Deregulační blouznění – příčiny a následky | E15.cz

Deregulační blouznění – příčiny a následky

Deregulační blouznění – příčiny a následky
Karel Čermák
• 
ZDROJ: Mladá fronta
31. května 2012 • 19:07
Advokát Karel Čermák v příspěvku nazvaném Deregulační blouznění přemýšlí, zda je opravdu stát horší vlastník než takový ČEZ a proč hrozí, že demokratické mechanismy výkonu státní moci už nejsou po masivních „deregulacích“ schopny zajistit veřejný pořádek.

Předem se omlouvám každému, koho se něco z následujících provokativních úvah dotkne. Půjde o to, zda či do jaké míry jsou legitimní zásahy jiných společenskovědních oborů, zejména ekonomie, do obecných problémů státu a práva.

Stát je velmi staré zařízení naší euroamerické civilizace, které se vyznačuje především územím, mocí a suverenitou. Vnitřní suverenita znamená, že stát je oprávněn požadovat určité chování od každého na svém území a že je převážně schopen takové chování vynutit. Vnější suverenita se týká vztahů k jiným státům. Tyto vztahy se opírají o zásadu vzájemné rovnosti států. Každá smlouva mezi jednotlivci znamená dobrovolné omezení jejich svobody. Každá smlouva mezi státy znamená dobrovolné omezení jejich vnější suverenity.

Otázku, jakými způsoby se může konstituovat státní moc pro efektivní vynucování svobodné státní vůle uvnitř i navenek, dnes ponecháme stranou. Jde o otázku po typu státního zřízení (demokracie, monarchie, tyranie atp.). Jistý typ státního zřízení lze samozřejmě podle různých okolností preferovat, ale typ státního zřízení, ba ani politického režimu, nemá žádný vliv na pojem státní suverenity. Ta je stejná v demokracii jako v diktatuře. Jinými slovy, dnes nediskutujeme o přednostech státních zřízení a politických režimů, ani o jejich legitimitě.

Instituce zvaná stát funguje v naší civilizaci asi tři tisíce let, a to, co jsme nazvali její „vnitřní suverenitou“ nebylo nikdy vážně zpochybněno. Metodou výkonu vnitřní suverenity bylo po celou tuto dobu vytváření normativních systémů, zejména systému právního a morálního. Právní systém dosahoval už před dvěma tisíci lety vysoké úrovně organizovanosti, pojmové logiky a abstrakce (římské právo). Systémy upravovaly chování ve všech oblastech společenského života, včetně oblasti hospodářské, tedy oblasti výroby a směny hmotných statků. V hospodářské sféře fungovaly systémy na principu individuálního i kolektivního vlastnictví a svobodné směny statků, tedy zásadní smluvní volnosti. Omezení těchto principů bylo ze závažných důvodů možné (např. věci, jež nelze vlastnit; osoby, které nemohou právně jednat), a v těchto mezích vnitřní státní suverenita, tu lépe tu hůře, celá tisíciletí fungovala. Výhody takového uspořádání společnosti není třeba dnes vyjmenovávat.

Asi před 200 lety se jako zvláštní společenskovědní obor vydělila ze společenských věd ekonomie, a ta vnitřní suverenitu státu postupem času úplně nebo alespoň částečně popřela. Marxistická ekonomie odmítala existenci státu úplně. Stát měl v beztřídní společnosti bez náhrady zaniknout. Od beztřídní společnosti se očekávala automatická samoregulační funkce. Postmoderní (ultraliberální) ekonomické směry nazvaly výkon vnitřní státní suverenity, neznámo proč, taky regulací, prohlásily ji za ohrožení individuální svobody a nebezpečí pro hospodářský rozvoj, nu a od těch dob žijeme nějakých 40 let (u nás 20) v éře deregulace všech, tedy nejen hospodářských, oblastí života společnosti. Na co se ekonom podívá, to je „přeregulováno“ a musí se to „deregulovat“.

Filosoficky se tato hesla opírají o vágní myšlenky Adama Smithe (trh a jeho nenahraditelná neviditelná ruka) a Friedricha von Hayeka (svoboda jako svoboda výběru a ne jako svoboda vůle). Deregulací se tedy vyhneme chybám při stanovení pravidel (trh se nemůže chyb dopustit, což musíme přijmout apriorně), čímž dosáhneme hospodářského růstu, tím možnosti většího individuálního výběru, a tím zase růstu svobody nás všech (že svoboda vzrůstá s větší možností výběru musíme taky přijmout apriorně).

Stručně jsme poukázali na příčiny jevu, který jsme nazvali deregulačním blouzněním. Myšlenkové základy deregulace jsou dosti vratké a dokázali bychom o tom dlouho diskutovat.

Partikularizace práva.

Normativní systémy jen neochotně a výjimečně připouštějí rozdíly ve své závaznosti podle hospodářské povahy osob, od nichž se vyžaduje nějaké chování. Ekonomie se toho domáhá, rozlišuje např. výrobní spotřebu a koncovou spotřebu statku, a je přesvědčena, že stát při výkonu své vnitřní suverenity musí subjekty práva rozlišovat podle účelu jejich jednání. Už asi před 150 lety si tak ekonomie vynutila tzv. „obchodní právo“ odlišné od „občanského práva“. Za socializmu se toto odvětví nazývalo hospodářské právo. „ Obchodníci“ (podnikatelé) žijí jiným právem než „občané“, aby snáze docilovali zisku. Kupní smlouva o rohlíku, kterou uzavíráte v obchodním řetězci vy za účelem konečné spotřeby, se řídí jinými pravidly, než kupní smlouva o tomtéž rohlíku, uzavřená mezi řetězcem a pekárnou za účelem zisku. Nejhůř je na tom sám stát. Ten když dostane chuť na rohlík, musí si ho vysoutěžit podle zákona o zadávání veřejných zakázek. A třeba takové datové schránky jsou taky partikulární, že ano? Ještě že to začal trochu napravovat nový občanský zákoník, byť prý „přeregulovaný“, neboť má přes 3000 paragrafů.

Privatizace normotvorby.

Deregulacemi vzniká normativní vakuum, do něhož, podobně jako do mocenského vakua, se nasávají pravidla chování z mimostátní sféry, zejména ze soukromé sféry velkých, mnohdy nadnárodních, monopolů, oligopolů, agentur a oborových center nejrůznějšího typu, a to s velmi omezenou možností státní moci tomu zabránit. Váš právní vztah k druhé smluvní straně z podnikatelské sféry se zdaleka neřídí nějakým všeobecně závazným a i vámi snadno vynutitelným pravidlem, nýbrž jednostranně vnucovanými „všeobecnými dodacími podmínkami“, „etickými kodexy dodavatele“, rozsáhlou, nečitelnou a nesrozumitelnou dokumentací k nejrůznějším tzv. „produktům“ bank, pojišťoven, operátorů, developerů, poskytovatelů úvěrů, energií, dopravy, softwaru a odvozu odpadků. Jen si vzpomeňte, co všechno jste předložili a podepsali, než jste si jen pojistili chalupu. Vaše šance domoci se plnění z této privatizované normotvorby je prakticky nulová, a to si za to ještě můžete sami, že jste si to prý pořádně nepřečetli, a k tomu jste ekonomicky negramotní. Co dodavatel a produkt, to jiné privátní normy, což prý zvyšuje vaši svobodu výběru z tolika, ach tolika, možností. Ve skutečnosti vás tento výběr jakékoliv svobody úplně zbavuje a vše je ponecháno účinnosti reklamy nebo v lepším případě náhodě. Privatizace normotvorby tak vede k úplné deindividualizaci právních vztahů. Nakonec nevíte, co a od koho jste si to vlastně „koupili“, čí to je, kolik to stálo a komu dlužíte. To posléze zjistíte až při návštěvě rovněž soukromého a deregulovaného exekutora.

Smluvní přímusy.

Privatizovaná normotvorba nezůstává u ekonomického donucení publika k dodržování svých soukromých norem (např. se tak vynucuje do budoucna servis, upgrade apod.). Různé lobbyistické skupiny se snaží přimět stát, aby veřejnost vedl k přijetí „podnikatelské legislativy“ též mimoekonomickým donucením. „Ekonomické a mimoekonomické donucení“ není právní pojem. Vymysleli to sami ekonomové. V rámci deregulace tak dochází paradoxně k tomu, že se soukromou normou musíte řídit nejen v situacích svého běžného života (chcete např. svítit a topit), ale i v řadě situací odlišných. Jako příklad lze uvést třeba četné povinnosti být pojištěn, použít bezhotovostní platební styk, odebírat mediální produkty (rozhlas, televize), podrobovat se periodicky různým technickým kontrolám a revizím (motorová vozidla, energetické rozvody, topeniště a pod.), a v neposlední řadě i zdravotním prohlídkám. Výkon státní moci se tak ve skutečnosti přenáší na četné soukromé podnikatelské subjekty, které pracují za účelem zisku se „státním pověřením“ (např. STK – „má razítko“.) Odkazovat v těchto souvislostech paušálně na „veřejný zájem“ či „zájem společnosti“ (průhlednost, bezpečnost, zdraví, tvorba pracovních míst atd.) je nepřesvědčivé a vede ke zmatkům „deregulované regulace“. Právní termín „veřejný pořádek“ (ordre public, public policy) označuje něco jiného. Patří ke státní moci, zajišťuje jej stát a nelze jej privatizovat.

Rozpad vnitřní suverenity státu.

Uvedené následky deregulace mohou postupně vést až k úplnému rozpadu vnitřní státní suverenity, tedy k rozpadu státu samotného. Nebezpečí je větší ve státech s demokratickým státním zřízením. Zde hrozí, že demokratické mechanizmy výkonu státní moci nejsou po masivních „deregulacích“ už schopny veřejný pořádek, tedy společenský řád pro trvalé tolerantní soužití různých vrstev obyvatelstva, na svém území zajistit. Dávná i nedávná historie nás učí, že státní moc pak násilím přebírají režimy tyranské, despotické, diktátorské, totalitní či jinak autokratické. K jakým otřesům a hrůzám při tom dochází je zbytečné rozebírat. Ohrožen může být sám národ a jeho státnost jako taková.

Závěrem lze snad podotknout, že autor tohoto příspěvku nenavrhuje ani zrušit obchodní právo, ani znárodnit ČEZ. Navrhuje nepoužívat neprávnický termín „deregulace“ s takovou lehkostí, jak jsme si to v posledních 20 letech navykli. A trochu víc přemýšlet i o spoustě dalších nesmyslných klišé, jako „ stát je nejhorší vlastník“ (je opravdu horší, než ČEZ, a podle čeho se to pozná?), „ministr, a vůbec každý, musí být hlavně manažer“ (to ministrovi jde jen o jeho vlastní zisk?), „nejdůležitější je konkurenceschopnost“ (ale koho, v čem a jakými poctivými prostředky?), „jsme informační společnost“ (nestáli už ti ajťáci trochu moc ve srovnání s výsledky?) a přidejte si těch klišé libovolný další počet. Nebylo by dobré, nahradit je právě opačnými výroky? Zkuste to.

Mně dovolte poslední zvolání.

Náš demokratický stát potřebuje teď víc, než co jiného, rozumnou reregulaci, aby čelil ztrátě své vnitřní suverenity, případně jejímu převzetí silami domácího či zahraničního extrémismu.

Autor: JUDr. Karel Čermák
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!