Ochrana investic v novém | E15.cz

Ochrana investic v novém

Ochrana investic v novém
Řekové protestují proti kanadské firmě Eldorado Gold, která u nich těží zlato
• 
29. března 2013 • 11:47
Evropská unie přijala nařízení o „přechodné úpravě“ pro některé investiční dohody členských států. Co to znamená pro byznys?

Od závěru roku 2009, kdy vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, do konce roku minulého panovala v oblasti právní ochrany mezinárodních investic řada nezodpovězených otázek, přičemž ta zásadní se týkala platnosti či aplikovatelnosti existujících dvoustranných smluv o ochraně investic, které státy EU uzavřely se třetími zeměmi.

Prvním důvodem rozruchu, který v této oblasti vznikl, byla skutečnost, že s Lisabonskou smlouvou získala Evropská unie v dané oblasti tzv. výlučnou pravomoc, která obecně implikuje ztrátu odpovídající pravomoci členských států. Jeho druhou příčinou bylo, že od okamžiku, kdy Unie výše zmíněnou pravomoc nabyla, jen málo nasvědčovalo tomu, že je připravena na toto nové pole působnosti skutečně vkročit. Výsledkem byl rostoucí pocit právní nejistoty o dalším osudu a právních účincích investičních smluv členských států. Zůstávají v platnosti? Mohou se investoři na jejich základě domáhat právní ochrany? Bude jejich platnost ukončena? Kdy a v jaké podobě EU začne existující investiční smlouvy případně nahrazovat novými instrumenty?

Protože neexistovala reálná možnost, že by stávající smlouvy členských států mohla Evropská unie ze dne na den, respektive z roku na rok, nahradit „celoevropskými“ dohodami či jinak, celkem rychle se zrodila myšlenka, že první řešení, které by dokázalo překlenout rozpor mezi literou zákona (tedy Smlouvy o fungování EU) a realitou, by mohlo mít podobu právního aktu, kterým by Evropská unie jednoduše schválila ponechání investičních dohod v platnosti. Výkon pravomocí Evropské unie byl ostatně tímto způsobem „delegován“ na členské státy v jiných souvislostech i v minulosti.

EU se touto cestou vydala v červenci 2010, kdy komise představila návrh „habilitačního nařízení“. Ač tento krok přispěl k částečnému vyjasnění situace, od návrhu do jeho přijetí bylo třeba zdolat relativně krkolomnou cestu evropským legislativním procesem, který v tomto případě zabral dva roky a pět měsíců a který byl ukončen k snadno zapamatovatelnému datu 12. 12. 2012. O osm dní později bylo nařízení vyhlášeno pod číslem 1219/2012 v Úředním věstníku EU.

„Přechodné“ opatření?

Co konkrétně to znamená? Zatímco v mezinárodněprávní rovině zůstávají nadále všechny dotčené smlouvy v platnosti, z hlediska práva EU vzniká povinnost členských států stávající investiční smlouvy notifikovat Evropské komisi (respektive ty ze smluv, které mají být aplikovány i nadále), přičemž Evropská komise je oprávněna zkoumat jejich text z hlediska možných rozporů s evropským právem. Nařízení také potvrzuje možnost členských států uzavírat samostatně nové investiční dohody, v tom případě však musejí jednat ve spolupráci s Komisí, jejímuž souhlasu uzavření nové (či změna stávající) mezinárodní smlouvy podléhá.

Jakkoli byla zdůrazňována jeho přechodná povaha, lze předpokládat, že habilitační nařízení bude praxi evropských států provázet po dobu několika následujících let. Není vyloučeno, že během té doby začne Unie uzavírat své vlastní investiční instrumenty, nicméně to je otázkou budoucnosti. Dodejme, že nic z toho, co právě bylo řečeno, se netýká tzv. vnitrounijních investičních dohod, tedy dohod o investicích, které členské státy uzavřely mezi sebou. Ty jsou z hlediska práva EU zcela jinou kapitolou, která co do bouřlivosti vyvolané diskuse problematice „externích“ investičních dohod úspěšně konkuruje.

Autor: Magdalena Ličková je advokátka ve firmě White & Case
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!