O víře (Pentateuch pro právníky, díl III.) | E15.cz

O víře (Pentateuch pro právníky, díl III.)

O víře  (Pentateuch pro právníky, díl III.)
Jeruzalémský chrám byl očištěn, návrat  metafyzickému monismu mohl začít
• 

JUDr. Karel Čermák je exprezident České advokátní komory a exministr spravedlnosti

Jeden Bůh Jahve, dva psi Sultán a Tyrl, tři slova "věř jednomu Bohu" a tři tisíce let civilizační zkušenosti − to vše namíchal Karel Čermák do nevšedního pojednání o prvním přikázání.

Nevíme, jak vynachválit Mojžíše za jeho zásluhy o založení naší civilizace, ale naše snaha je asi úplně marná, když pozorujeme pokrok v myšlení českých privatizovaných pedagogů, kteří za účelem zisku sestavují a veřejnosti předkládají četné výukové programy, vzdělanostní testy, metodické návody, osnovy soukromých škol, školek, školiček a institutečků. Korunují to celostátními srovnávacími projekty úrovně dosažené blbosti. Zdatně v tom pedagogům sekundují ajťáci a programátoři, přesvědčení o tom, že ke vzdělání se dítka musejí proklikat, rodiče prosplácet a všichni dohromady prodlužit u lichvářů až do smrti smrťoucí. Odumírající stát je v tom podporuje, aby měl od vzdělávání pokoj, jako už má pokoj od kultury, tělovýchovy, zdravotnictví, průmyslu, dopravy, bankovnictví a důchodců. Ještě je třeba zprivatizovat policajty, justici, vojáky a finanční úřady, a budeme za vodou. Státu zbudou jen ministerstva nezaměstnanosti a státního dluhu.

Tuhle jsem se v denním tisku dočetl, jak chřadnoucí paměť nastupujících generací je stále ještě přetěžována Boženou Němcovou, Babičkou, a dokonce Sultánem a Tyrlem, místo aby byla posílena konkurenceschopnost ve florbalu, znalosti při montáži čipů a dovednosti při obsluze datových schránek. Pro čtenáře, z jejichž paměti byli Sultán a Tyrl již vytlačeni spotřební elektronikou, rád vysvětlím, že to byli psi manželů Proškových (Panklových), těch, co měli čtyři děti, Barunku, Jana, Vilíka a Adélku, bydleli na Starém bělidle poblíž ratibořického zámku, a s nimi matka paní Panklové, nezapomenutelná babička, o níž Barunka, pak už jako Božena Němcová, napsala tu slavnou českou knížku.

Proč se psi jmenovali zrovna Sultán a Tyrl? Inu, Sultán byl koncem 20. let 19. stol. stále ještě ozvěnou rakouských válek s Turky na Balkáně. Tam sloužili proti Turkům i čeští vojáci a zkusili jako psi. Rádi pak ještě po letech doma svého psa komandovali „Sultáne, lehni!“ a odreagovávali si tím svůj vztek na cařihradského vládce, který jim zkazil pěkný kus mládí. Nu, a Tyrl? Přece Tierl, Tierlein. Zvířátko. Taky dojemný doklad staletého česko-rakouského soužití. Česká kulturní historie.
„Na panské louce kvítí až strakato; uprostřed louky mez, na mezi mateřídoušky, jak by nastlaly V mateřídoušce jako v podušce sedí Adélka; dívá se po malé berušce, která jí běhá po klíně sem tam, z klína na nožku, z nožky na zelenou botku.“ (Babička, začátek kapitoly VIII.) Brečel jsem už jako kluk, když jsem to poprvé četl. A teď jako starý muž? Ani se neptejte! Nic krásnějšího už česky nikdo nenapíše. Babička si v celostátních osnovách škol základních zaslouží aspoň deset hodin na úkor konkurenceschopnosti a finanční gramotnosti. Jde o českou kulturyschopnost a kulturní gramotnost. Komu chtějí konkurovat nekulturní burani? A čím? Pryč s Cermatem a Scio! Sláva Babičce!

Čtenář autorovi promine dojetí i rozčilení. Vrátíme se k Mojžíšovi, i když jsou jeho šance na uznání malé, nemá-li u nás šance už ani Babička.

Mojžíš tedy především teoreticky odlišil lidskou svobodu, spotřebu a blahobyt, jak jsme si už posledně řekli, a snažil se tomuto poznání přizpůsobit i životní praxi svého národa. Mojžíš přišel i na to, že přeměna otroků na svobodný národ je dlouhodobý proces, který zabere aspoň dvě generace, a nechal tedy Izraelity čtyřicet let na pochodu pouští, než ke svobodě v zaslíbené zemi dozráli. Sám se kvůli svobodě odřekl na stará kolena štěstí domova a jako štvanec trávil poslední třetinu svého života v nejistotě a strádání vojenského tábora.

Mojžíš také pochopil, že po 15 generacích otroctví (300 let) nastává poslední zvonění na záchranu národní identity, a přes všechna rizika a obtíže dokázal umírající národ k dobrodružnému exodu na poslední chvíli vyburcovat.

Nedávné české prezidentské volby byly i pro nás příležitostí si tyto civilizační zkušenosti uvědomit a ocenit jejich dlouhodobou platnost. Po 15 generacích nesvobody byl kdysi i u nás nejvyšší čas něco udělat. Masaryk to udělal, ale ke svobodě dovedl jen jednu generaci, ačkoliv je zapotřebí po sobě jdoucích dvou. Teď na druhý pokus Havlův se naše druhá svobodná generace právě rodí. Musíme s její svobodou opatrně zacházet. Svoboda není spotřební elektronika. Tu vyhodíš a koupíš novou. Naše svoboda je Babička, Barunka, Sultán a Tyrl. Když vyhodíš je, zůstane po nich navždy jen smutné prázdno. Konkurenceschopnost v Rusku a Číně bude tomu prázdnu škodolibým výsměchem.

Věřiti budeš

Pro opatrné zacházení se svobodou zanechal Mojžíš Izraelitům Dekalog. Deset příkazů a zákazů, žádná práva a svobody. Normotvorný či legislativní plán, jak k právům a svobodám v poslušnosti a pokoře dojít a docházet k nim pokolení za pokolením vždy znovu a znovu. Moc se vám to nelíbí, já vím, ale na to, že dneska se naštve kdekdo, jsem už posledně upozornil. Všeobecné úvahy o Dekalogu jsme už ostatně udělali posledně také. V jednoho Boha věřiti budeš.

Peter HiggsPeter HiggsAutor:
Peter Higgs

První přikázání je příkaz. Počítá se k těm příkazům, které stanoví povinnosti člověka k Bohu. My ale nejsme teologové, a provádět teologickou exegezi Dekalogu nám nepřísluší, protože to neumíme. Náš skromný pokus má spočívat v interpretaci Desatera jako jednoho ze základů naší civilizační stavby. Z tohoto hlediska se nám příkaz „v jednoho Boha věřiti budeš“ začne jevit ne (jen) jako povinnost člověka k Bohu, ale jako povinnost člověka k sobě samému. Moderní, a zvlášť postmoderní, člověk si je svých povinností sám k sobě dobře vědom, ale má sklon dělat ze svých povinností k sobě frašku. „Zuby sobě ráno i večer pečlivě čistiti budeš“, případně „baterii v mobilu vždy nabitou míti budeš“ je tak asi vše, na co se dospělý příslušník naší vyspělé civilizace vzmůže při úvahách o svých povinnostech k sobě. Je to tím, že neumí první přikázání, nebo o něm moc neuvažoval.

Norma obsahuje tři klíčová slova. Věřit. Jedno. Bůh. Začneme úvahami o víře.

Na víře spočívá celá naše civilizace už víc než 3000 let. Slavný příběh o víře se vypráví v Novém zákoně, v Janově evangeliu, kap. 20, verš 25−29. Tomáš byl jeden ze dvanácti Ježíšových apoštolů. Kristus se apoštolům zjevil po svém zmrtvýchvstání, a Tomáš mezi apoštoly toho dne nebyl. Oni mu o zjevení vyprávěli, ale on jim nevěřil. Soudil, že kolegové podlehli davové psychóze, případně postinebriačnímu syndromu. Byl to zkrátka nevěřící Tomáš. Kristus se pak zjevil apoštolům znovu a tentokrát Tom nechyběl. Kristus Pán pravil: „Teď to vidíš, Tomíku, jaký jsi pytlík. Příště nebuď nevěřící, ale věřící!“ Tomáš si to vzal k srdci a přestal se vytahovat svou racionalitou.

Všimněte si, že Tomáš nebyl instruován, kdy má věřit a kdy nevěřit, ani komu nebo čemu má věřit, či proč má věřit a co za to dostane. Byla mu jen připomenuta jednoduchá mojžíšovská civilizační zásada. Věřiti budeš! Je to tvá povinnost k sobě samému, aby ses nezbláznil. Věřit je pro tebe vždycky lepší než nevěřit.

Je zajímavé pozorovat, jak od egyptských dob až dosud všichni věříme. Jak třeba pohřbíváme své mrtvé. Proč vlastně? Nemohla by to také být jen otázka pro hlavního hygienika? Nebo jen problém zaměstnanosti a ziskovosti v sektoru funebrálních pomp? Ba ne, my věříme, že každý člověk se podstatně liší ode všech ostatních pozemských tvorů a že k likvidaci jeho tělesné schránky je nevhodná kafilérie nebo hromadný hrob. A jestli tomu nevěříte, proč nosíte květiny nejen na hřbitovy a pohřebiště, ale i na místa, kde člověka, často vám neznámého, zasáhla neočekávaná či nemilosrdná smrt? A proč tam zapalujete svíčky? Že se chcete s mrtvým rozloučit? Lze se loučit s někým, kdo o loučení už nic neví? Vždyť vy věříte, že o tom může vědět. Vždyť pláčete, a ne kvůli sobě, ale pro nejasný další osud toho, jehož jste snad ani neznali. Vy prostě věříte a nebožtíkovi na jeho další cestu chcete nejen posvítit, ale i mu leccos popřát. A i kdyby to bylo jen věčné odpočinutí nebo lehká země. Může to být i místo po pravici nebo příbytek v nebi.

Víra je civilizační hodnota nejen ve vztazích mezi živými a mrtvými. Mezi živými se víra často nazývá důvěrou. Co zkusil Tomáš, když druhým apoštolům nedůvěřoval! Co všechno jim nepodsouval, z čeho všeho je hned nepodezíral! A neopláceli i oni jemu podobně? Lze slušně žít v neustálých spekulacích o tom, co druzí vlastně zamýšlejí, čím mě chtějí podfouknout, a jak je podfouknu já? Má být svět opravdu místo, kde si musím dávat pozor na každý krok a na každé slovo? Kde mi všichni chtějí ublížit? Kde musím každého podezírat? Nikoliv. Věřiti budeš! Víra je povinnost k sobě. Kdo nevěří, nevěří nakonec ani sám sobě. Nedostatek mé víry zahubí nejdřív ty druhé, a pak zahynu i já. Kurz víry je důležitější než kurz finanční gramotnosti. V kurzu víry se naučím chovat tak, aby se mi dalo věřit.

Tak vypadá umělecké ztvárnění snahy zachytit "božskou" částici..Tak vypadá umělecké ztvárnění snahy zachytit "božskou" částici..Autor:
Tak vypadá umělecké ztvárnění snahy zachytit „božskou“ částici..

Kdo kurz víry neabsolvoval, skončí jako kat faráře Toufara. Ne proto, že neuvěřil čihošťskému zázraku, ale protože nevěřil Toufarovi, že on zázraku uvěřil. Toufar věřil katovi, že zázraku nevěří. To mu však nedávalo svobodu stát se katem. Vidíte, jak je první přikázání tolerantní. Kde je víra, je i tolerance. Kde je tolerance, není svoboda stát se katem. Svoboda pro plynové komory a gulagy.

Sultánovi a Tyrlovi právem patří jejich místo na Gutfreundově pomníku babičky s vnoučaty v ratibořickém údolí. Zasloužili si je, protože to byli hodní pejskové. Barunko, babičko, děti, o vás však věříme, že jste došly věčného odpočinutí a sladkého spánku.

Unum čili monismus

Náš civilizační princip víry pronikl i do práva naší civilizace. Říká se mu tam zásada dobré víry. Kdo jedná v dobré víře, je od nepaměti pod ochranou práva. Nebo ne?

První přikázání má však ještě další aspekt, a tím je jednota. Budeš věřiti v Jedno. Naše civilizace preferuje monismus před dualismem a pluralismem, chcete-li to takto slyšet, a zase se na autora rozčílit. Princip jednoty je vedle principu víry právě onen princip, který naši civilizaci vybavil už od začátku mimořádnou vnitřní trvanlivostí, semknutostí a odolností proti útokům zvenčí.

Něco takového se dnes nerado poslouchá, ale ono se to nerado poslouchalo vždycky. Indická a čínská civilizace se opírají o dualismus (svět ovládají dva protichůdné principy) a taky stará perská civilizace se po Zarathustrových reformách přiklonila k dualismu. Dualistické blouznění se i v dějinách naší civilizace objevuje už od dob řecké filozofie (pythagorismus, ale i platonismus), přes různé gnostické systémy židovské i křesťanské (pod vlivem zoroastrismu), až po karteziánské myšlení už v moderních časech 17. stol. po Kr.

Vrchol chaosu pak nastal v minulém století s nástupem nejrůznějších pluralismů (svět je ovládán množstvím různých principů). Mluvíme pochopitelně o filozofickém úsilí o poznání světa, nikoliv o omezených perspektivách politologie nebo sociologie při používání vypůjčeného pojmu „pluralismus“. Tyto omezené pohledy vnášejí do už existujícího pluralistického chaosu ještě další zmatečnou přidanou hodnotu. Ve filozofii však jména jako Goodman, Putman nebo Dupré zaplevelila naši civilizaci převážně anglosaským filozofickým extremismem, ať už jde o pluralismus relativistický, pragmatický, ontologický nebo bůhví jaký další. Praktickým výsledkem toho všeho je nepříčetný multikulturalismus, který vede k infiltraci naší civilizace myšlenkami jí zcela cizími. Konečným výsledkem jsou pak nepokoje, vzpoury, povstání a terorismus. Svůdné vábení pluralismu řešil už ve 14. stol. Occam, který svou „břitvou“ nemilosrdně ořezával plané výhonky věd všeho druhu. Princip jednoty (monismus) vložil do vínku naší civilizace tedy už Mojžíš, a je zajímavé pozorovat, jak se příkaz „budeš věřiti v Jedno“ projevil později v křesťanských „vyznáních víry“, o nichž jsme kdysi také mluvili. To už panovala v naší civilizaci po hebrejštině a řečtině také latina, a latinsky se „jedno“ řekne „unum“. V krédu se to hemží samým „unum“. In unum Deum. In unum Dominum Jesum Christum, filium Dei unigenitum. In unam sanctam catholicam et apostolicam Ecclesiam. Jeden Bůh, jeden Ježíš Kristus, jednorozený syn, jedna církev. K tomu jednota člověka jako těla a duše. Všude samý monismus, jako když vyšije. Drtivá síla Mojžíšova. Tisíc pět set let civilizačních zkušeností. Přes spoustu komplikací (trojiční nauka, schismata) naše civilizace od monismu nikdy neustoupila. Sjednocení je programem pro to, co bylo rozděleno. Ekumenismus. Evropská unie. NATO. Dualismus a pluralismus, toť válka. Monismus je požehnání míru.

K tomu si dejte ještě vyprávět monistický příběh současných přírodních věd. Existuje prý 12 subatomových částic. Existence jedenácti z nich už byla uspokojivě doložena. Chybí doložit tu dvanáctou. Říká se jí Higgsův boson nebo poeticky božská částice. Peter Higgs (nar. 1929) ji předpověděl v r. 1964. Jedním z projektů CERN (Evropská organizace pro jaderný výzkum) je potvrdit existenci této částice. U Ženevy byl postaven velký hadronový urychlovač. Je to podzemní kruhový tunel o délce 27 km. Ten špás stál osm miliard USD. A to je Higgs „škot“ z Edinburghu. Božská částice dodává všem ostatním částicím hmotnost. Najde-li se, sláva! Náš monistický pohled na vznik hmoty a vesmíru se potvrdí. Neexistuje-li, běda! Celý náš vesmír nemá žádnou hmotnost. Čertovský boson! Vše zahodit a začít znova hledat nějaký jiný monistický vzoreček. Ale monistický být musí! Mojžíš přece řekl „v Jedno věřiti budeš“. A měl, jako vždy, pravdu.

Staré bělidlo, sídlo české kulturní svobodyStaré bělidlo, sídlo české kulturní svobodyAutor:
Staré bělidlo, sídlo české kulturní svobod

Neklesejte na mysli. Higgsův boson je prý už polapen mezi hadrony poblíže Ženevy. Stál nám monismus za ty velké prachy? Ano, patří k naší civilizaci.

Mimochodem, všimli jste si, že i právní řád musí být jeden? Že to má chodit stejně na Pardubicku jako na Zlínsku? I když je to práce a nákladů jako s tím čertovským bosonem.

A nakonec i Sultán a Tyrl věřili v jednoho pána. Byl to ale spíš pan Prošek než Barunka, která po tom, být paní, stejně moc netoužila. Toužila, chudinka, po tom, být ženou. Taky monismus. Metafyzické řešení monismu

Předcházející vyprávění o monismu Higgsova bosonu čtenáře trochu usmířilo, i usoudil, že monismus může být také materialistický, a že tudíž jeho oblíbený marxismus-leninismus není prvním přikázáním nikterak ohrožen. Takový čtenář bude teď hluboce zklamán. I jestli ta částice, polapená mezi hadrony v urychlovači, je opravdu ten chybějící čertovský boson, a jestli se tedy náš model hmoty a vesmíru v jakémsi vzorečku potvrdí, posune to náš materialistický monismus jen o malý kousek. Vznikne tisíce dalších otázek, a čas vyměřený pro existenci lidstva v časově konečném vesmíru nebude stačit k odpovědi na ně. Navíc materialistický monismus a idealistický monismus, tedy dva monismy, nedávají smysl. Dva různé monismy jsou dohromady dualismus.

V prvním přikázání Desatera řeší tyto problémy slovo „Bůh“. Vysvětlit jednotným způsobem náš svět přesahuje člověka a jeho možnosti. Je to transcendentní záležitost. Dekalog nikde nezakazuje, jak to má jinak ve zvyku (ne, ne a ne), badatelskou činnost ve vztahu k hmotě a přírodě, ale varuje, že celostního výkladu světa nelze tímto způsobem nikdy dosáhnout. K tomu je zapotřebí metafyziky. Jenom kombinace metafyzického monismu a víry může člověka dovést k porozumění světu, do něhož byl vržen. A porozumět chce každý, vždycky a hned. To je poselství prvního přikázání. Pohled na svět byl v dobách Mojžíšových všeobecně pluralistický a metafyzický. Četní bohové a jejich zhmotnělá simulákra ovládali svět člověka podle svých resortů a kompetencí podobně, jako tomu bylo mezi lidmi (antropomorfní teologie). Hlavní úsilí Mojžíšovo tedy směřovalo k překonání tohoto pluralismu metafyzickým monismem (vírou v jediného Boha Jahve). Toto úsilí se v naší civilizaci táhlo v judaismu dalších tisíc let (viz řadu dalších starozákonních knih jako Josue, kniha Soudců, knihy Samuelovy, Královské, Kronik přes Esdráše až ke knihám Makkabejským už z dob helénismu). Dalších nejméně 500 let se toto úsilí táhlo pak i v křesťanství.

Barunka panklová měla štěstí, že nevěděla o higgsově bosonu. psali by jí o něm jakl s Hájkem.

Podrobnější úvahy přesahují nejen pohotové možnosti autora, ale i účel maturitního opakování Dekalogu. Jisté je, že z metafyzického monismu a víry v něj žije naše civilizace přes tři tisíce let. Tisícerá odbočení z tohoto konceptu měla v naší civilizaci vždy jen časově, místně a nebo osobně omezenou platnost na pár (stovek) let nebo na část některého z kontinentů nebo na omezený počet omezeně vycvičených specialistů.

Abychom se trochu odreagovali od obtížné tématiky metafyzického monismu, připomeňme si stručně jedno ještě židovské vybočení z mojžíšovských zásad. Došlo k tomu už v době helénismu, kdy vládli diadochové (nástupci Alexandra Velikého), a to v Egyptě Ptolemaiovci a v Sýrii Seleukovci. Ačkoliv spolu každou chvíli válčili, vyznávali stejné hodnoty pluralismu řeckého polyteistického typu. Helénský intelektuální import izraelské podnikatelské elity obdivovaly, jinak než řecky nepromluvily, ačkoliv měly hnusný hebrejský přízvuk, a vůbec se za svůj metafyzický monismus styděly.

“A zbudovali v Jeruzalémě tělocvičny podle obyčeje pohanů a znovu si dali udělati předkožky a odpadli od svaté smlouvy a zapřáhli se pod jařmo pohanů a zaprodali se ke konání zla.“ (1 Mak. 1: 14-15). „Gymnázium bylo zbudováno právě pod hradem…. Kněží spěchali, aby už byli na hříšných tělesných cvičeních, např. když byli pozváni na vrh diskem, a nade vše si cenili vyznamenání od Helénů, a ti se ukázali jejich nepřáteli, ačkoliv se pokoušeli po nich ve všem opičiti a jejich způsob života si osvojiti.“ (2 Mak. 4:12-16). A to prý při sportu nosili i řecké čepičky, tedy cosi na způsob čepiček českých podnikatelů při golfu. Tak to bylo někdy v r. 169 př. Kr., tedy tisíc let po Mojžíšovi. Čtenář obdivuje výkony helénistické plastické chirurgie při implantaci předkožkových náhražek, ale kdoví, jak to nakonec s těmi implantáty dopadlo. O prsních implantátech se žádná zpráva nedochovala.

„Mrzký kořen, syn krále Antiocha, Antiochos Epifanes“ (1 Mak. 1:10) se stal králem v Sýrii a dal to Izraelitům, včetně těch s umělými předkožkami, pěkně zbaštit. Vypuklo povstání Makkabejských, jak o tom podrobně referují obě knihy Makkabejské. Povstání mělo úspěch. Epifanes za hrozného utrpení zemřel v r. 163 př. Kr. (2 Mak. 9: 1−29). Stojí za to, si to přečíst. Jeruzalémský chrám byl očištěn a nastal návrat k metafyzickému monismu, což dokumentuje úvod modlitby při znovuotevření chrámu.

„Pane, Bože, stvořiteli vesmíru, strašlivý, mocný, spravedlivý a milosrdný, jediný králi, dobrý, jediný dárce života, jediný spravedlivý, vševládný, věčný!“ (2 Mak. 1:24, 25). Síla metafyzického monismu v pojetí r. 163 př. Kr. je z oslovení Boha jasně patrná. A drtivá síla Mojžíšova při formování naší civilizace taky. Pouhá tři slova. Věř jednomu Bohu. Za nimi 3000 let civilizace.

A znovu Sultán a Tyrl

Barunka Panklová neměla žádné vzdělání, jenom tu základku v České Skalici podle osnov Marie Terezie. Byla ze smíšeného česko-rakouského manželství, a tedy bilingvistické dítě. Hodně toho v obou jazycích přečetla a hodně se sama naučila později v Praze. František Matouš Klácel ji v 17 dopisech dokonce poučil o původu socialismu a komunismu, ale vypadá to, že mu na to kašlala a že očekávala, jako krásná a ušlechtilá žena, poněkud jiné dopisy. Taky že Klácel nakonec skončil mezi jakýmisi sektáři v americké emigraci. Barunka měla štěstí, že se tehdá ještě nic nevědělo o Hayekovi a Friedmanovi, natož o Higgsově bosonu. Kdyby se to vědělo, psali by jí o tom Jakl s Hájkem a nějaký znalec částic. Ale Mojžíše a Desatero válela Barunka bezvadně v obou zemských jazycích a na jejím díle je to vidět. Jistě zrovna ji nepodezíráte, že by to byla nějaká ufňukaná bigotní pobožnůstkářka. Její bezpečnou orientaci a názorovou jistotu ve světě dobra a zla naší civilizace nelze však v Babičce, ani jinde v jejím díle, přehlédnout. Hle, dobrodiní metafyzického monismu Mojžíšova.

Sultan und Tierl! Kusch! Herr Pankel! Gewehr bei Fuß! Klid, my Barunku nedáme!

A někdy příště? Nevezmeš jména Božího nadarmo! Himlhergot, to bude zase facek!

Autor: JUDr. Karel Čermák je exprezident České advokátní komory a exministr spravedlnosti
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!