Advokát soudcem? | E15.cz

Advokát soudcem?

Advokát soudcem?
Brněnská budova Ústavního soudu ČR
• 

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, soudce Ústavního soudu a bývalý předseda České advokátní komory

V předposledním březnovém týdnu pořádala Spolková advokátní komora v Berlíně mezinárodní konferenci Rechtsanwälte als Richter – Sache der Anwaltschaft. Diskutována byla především otázka složení Spolkového ústavního soudu. Jak to funguje v ČR?

Německá advokacie a média kritizují okolnost, že výběr soudců Spolkového ústavního soudu závisí především na politické dohodě a že advokacie je při něm zcela opomíjena. O situaci v Česku pojednával na konferenci příspěvek českého ústavního soudce Stanislava Balíka.

Ústavní soud České republiky končí v letošním roce druhou dekádu svého působení. Vzhledem k tomu, že soudci jsou jmenováni na deset let, skončí do konce letošního roku funkční období sedmi kolegyním a kolegům. Původně patnáctičlenné plénum je po odchodu tří soudců již nyní pouze dvanáctičlenné. Nedojde-li ke jmenování nových soudců včas, přestane být plénum ÚS v létě letošního roku usnášeníschopné. Taková situace nastala ostatně již v letech 2003–2004.
Podle Ústavy České republiky jmenuje soudce Ústavního soudu prezident republiky s předchozím souhlasem Senátu Parlamentu České republiky. Funkční období prezidenta republiky je pětileté, v historii Ústavního soudu České republiky se tak již potřetí bude opakovat situace, kdy soudce bude jmenovat nedávno zvolený prezident.

Je výběr soudců českého Ústavního soudu záležitostí ryze politickou? Dovolím si na dvou skutečných případech ukázat, že tomu tak vždy nemusí být, na dvou hypotetických naopak, jak by k tomu mohlo dojít. Velkou roli přitom hraje úroveň politické kultury v daném dobovém kontextu.

Začnu případy skutečnými.Prezident Václav Havel jmenoval soudce prvé dekády z podstatné části z českých soudců bývalého československého Ústavního soudu. Jednalo se vesměs o výrazné právnické osobnosti, známé jako odpůrci totalitního režimu, nezřídka tímto režimem perzekvované. Bez významu přitom nezůstalo ani to, že sídlem Ústavního soudu se stalo Brno. Plénum tak bylo doplněno zčásti soudci Nejvyššího soudu či Krajského soudu v Brně. Jediným advokátem byl v této skupině soudce Vlastimil Ševčík.

Tomu, že soudci prvé dekády nebyli do svého jmenování většinou členy politických stran, napomohla okolnost, že polistopadové politické strany nebyly tehdy ještě pevně konstituovány, budoucí soudci tak „stihli“ do roku 1993 většinou angažovanost pouze v Občanském fóru. Soudci Ústavního soudu z řad soudců obecných soudů nebyli do jmenování členy žádné politické strany. Senát Parlamentu byl poprvé zvolen až v roce 1996, souhlas se jmenováním vyslovovala do té doby Poslanecká sněmovna.

Klaus versus senát versus ústava

Po nástupu prezidenta Václava Klause došlo zprvu ke jmenování skupiny soudců, z níž dva byli do funkce jmenováni opakovaněa tři přicházeli z pozic poslanců či senátorů a příslušníků tří parlamentních politických stran. Dva z nich však byli zároveň advokáty.

Po vcelku nekonfliktním jmenování těchto pěti soudců vznikl mezi prezidentem a Senátem spor o jmenování dalších soudců.
Senát postupně odmítl čtyři prezidentem navržené kandidáty, jednoho z nich dokonce dvakrát. Prezident se proti žádosti Senátu o navrhování většího počtu lépe vyhovujících kandidátů důrazně ohradil, zatímco Senát prezidentovi vytkl, že s ním své návrhy předem nekonzultuje. Do prosince 2005 tak Ústavní soud neměl plný počet členů.
S odstupem času lze výsledek tohoto střetu hodnotit i pozitivně. Senát totiž setrvale začal odmítat návrhy na jmenování členů normalizační posrpnové KSČ.

V prosinci 2010 Ústavní soud zveřejnil politickou minulost svých soudců poté, co v listopadu 2009 sám rozhodl, že veřejnost má právo znát politickou minulost soudců na všech úrovních. Podle těchto údajů čtyři soudci byli v minulosti členy KSČ, šest aktuálních soudců nikdy nebylo organizováno v žádné politické straně.

V druhé dekádě tvořilo plénum šest soudců, kteří prošli advokátní praxí, čtyři prošli kariérou soudců, tři působili jako vysokoškolští učitelé, ostatní většinou jako podnikoví právníci. Je otázkou, zda tak silné advokátní zastoupení bude i v plénu soudců třetí dekády. Výraznému zapojení advokátů jistě napomohlo i to, že valná většina soudců obecných soudů, kteří by v letech 2003 až 2004 splňovali věkovou hranici 40 let, měla za sebou i předlistopadové členství v KSČ.

Osobně jsem předstoupil před Senát poté, kdy všichni čtyři zmiňovaní kandidáti již byli odmítnuti. Před listopadem 1989 jsem nebyl členem KSČ, záměrně jsem vyhledával méně významná právnická místa, privátně jsem se věnoval právní historii se zaměřením na dějiny právnictví a advokacie. Advokátní zkoušku jsem vykonal v červnu 1990, od roku 1994 jsem působil v představenstvu, v letech 2002 až 2003 jsem byl předsedou České advokátní komory.

Shodou okolností byl protistranou mé klientky před jmenováním vysoký úředník prezidentské kanceláře, kromě toho jsem tehdy obhajoval klienta mediálně s odsudkem označovaného jako „sponzor Občanské demokratické strany“. Svoji řeč v Senátu jsem věnoval zejména otázkám působení advokáta v roli soudce:

„Já bych z životopisu připomenul snad jedinou věc, kterou považuji za velice významnou, totiž tu, že před branami noblesního povolání nestojím poprvé. Poprvé tomu bylo v roce 1990 a takovou situací, která byla trošku menší analogií, byl slib, který jsem skládal jako advokát. Tento slib je dán zákonem o advokacii a já všechny sliby, které jsou dány zákonem, ani další sliby nepovažuji za toliko archaismus, a jsem toho názoru, že sliby, jsou-li učiněny, se mají plnit, a navíc, že takové sliby, byť jsou třeba v souvislosti s výkonem povolání nebo se vstupem do povolání, jsou sliby, které jsou sliby celoživotní.

Já jsem tehdy v roce 1990 slíbil, že budu dodržovat Ústavu, budu dodržovat zákony a ostatní obecně platné právní předpisy, že budu pečlivě a svědomitě vykonávat povolání advokáta a že budu ctít povinnost mlčenlivosti, která je mi v této souvislosti dána. Domnívám se, že jednou z nejpodstatnějších povinností advokáta je ochrana lidských práv. Je to přesně ta povinnost dodržovat Ústavu, je to povinnost činnosti pro bono, je to povinnost být nepochybně osobou státotvornou, osobou, která si velice váží pojmu ústavnost, právní jistota a spravedlnost.

Dnes je ta situace podobná. Domnívám se, že je možné, aby člověk změnil profesi a neporušil tento advokátský slib. Domnívám se, že v případě, že bych byl jmenován ústavním soudcem, by došlo toliko k jediné změně: že bych již neočekával, že do mé kanceláře vstoupí ona pověstná pohádková advokátská babička, která očekává, jsouc chudá a nemajetná, že se jí advokát vřele ujme. Já, pokud bych se stal ústavním soudcem, bych měl jednoho jediného klienta a tím klientem je spravedlnost.“

Pro mé jmenování tajně hlasovalo 60 senátorů z 66 přítomných, 2 hlasovací lístky byly neplatné. Domýšlím si, že pro hlasovali senátoři ze všech senátních klubů. Přiznám se, že dodnes nemohu jednoznačně říci, kdo mě prezidentovi navrhl. Již o dva roky později jsem předsedal senátu Ústavního soudu, který rozhodl o neplatnosti prezidentova odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu z její funkce…

Hlasitá roztržka? tichá dohoda?

Z toho, co jsem řekl, je zřejmé, že podle mého názoru v ČR byl vliv politiky na složení Ústavního soudu udržován na únosné míře. Advokacie má v českém Ústavním soudu silné zastoupení, což není však ve střední Evropě ojedinělý případ. Obdobně je tomu na Slovensku, v polském Ústavním tribunálu působí nyní jako soudci bývalý předseda a místopředseda Polské advokátní komory.

Nyní ale k oněm hypotetickým příkladům politizace jmenování. Prezidentem bude zvolen bývalý člen politické strany, která má právě v Senátu většinu. Předsedou Ústavního soudu bude snadno jmenován bývalý prezidentův stranický kolega. Společně by se pak dohodli, jak ÚS složit z jednobarevné skupiny soudců.

Ve druhém případě dojde mezi prezidentem a Senátem k tak hluboké roztržce, že nebude možná shoda ani na jednom jediném soudci. Stačila by naopak i tichá dohoda o účelovém neobsazení Ústavního soudu. Advokacie je ve většině zemí nepochybně nejpočetnější právnickou profesí, hlavním jejím atributem je nezávislost. Účast advokacie při výběru soudců či výběr soudců z řad advokátů pokládám za ideální řešení.

Jak jsem již naznačil, advokát a soudce Ústavního soudu k sobě mají velmi blízko. Většinu agendy českého Ústavního soudu tvoří řízení o ústavních stížnostech. V těchto věcech je advokátský pohled velmi přínosný. Lze předpokládat, že každý advokát si kupříkladu přinese svůj vytříbený názor o právu na spravedlivý proces. Pro ty, jejichž práva byla pošlapána, bude mít více porozumění.

S jistou nadsázkou bývá prý druhý senát českého Ústavního soudu označován jako advokátský. S kolegou advokátem jsme tu v situaci, že se občas se svými názory a argumenty nad některou ústavní stížností chováme jako advokáti v jednací síni, přičemž kolegyně neadvokátka je naší pomyslnou soudkyní. Lze to ostatně občas vypozorovat i z textu odůvodnění či případného odlišného stanoviska…

Na druhé straně roli advokátů v soudní funkci nelze přeceňovat. V plénu Ústavního soudu je patrné, že pro profil soudce jsou životní a profesní zkušenosti, vzdělání, hodnotový systém, pohled na svět a charakter podstatnější než pouze to, z jaké profese přišel.

Ústavní soud České republiky rozhodoval o celé řadě návrhů týkajících se například dopadů ekonomických reforem do oblasti sociálních práv. Tam, kde byly výsledky hlasování těsné, bylo pro pozorovatele znalého rozhodovací praxe Ústavního soudu snadné odhadnout, jak budou jednotliví soudci hlasovat. Jsem přesvědčen o tom, že soudci našeho Ústavního soudu přitom vždy zůstali nezávislí a nestranní. Rozdíl mezi soudci přitom tkví v jejich odlišných pohledech na soudní aktivismus, nikoli v jejich předchozím působení.

V prostředí Ústavního soudu nepochybně působí genius loci. Jako advokát jsem měl možnost zvenku sledovat soudce prvé dekády, kteří mi byli osobnostními vzory, dodnes pracuji s jejich judikaturou, čtu jejich texty a promýšlím je.

Ústavní soud ale není jen množinou soudců, je především institucí s tradicí i jejími pamětníky v řadách asistentů a soudního aparátu. Toto prostředí jistě formuje každého nově příchozího soudce. Je proto škoda, že složení Ústavního soudu se v České republice obměňuje vždy během krátké doby jako celek, a není proto možné, aby početnější služebně starší stihli předávat pozvolna štafetu novým soudcům.

Nemusíte mi věřit, ale mám zkušenost s tím, že postupem času se rozdíl mezi bývalým politikem a bývalým advokátem v tomto prostředí smazává. Bylo by naopak omylem se domnívat, že advokát může zůstat apolitickým. Z historie je možno uvést celou řadu příkladů toho, jak advokáti byli vtahováni do politického dění. Mají k tomu dvě pro politiku důležité profesní vlastnosti, znají právo a umějí navázat vztah důvěry.

Nehrozí u advokátů ovlivňování ze strany bývalých kolegů či klientů? Na scestí se může teoreticky ocitnout úplně stejně bývalý politik jako bývalý advokát. Jak tedy hodnotit současný český model? Zapojení bývalých advokátů v v Ústavním soudu je jedním z faktorů, které jistě brání zpolitizování tohoto soudu a ohrožení jeho nezávislosti. Svých dosavadních profesních zkušeností může advokát v roli soudce Ústavního soudu dále bohatě využít zejména v řízeních o ústavních stížnostech. Advokát, který je v advokacii veden k nezávislosti a odvaze, uplatní tyto vlastnosti dokonale i v justici či v rámci ústavního soudnictví.

Stávající úprava jmenování soudců Ústavního soudu umožňuje na jedné straně složit kolegium soudců Ústavního soudu plasticky a bez ohledu na přímé politické zájmy, je to však možné pouze v případě, že se na tomto pojetí moudře shodne většina senátorů. Na druhé straně by tento model mohl být zneužit v případě nekorektní dohody například jednobarevné senátní většiny s prezidentem. Transparentnosti jistě prospívá, že jména kandidátů jsou v předstihu veřejně známa a sesbírat o kandidátovi reference v malé České republice, kde se právníci dosti často vzájemně znají, není složité. Dovolte mi závěrem vyslovit názor, že výběr mých kolegů, advokátů i neadvokátů, s nimiž jsem měl u Ústavního soudu tu čest působit, se povedl. Věřím, že obstojí i před soudem dějin.

Autor: JUDr. PhDr. Stanislav Balík, soudce Ústavního soudu a bývalý předseda České advokátní komory
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!