Na koho dopadne sankční hůl | E15.cz

Na koho dopadne sankční hůl

Na koho dopadne sankční hůl
Rijál
• 

Pavel Máša

Sankce a embarga jsou holí o dvou koncích, jak se lidé přesvědčili na vlastní kůži již dávno. Pro dnešní konfrontaci Západu s Íránem to platí právě tak.

Zážitek zakázaného kubánského doutníku, jejž si mohou dopřát mohovití Američané u vědomí, že je okořeněn o prožitek páchaného zločinu, není nic proti adrenalinu, jenž nyní vhánějí do žil obchodních a bankovních manažerů po celém světě opatření proti ropou obdařenému Íránu. Zaprvé je téměř nemožné odhadnout vývoj cen energetických surovin. Zadruhé je dosti obtížné se orientovat v houšti sankčních zbraní namířených na Teherán - především po nástupu prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda v roce 2005 - ze strany OSN, USA a EU. Původně se zakazovaly dodávky všeho, co by mohl Írán využít ke zbrojním programům, nově se k nim přidala omezení platná pro nákup íránské ropy a finanční transakce s tamními bankovními domy včetně centrální banky.

Relativně snadné to mají tuzemské firmy, které dodávají své zboží do Íránu přímo. Těm stačí si prostudovat dlouhé seznamy „zakázaného“ zboží zveřejněné českým ministerstvem průmyslu a obchodu na jeho internetových stránkách, a pak by stejně měly raději žádat o zvláštní povolení. To kvůli možnosti, aby předešly tomu, že jejich zboží spadá pod opatření „catch-all“ v případě „podezření, že konečný uživatel usiluje o získání zbraní hromadného ničení“, což se může týkat i výrobků, které nejsou v seznamech uvedeny.

Mezi Skyllou a Charybdou

Ani tato opatrnost ovšem nestačí, pokud má dotyčná firma obchodní zájmy i v USA. V tomto případě si totiž musí navíc důkladně prostudovat americké předpisy týkající se finančních operací s íránskou stranou, protože by v případě jejich porušení měla ve Spojených státech utrum. Právě toto čerstvé opatření administrativy prezidenta Baracka Obamy způsobilo, že od letošního února kotví v íránských přístavech lodi naložené potravinami (na něž se pochopitelně nevztahují sankce proti zbrojním programům) a čekají, až jim odběratel zaplatí formou barteru (především zlato, ropa; přičemž se tato „úniková“ možnost vzhledem k novým přísným sankcím EU týká jen států mimo unii) místo dosavadních finančních převodů. Nejucelenější pomůckou při proplouvání mezi Skyllou trestu za porušení sankcí a Charybdou krachu vlastního byznysu je v současné době rozsáhlá zpráva Iran Sanctions, kterou pro americké kongresmany připravil v únoru expertní tým v čele s Kennethem Katzmanem (dokument je dostupný např. na www.fas.org/sgp/crs/mideast/RS20871.pdf). Při všech těchto potížích by asi bylo nejjednodušší se obchodu s režimem ajatolláhů vzdát. Pro český zahraniční obchod by to až taková katastrofa nebyla – v roce 2010 činil český export do problematického teritoria 1,84 miliardy korun, dovoz 2,02 miliardy a obdobný trend se udržel i ve třech čtvrtletích loňského roku.

Mnohem citelnější dopady na světovou ekonomiku ovšem může mít, jak ekonomický vývoj ovlivní faktické americké embargo na nákup íránské ropy respektive prodej zpracovaných ropných produktů do Íránu, k němuž se od července naplno připojí i EU. Hrozba amerických sankcí za porušení pravidel pro finanční operace s Íránem (které dopadnou i na všechny neamerické instituce, jejichž pobočky působí v USA) přiměla k omezení obchodu s touto komoditou i velké asijské odběratele - Japonsko a Jižní Koreu. Svou vlastní hru zahájila Čína, která letos omezila tyto obchody, ale podle expertů tak činí ve snaze dosáhnout od ajatolláhů výhodnější cenu pro sebe samu. Podle Katzmanovy zprávy se navíc čínské finanční ústavy pravděpodobně pojišťují proti americkým postihům tím, že s Íránem vypořádávají své transakce v jiné měně, než jsou dolary nebo eura, a navíc se mnohé z nich vyhýbají působení v USA, takže se na ně americké regule nevztahují.

Lepší než válka

Hlavním deklarovaným cílem mezinárodních sankcí je donutit íránský režim k tomu, aby otevřel mezinárodní kontrole svůj jaderný program, který podle tvrzení tajných služeb směřuje k výrobě jaderné zbraně. Specifickým cílem USA pak je přimět ajatolláhy k zastavení podpory šíitských teroristických skupin a destabilizovat íránský režim. Aktuální sankční smršť ovšem podle všeho podnítilo úsilí západních mocností a především USA odvrátit hrozbu izraelského vojenského útoku na íránská jaderná zařízení, v nichž se údajně zpracovává štěpný materiál pro výrobu jaderné zbraně. Kalkulace je jasná – vojenský konflikt v důsledku izraelského útoku by měl zcela nepředvídatelné důsledky. Za největší ohrožení světové ekonomiky se pokládá, že by Írán v reakci na útok uzavřel (s nasazením ponorek, raket, lodí a rozmístěným min) Hormuzský průliv, kterým se v tankerech přepravuje asi pětina světové spotřeby ropy. Pokud se kvůli omezení obchodu s íránskou ropou a rizikům eskalace problému zvýšily ceny ropy nad 100 USD za barel, akcelerovaly by v takovém případě podle odhadů Mezinárodního měnového fondu o dalších dvacet až třicet dolarů a podle některých expertů by v případě izraelsko-íránské války (do níž by se chtě nechtě zapojily světové mocnosti) poskočily až na 150 USD.

Volební galony

Jaká je šance, že série sankcí dosáhne svého účelu? Jejich pozitivnímu efektu zatím napomáhá, že je respektuje s různou mírou ochoty rostoucí počet států. Íránská měna se propadá a režim ajatolláhů musí narychlo hledat způsoby náhrady výpadku dodávek potravin (v této souvislosti se spekuluje především o Rusku a Kazachstánu). Pokud se Izrael nechá přesvědčit, aby odložil zamýšlený úder na íránská jaderná zařízení, posílí to i Obamovy volební šance. Hlavní potenciální republikánští kandidáti ho sice obviňují z toho, že není ve vztahu k Íránu dostatečně razantní, ale ve skutečnosti by mu podrazilo nohy především to, pokud by řadoví Američané museli kvůli válce v Perském zálivu platit za galon benzinu přes pět dolarů (v přepočtu něco asi 22 korun za litr).

Dosažení hlavního cíle světového společenství – přimět Írán k zastavení vojenského jaderného programu a kýženě i k vnitřním reformám – je ovšem závislé na faktoru, který se na rozdíl od cen ropy či ekonomického propadu Íránu nedá racionálně vypočítat. Je totiž nutno souhlasit s ředitelem americké Národní zpravodajské služby Jamesem Clapperem, který při slyšení v Kongresu USA mimo jiné uvedl: „Bude to záviset i na světonázoru nejvyššího vůdce (ajatolláha Alího Chameneího) a míry, do jaké si myslí, že to přispěje stavu Íránu nebo naopak nepřispěje.“ V praxi to znamená, že vše rozhodne, kdy nastane okamžik, v němž se íránští vůdci začnou obávat deprivace svých občanů v důsledku růstu cen základních životních potřeb a předpokládané nezaměstnanosti v důsledku mezinárodních sankcí. Ředitel CIA David Petraeus k tomu doplnil, že to může trvat ještě celé měsíce.

V případě amerického embarga proti Kubě toto čekání na zásadní změnu chování komunistického režimu vydrželo dodnes, takže si zákona dbalí Američané stále nesmí zapálit zakázaný doutník ani o dovolené v cizině. Jenže kauza ropné a potenciálně i jaderné šíitské mocnosti je přece jen něco jiného. Naděje, že nedojde na slova Josefa Švejka: „Válka bude, víc vám neřeknu“, nicméně stále trvá. Bez ohledu na to, že protiíránské sankce jsou vlastně poslední a ne zcela jistou kartou, která může ozbrojené řešení přebít.

Autor: Pavel Máša
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!