Saúdské trápení aneb Nesnesitelná levnost ropy

Saúdské trápení aneb Nesnesitelná levnost ropy
22. listopadu 2015 • 06:00
Saúdské Arábii docházejí peníze, ale z politiky, která drží cenu ropy dole, nemůže couvnout. Alí ibn Ibráhím an-Naímí si ráno před říjnovým jednáním ropného kartelu OPEC vyšel na krátkou svižnou ranní procházku vídeňskými ulicemi, jak se v posledních dvaceti letech stalo jeho zvykem.

Jako obvykle jej doprovázel hlouček novinářů – ale tentokrát se od saúdskoarabského ministra pro ropu nic nedozvěděl. Jeden z nejmocnějších mužů světa, jehož každé slovo trhy rozebírají do mrtě jako u centrálních bankéřů světového kalibru, neměl dobrý den. Jindy uhlazený diplomat se dokonce rozkřikl na televizní štáb a poprvé, co svět pamatuje, použil na veřejnosti vulgaritu.

Nebylo se co divit – ani zvýšenému zájmu médií o mimořádné jednání OPEC, ani an-Naímího podrážděnosti. Devětasedmdesátiletý de facto strážce světového ropného trhu se ocitl v kleštích okolností, z nichž pro něho ani pro jeho zemi není úniku. U jednoho z největších světových producentů ropy, jemuž každý den tryská ze země půl miliardy dolarů (i při dnešních mizerných cenách), to zní neuvěřitelně, ale je to tak: Saúdská Arábie je švorc; a jediné řešení, jež může přinést okamžitou úlevu, tedy umělé zdražení ropy omezením produkce, je an-Naímímu zapovězeno. Nízké ceny ropy poškozují producenty po celém světě od Venezuely (hrozí jí státní bankrot) přes Rusko (prožívá nejméně dvouletou recesi) až po Írán (jejž levná ropa přinutila vyjednávat s USA o jaderném programu).

U Saúdské Arábie, neformálního vůdce kartelu OPEC a donedávna klíčového strategického partnera Spojených států, to však je silnější káva. Padesát dolarů za barel, na nichž se ropa pohybuje v posledních týdnech, je o 35 dolarů níže, než kolik Rijád potřebuje na udržení vyrovnaného státního rozpočtu. A finanční bolest začíná být citelná.

Každý za sebe

V polovině října proskočily médii zprávy o tom, že saúdskoarabská vláda přestane platit svým dodavatelům, přesněji řečeno prodlouží dobu splatnosti smluvních plateb na půl roku. Agentura Bloomberg nicméně citovala tamní (pochopitelně anonymní) zdroje, podle nichž už dnes čekají firmy na zaplacení státních zakázek několik měsíců. Pokud Rijád přestane platit včas (nebo dokonce vůbec), znamenalo by to pro zemi potíže ještě nedávno nepředstavitelné.

Nejde jen o zpomalení již rozběhnutých projektů, jako je výstavba rijádského metra za 22 miliard dolarů. Státní peníze jsou hybatelem veškerého ekonomického dění v zemi. Když vláda například v roce 2011 oznámila, že na sociální výdaje uvolní 130 miliard dolarů, poskočil ekonomický růst na deset procent. Na letošní rok však předpovídá Mezinárodní měnový fond Saúdské Arábii pouze tříprocentní růst.

To staví vládu a vládnoucí elitu obecně před nepříjemné dilema: buď výdaje razantně poklesnou, což bude v zemi s 51 procenty populace pod 25 let hrozit dosud nevídanými společenskými nepokoji. Nebo může u štědré politiky zůstat – ale odkud brát? První kroky již jsou tady: opožďování plateb dodavatelům státních zakázek za účelem vylepšení momentálního stavu vládních financí je jedním z nich; oznámený úmysl vlády snižovat ceny státních zakázek je dalším. Kromě toho vláda během letošního roku utratila nejméně 70 miliard z vlastních dolarových rezerv (viz graf) a dalších zhruba 15 miliard dolarů získala prodejem dluhopisů. Ačkoli údaje o tom, kolik může Rijád „ušetřit“ zpomalením smluvních plateb, nejsou k dispozici, je zjevné, že dlouhodobé řešení nedostatku financí neposkytuje žádný z uvedených kroků.

roparopaAutor: euro

Logické by bylo udělat to, co byl an-Naímí zvyklý dělat po dvacet let, jež v čele ropného ministerstva dosud strávil: utáhnout ropné kohoutky a počkat, až omezená nabídka cenu zase zvedne. Ke stejnému kroku tlačí Saúdy i ostatní země z kartelu OPEC, jejichž finance jsou na tom vesměs ještě podstatně bídněji než saúdské (přes současné potíže je dnes Rijád zadlužen do výše necelých dvou procent HDP). Z několika důvodů to však an-Naímí udělat nemůže, pročež ani poslední jednání žádnou změnu nepřinesla. Nejenže OPEC o zvýšení cen nerozhodl, Írán, další špičkový producent, naopak v následujících dnech oznámil, že požádá o zvýšení kvót pro vlastní produkci (ačkoli nebylo jasné, jestli to není jenom diplomatické blafování určené především americkým uším).

„Pro producenta s nejnižšími náklady nedává smysl produkci snižovat,“ citoval an-Naímího britský deník The Guardian na začátku října. Takový postoj neslyšeli jeho kolegové z ostatních zemí OPEC rádi. Saúdi dali de facto najevo, že v současné ropné konkurenci na kartel kašlou a ať hraje každý sám za sebe. Pro Rijád zkrátka není dnešní prioritou cena, nýbrž udržení tržního podílu. To je v rozporu s dosavadní praxí, ale odráží to dvě zásadní změny na ropném trhu. Zaprvé je tu americká břidlicová produkce, která ze Spojených států v tomto roce znovu po mnoha desítkách let udělala největšího ropného producenta planety. Letošní počet 595 funkčních břidlicových vrtů je sice kvůli nízkým cenám nejnižší za posledních pět let, ale malé firmy ukázaly, že jsou v případě příznivých cen (cca 80 až 90 dolarů za barel) schopné produkci bleskově obnovit.

an-Naímí: Vrchol poptávky nastane podstatně dříve než vrchol nabídky

Kromě toho prezident Barack Obama naznačil, že je ochoten zrušit nyní poněkud absurdní zákaz ropného exportu, jenž v USA platí od sedmdesátých let. Lehká sladká americká ropa by v takovém případě okamžitě zaplnila jakoukoli díru na trhu, jejíž pomocí by chtěl OPEC tlačit ceny vzhůru. Jestliže tedy ve strategickém partnerství Washingtonu s Rijádem, jež trvalo od roku 1945, držela jedna strana druhou účinně pod krkem, dnes mají Spojené státy lepší pozici: levná ropa vyhovuje všem Američanům kromě ropných firem. Druhá změna je méně bezprostřední, ale ze saúdského pohledu o to hrozivější.

„Vrchol poptávky nastane podstatně dříve než vrchol nabídky,“ citoval panarabský server al-Monitor an-Naímího výrok již z roku 2010 – tedy z doby, kdy se starosti stran ropy obvykle ještě točily kolem jejího případného nedostatku, nikoli přebytku. Čísla mu dávají za pravdu: zatímco v roce 1990 byly k „výrobě“ tisíce dolarů HDP průměrně potřeba téměř tři barely ropy, dnes je to méně než jeden barel (viz graf) a za pět let bude podle odhadů OPEC tento údaj čítat 0,93 barelu na tisíc dolarů HDP. Léta drahé ropy naučila Západ dvě věci: šetřit ropnými produkty a získávat stále dostupnější energii z obnovitelných zdrojů. To vše ubírá producentům na síle, levná ropa by však mohla, doufají v Rijádu, proces zpomalit.

V posledních desetiletích tuto strukturální změnu maskoval čínský dvouciferný ekonomický růst založený na masivní urbanizaci, což je proces energeticky nad jiné náročný. Jak už to chodí, čínský rozlet se dočkal razantního přibrzdění právě ve chvíli, kdy se kumulují i ostatní zmíněné negativní faktory (z pohledu producentů). A to ještě Číňané uměle zvyšují svoji současnou poptávku, když kupují o 500 tisíc barelů ropy denně více, než kolik potřebují. Vytvářením zásob tak sice chrání ropný trh před propadem ještě strmějším, ale zároveň se tím starají o to, že až cena ropy zase poroste, bude její vzestup pozvolnější.

Už to tady bylo

Co tedy Saúdské Arábii zbývá? Neobejde se bez diverzifikace ekonomiky; dnes tvoří ropa 90 procent veškerého saúdskoarabského exportu a 82 procent vládních příjmů. Tragédie ministra an-Naímího tkví v tom, že dávno dobře ví, co by mělo vedení jeho země udělat, ale nedokáže to prosadit. Když mu bylo dvanáct let a pracoval coby poslíček pro Arabian American Oil Company, dnešní Saudi Aramco, zastavil jej na chodbě tehdejší CEO s nečekanou otázkou: „Co chceš dělat se svým životem?“ An-Naímí odpověděl (alespoň tak to podle Bloombergu později vyprávěl přátelům): „Pane, jednoho dne chci mít vaši práci.“ „Jestli je to tak, budeš potřebovat vzdělání,“ řekl mu na to generální ředitel a zařídil budoucímu prvnímu muži světové ropy studium v Bejrútu a později v Americe.

An-Naímí na to nezapomněl. O téměř půlstoletí později mu novopečený král Abdalláh položil otázku, co by bylo dobře v zemi zařídit, vzpomíná ve svých pamětech tehdejší americký velvyslanec v Rijádu James Smith. „Vaše Veličenstvo, postavili jsme spoustu rafinerií, ale potřebujeme univerzity,“ řekl an-Naímí, jenž se právě stěhoval z kanceláře šéfa společnosti Saudi Aramco do ministerského úřadu. „Umíš postavit univerzitu?“ zeptal se král. „Jistě, Vaše Veličenstvo,“ zněla odpověď. Na Smithe udělal Abdalláh svým moderním přístupem dojem – do té doby, než se k němu an-Naímí přitočil a potichu řekl: „Už se na to takhle ptal asi stokrát.“ O osm let později otevřela Univerzita vědy a technologií krále Abdalláha dveře 220 profesorům a 2200 studentům.

Po zuby ozbrojení policisté hlídají na pobřeží Rudého moře kampus, kde neplatí náboženská omezení, ženy si nehalí tváře a pracují společně s muži. Podle an-Naímího, který si projekt vzal osobně na starost, má univerzita být začátkem mostu, po němž by jeho země měla přejít do postropného věku. Jestli to stihne, je druhá věc. „Všichni vědí, že diverzifikace ekonomiky je nutná,“ citoval britský The Daily Telegraph jednoho z tamních profesorů, „jenže součástí pětiletých ekonomických plánů už to je od toho prvního z roku 1970 – prakticky beze změny.“

Autor: Daniel Deyl
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!