Otazníky kolem 11.září | E15.cz

Otazníky kolem 11.září

Otazníky kolem 11.září
Ground zero
• 

Milan Vidlák

Redaktor Milan Vidlák se tématům souvisejícím s globální politikou, svobodou a bezpečností věnuje dlouhodobě. Pro časopis Právo & byznys připravuje obsáhlý seriál o událostech a manipulacích kolem 11. září 2011.

Díl 4.: Náraz, nebo exploze?

Fakta o útocích na newyorská Dvojčata 11. září 2001 nesouhlasí s oficiální verzí. Podle stále rostoucího počtu výpovědí nezpůsobily kolaps WTC náraz letadel a následný požár, nýbrž série řízených výbuchů.

„Můj názor je takový, že poté, co narazila do budov WTC letadla, byla uvnitř použita nějaká výbušná zařízení, která způsobila jejich zřícení. Kolaps byl příliš metodický na to, aby byl způsoben nárazem letadel. Stačilo použít relativně malé množství výbušnin umístěných na strategická místa. Náraz letadel mohl pouze odpoutat pozornost,“ řekl bezprostředně poté, co spatřil televizní záběry po teroristickém útoku na newyorská Dvojčata, uznávaný odborník na demolice a výbušniny a viceprezident pro výzkum Institutu těžby a technologie v Novém Mexiku Van Romero redaktorům časopisu Albuqerque Journal.

„Samozřejmě že byl pád budov způsoben ohněm,“ prohlásil ve stejném časopise o deset dní později stejný expert s tím, že intenzivní požár vyvolaný leteckým palivem oslabil ocelové nosníky budov natolik, že nevydržely váhu horních pater a následně došlo k řetězové reakci a pádu jednotlivých pater na ta pod sebou – takzvanému palačinkovému efektu.

Co způsobilo takový názorový veletoč? Jednoznačnou odpověď zná kromě Romera samotného málokdo, ale je jisté, že právě jeho podivný obrat o 180 stupňů – stejně jako jeho další osudy, o nichž bude řeč později – dobře ilustruje dvojí podstatu problémů souvisejících s vyšetřováním okolností útoků na newyorská Dvojčata.

Ona dvojí podstata dělí otázky po okolnostech útoků do dvou základních skupin. Zaprvé, co se stalo; zadruhé, odehrály-li se věci jinak, než máme za to, jak je možné, že o tom nevíme více?

Odpovědi na otázky první skupiny jsou do značné míry technologické povahy. Procento těch, kteří dokážou rozpoznat, jestli čtvrt milionu tun oceli má padnout k zemi tak či onak, není vysoké. Přičtěme k tomu fakt, že procento lidí přesně obeznámených se strukturou budov WTC je ještě podstatně nižší. Není divu, že prostor pro manipulaci veřejného mínění na straně jedné i pro spekulace na straně druhé je nezanedbatelný.

Byl jsem šokován, že jste si odmítl přečíst vědeckou zprávu o roztaveném kovu stékajícím z 81. patra

Jiný typ otázek se zabývá druhou rovinou věci. Jejich předmětem je právě ona podezíraná manipulace veřejného mínění ze strany úřadů. K jistému zkreslení faktů dochází v každé oficiální verzi kterékoli události. Rozpoznat, nakolik je takové zkreslení důsledkem běžných vlivů a nakolik je řízeno jakousi nečitelnou silou v pozadí, je přinejmenším stejně obtížné jako určit, jak má správně (nebo nemá) spadnout mrakodrap. V případě událostí 11. září nicméně existují důvody domnívat se, že alespoň některé úřady se svého úkolu zjistit a zveřejnit okolnosti útoků na WTC zhostily nápadně špatně.

Oddělit obě roviny příběhu od sebe úplně nelze. Mediální masáži a manipulaci veřejného mínění budeme v příštích číslech věnovat samostatný text. V těchto řádcích, které se budou primárně zabývat problémy ražení technologického, budeme tento aspekt zmiňovat pouze tam a pouze do takové míry, aby dějová linka první roviny onoho složitého příběhu zůstala pokud možno srozumitelná. (Budeme k tomu zároveň muset zopakovat několik faktů již uvedených v minulém čísle tohoto časopisu.)

Verze střídá verzi

Při nedostatku přímých důkazů o skutečném stavu věcí jsme museli vzít zavděk řadou indicií. Jednou z nich jsou osudy několika protagonistů. Prvním z nich je sám Romero.

Dalším zastáncem palačinkové teorie (po tři roky jediné oficiální) byl od počátku i Thomas Eagar, profesor z Massachusettského technologického institutu. Podle něho požáry v budovách nehořely rovnoměrně, což zdeformovalo ocel a způsobilo pád několika poschodí. Ta rozdrtila patra těsně pod sebou a iniciovala dominový efekt.

Když po třech letech vláda USA palačinkovou teorii opustila, přišel v roce 2005 příslušný úřad, Národní institut standardů a technologie (NIST), s teorií novou. Ocelový plášť budov WTC se měl zohýbat kvůli vysokým teplotám. V téže zprávě o 10 000 stranách však NIST například uvádí, že „teploty nedosáhly bodu, kdy ocel ztrácí alespoň polovinu své pevnosti“. V průběhu zfušovaného vyšetřování navíc NIST prokazatelně lhal, samotnému průběhu kolapsu se ve zprávě zcela vyhnul, manipuloval parametry při testech, ignoroval klíčové důkazy a svědectví o sekundárních explozích i přítomnosti roztaveného kovu a počítačové modely dokazující pád WTC odmítl – prý kvůli veřejné bezpečnosti – zveřejnit.

Profesor Eagar je zastáncem i této teorie (jakkoli je v rozporu nejen s teorií palačinek, nýbrž i sama se sebou). Svou názorovou pružností rozčílil Eagar novináře agentury AFP Christophera Bollyna natolik, že mu v roce 2006 napsal otevřený dopis. Bylo to krátce poté, co fyzik Steven Jones z Univerzity Brighama Younga přišel s překvapivým objevem. Tvrdil (a nikdo nevyvrátil), že při analýze prachu z Dvojčat našel obrovské množství vyhořelé i nevyhořelé nanotermitové směsi armádního typu, jež hoří o teplotách 2000 až 3000 °C a lze ji použít k tavení kovů i – v kombinaci s dalšími látkami – jako výbušninu.

„Byl jsem šokován, že jste si odmítl přečíst vědeckou zprávu o roztaveném kovu stékajícím z 81. patra jižní věže,“ psal Bollyn profesoru Eagarovi. „Také mě překvapilo, že jste řekl, že neexistuje žádný důkaz o roztaveném kovu a že jsou to povídačky. Nejvíc zklamaný jsem byl z toho, že jste mi položil telefon. Proč odmítáte diskutovat o seriózním vědeckém výzkumu?“

Jiný dopis napsal v roce 2005 vedení NIST manažer certifikační firmy Underwrite Laboratories Kevin R. Ryan. Měl na starost testování modelů podlah ve WTC, které si NIST objednal. Testy potvrdily, že požár ocelové struktuře nijak neublížil a teploty ocele byly tak nízké, že nemohla ani změknout.

Ryana proto zaskočilo, když NIST ve výsledné zprávě tvrdil pravý opak – že se podlahy zřítily a ocel změkla. „Myslím, že se shodneme, že i neohnivzdorná ocel by se neroztavila, dokud by nedosáhla kritických teplot okolo 1600 °C. Tato verze prostě nesedí. Jestli byla ocel v těchto budovách oslabená nebo roztavená, jsem si jistý, že se shodneme, že to určitě nebylo kvůli leteckému benzinu jakéhokoli druhu, který tam mohl hořet,“ stálo v onom dopise.

Jak ti všichni lidé dopadli? Thomas Eagar dál přednáší na MIT a od roku 2002 se podílel (či stále podílí) na nejméně jedenácti projektech federální vlády. Novinář Chris Bollyn zanedlouho o zaměstnání v agentuře AFP přišel. Manažer Kevin Ryan byl z práce v certifikační firmě vyhozen několik dní poté, co svůj dopis odeslal. Fyzik Jones vydržel na univerzitě ve státu Utah, na níž strávil celý život předtím, jen do září 2006, tedy necelý rok po zveřejnění svého objevu.

Podle oficiální verze rozmetal požár kolem Ground Zero 325 tisíc kubíků betonuPodle oficiální verze rozmetal požár kolem Ground Zero 325 tisíc kubíků betonuAutor:
Podle oficiální verze rozmetal požár kolem Ground Zero 325 tisíc kubíků betonu

To demoliční expert Romero z úvodu textu, jenž tak rychle otočil ve prospěch oficiální verze událostí, naopak vykročil do nového milénia ve velkém stylu. Hned v roce 2002 se stal ředitelem National Domestic Preparedness Consortium (NDPC), partnerství státních i soukromých společností zmocněných pro zajišťování, koordinaci a cvičení, které mají za úkol, aby byla země při naléhavých událostech, jako jsou incidenty za použití zbraní hromadného ničení, schopna efektivně reagovat. Romerův institut z Nového Mexika rovněž dostal dotaci v hodnotě téměř patnácti milionů dolarů (učí za ně záchranářské týmy rychle reagovat na teroristický útok). A v roce 2003 se Romero propracoval mezi šestku nejúspěšnějších lobbistů ve Washingtonu – pro Institut těžby a technologie v Novém Mexiku získal hned 56 milionů dolarů.

Náhoda? Možná. Ale v souvislosti s hrubými nepřesnostmi a nevysvětlitelnými opomenutími institucí sestavujících oficiální verzi událostí už je to zpropadená náhoda, zůstaneme-li zdvořilí. A tím to zdaleka nekončí.

Když křupaly kosti

Pro důvěryhodnost oficiálních verzí byl posledním hřebíčkem do rakve 12. srpen roku 2005. Toho dne Court of Appeals, nejvyšší newyorský soud, nařídil, že město New York musí zveřejnit přístup k 15 hodinám ústních výpovědí hasičů, které do té doby zveřejnit odmítalo. Zde jsou některé z citací: „Všichni jsme pocítili, jak se zem roztřásla… Krátce před pádem první věže si vzpomínám na otřesy země… Myslel jsem, že slyším explozi. Až mi zakřupaly kosti… Uslyšel jsem obrovský hluk a trosky začaly lítat okolo.“ Už o tři roky dříve ale unikly na veřejnost některé záznamy z vysílaček newyorských hasičů: „Máme tu spoustu lidí pokrytých prachem ze sekundární exploze… Další výbuch ve věži… Věž číslo dvě zaznamenala obrovský výbuch a došlo ke zřícení celého komplexu.“

Hasiči popsali i jasné záblesky z vnitřku budov (které jsou vidět i v mnoha „konspiračních“ dokumentech a videích na toto téma, například na YouTube) či množství prskavých zvuků, charakteristických pro řízené demolice, těsně před zřícením. „Slyšel jsem prskavé zvuky a explozí stále přibývalo, nejprve nahoře i dole a pak kolem dokola celé budovy.“

Jednou z hlavních záhad je zničení vstupní haly severní věže ještě před tím, než mohla být poškozena pádem jižní věže. „Zaslechl jsem hlasitou ránu. Byl jsem zrovna u vchodu do věže číslo jedna, kde bylo všechno to rozbité sklo. Pak jsem se podíval nahoru a viděl jsem obrovský stín na budově naproti, jak padá…“ „Nečekal jsem tak obrovské poškození vstupní haly. Vypadala, jako by v ní vybuchla bomba. Všechno sklo bylo vytlučené, byly tam 3 x 3 metry velké mramorové panely, které byly předtím na stěnách, vytrhané ze zdi.“ – „Šel jsem okolo nákladního výtahu a viděl jsem, že byl prostě roztrhaný na kusy výbuchem.“ Hasič Louie Cachiolli řekl týdeníku People: „Vezl jsem hasiče výtahem do 24. poschodí, aby zaujali pozici pro evakuaci pracovníků. Při poslední cestě nahoru vybuchla bomba. Myslíme si, že v budově byly umístěny nálože.“

Kusy roztavené ocele, jejíž fotografie (zbytečně) předložil novinář Bollyn profesoru Eagarovi z MITKusy roztavené ocele, jejíž fotografie (zbytečně) předložil novinář Bollyn profesoru Eagarovi z MITAutor:
Kusy roztavené ocele, jejíž fotografie (zbytečně) předložil novinář Bollyn profesoru Eagarovi z MIT

Ještě než se začneme detailněji věnovat popisu samotného pádu budov, poslechněme si architekta Richarda Gage, jenž v roce 2006 založil organizaci Architekti a inženýři za pravdu o 11. září, která čítá již 1800 expertů z převážně stavebních oborů. Gage se v jedné ze svých přednášek, jež byla natočena jako film s názvem Blueprint for Truth (i s českými titulky najdete na YouTube) a jež vysvětluje i technicky méně zdatným divákům, proč nemohla Dvojčata spadnout jinak než řízenou demolicí, ptá: „Jaký mechanismus je potřeba k tomu, aby bylo 90 tisíc tun betonu rozdrceno na prach, jehož většina je velká jako lidský vlas? U základů nezůstaly žádné větší kusy betonu, rozdrcený totiž pokryl ulice Manhattanu. A co lidi? Bylo nalezeno asi jen 300 těl, 1100 obětí zůstalo neidentifikováno a 800 jich identifikovali jen pomocí DNA. Našlo se celkem 20 000 kousků těl, více než 200 kousků patřilo jedné osobě. Může gravitační síla roztrhat člověka na 200 kousků? Je tohle snad charakteristika požáru?“ A dodává: „Viděli jsme budovu, jak je drcena na prach, už v prvních sekundách. V první sekundě nebyla žádná kinetická energie, anebo velmi malá. Tou kinetickou energií, která vytváří prach, jsou exploze.“

Nález 700 nanejvýš centimetrových úlomků kostí na střeše nedaleké budovy Deutsche Bank pak označil deník New York Times v krátké zprávě za „největší záhadu ze všech“. Ještě „záhadnější“ je ovšem fakt, proč se tato informace neobjevila na stranách titulních a proč tuto skutečnost nikdo nevyšetřoval – NIST a FEMA (Federální úřad pro zvládání mimořádných situací), o dalších úřadech či FBI nemluvě. Svědectví a jasné důkazy o explozích i to, že se trosky z WTC objevily až 430 metrů od místa činu, stále popírají a bohorovně přecházejí.

Jak se pozná demolice od požáru?

Pro pochopení závažnosti tvrzení, že jde o odpálení budov výbušninami, a ne nějaké fantazírování nudících se architektů, je třeba alespoň zevrubně porozumět tomu, jak se taková demolice provádí a jaké „efekty“ ji provázejí. „Nejdříve je třeba odstřelit všechny sloupy v suterénu. Pak se odpálí vršek, aby se kolaps spustil, a potom další poschodí směrem dolů. Každá nálož má časovač – proto je demolice řízená. Bez opěrných sloupů každé poschodí spadne na to pod ním a tak to pokračuje,“ cituje film Blueprint for Truth jednoho z demoličních expertů. V případě demolicí ocelových budov se používají takzvaně lineárně tvarované nálože, které se běžně odpalují bezdrátově. „Vyvinou tlak asi 200 tun na centimetr čtvereční, rychlost závisí na typu trhaviny uvnitř nálože, většinou je to více než 8 kilometrů za sekundu,“ říká šéf společnosti Controlled Demolition Mark Loizeaux.

A jak vypadaly sloupy, které se v troskách WTC našly bezprostředně po kolapsu? Byly seříznuty ve stejném úhlu jako při použití lineárních náloží – tak, aby se kontroloval směr pádu budovy přímo do sebe, aby napáchaly co nejméně škod v okolí. Rovněž se na nich našly zbytky ztuhlého zdeformovaného kovu. Co znamená tento rozteklý kov? Podle oficiální verze byly takto sloupy nařezány až při odklízení trosek. Má to však několik háčků – například dokonalou symetrii. Proč by někdo řezal sloupy při odklízení trosek pod specifickými úhly, a ne prostě nahodile?

Navíc při odklízení trosek byly použity kyslíkovoacetylenové plamenové řezačky, nikoli nanotermit, který byl v troskách vědecky prokázán devítičlennou mezinárodní skupinou vědců pod vedením Dána Nielse Harrita. A tyto řezačky na rozdíl od nanotermitu nemohou způsobit ono roztavení části sloupů. V oficiální zprávě FEMA jsou dokonce zdokumentovány roztavené kusy ocele s dírami o velikosti mince (tato příloha pak nebyla zahrnuta do zprávy NIST a v dalším vyšetřování byla zcela ignorována).

Ať tak či onak, každý z dvacetitunových sloupů, o kterých je řeč, byl rozsekán na kusy a zcela oddělen od ostatních, ačkoli je držely pohromadě šrouby a svářené spoje. Lze uvěřit tomu, že to způsobil oheň a obyčejný gravitační kolaps? Opravdu mohl oheň rozlámat na kusy 200 tisíc tun ocele, 325 000 kubických metrů betonu rozdrtit na prach a trosky vystřelit na stovky metrů? Například fotograf FEMA, který pořizoval fotodokumentaci na Ground Zero, se divil, proč z okolních budov trčí tolik ocelových nosníků. Vyfotil i 270tunový ocelový kolos, dvakrát převyšující hmotnost boeingu, který „uletěl“ vzduchem 120 metrů, než se zapíchl do budovy Světového finančního centra (WFC). Odkdy působí gravitace stovky metrů do šířky? Na žádnou z těchto otázek státní úřady ani zastánci oficiálních teorií ze strany vědců i veřejnosti nebyli schopni podat jedinou rozumnou odpověď.

Právě hustý plazící se prach a dým, proudy trosek vystřelované nahoru a ven a takzvané pyroklastické kapustovité oblaky patří podle Architektů a inženýrů k přímým důkazům řízené demolice, provedené netypicky pomocí explozí, nikoli obvyklých implozí. „Ve všech směrech symetricky nahoru a ven, geometrie je podobná ohňostroji, kde explozivní síla působí proti gravitaci,“ názorně popisuje ve filmu Gage jeden ze záběrů hroutící se budovy. Shyam Sunder, vedoucí vyšetřovatel NIST, prohlásil, že ačkoli mračna prachu vzniklá během kolapsů Dvojčat „mohou budit dojem řízené demolice, je to ve skutečnosti postupný kolaps pater, který vede k takovému vjemu“. Inženýr Jim Hoffman, autor článku Demolice Dvojčat, ale logicky namítá: „Během prvních dvou vteřin je vidět, jak jsou vymrštěna hustá oblaka rozdrceného betonu. A to vše v momentě, kdy relativní pohyb horní části věže a její neporušené části byl v řádu pouze metrů za vteřinu.“

Snad nejabsurdnější tvrzení

z obou oficiálních teorií o palačinkovém kolapsu i náhlém kolapsu sloupů je to, že horní patra drtila při kolapsu ta spodní. Když kolaps věží začal v místě nárazů letadel, stalo se totiž něco nečekaného – místo aby pokračoval dolů, zamířil nahoru. Jinými slovy – nejprve jsou evidentně zničena poschodí nahoře a až pak ta pod nárazem letadla. Ze všeho nejdříve pak začala padat anténa na střeše. Jak může začít padat nepoškozené místo dříve než poškozené?

Při kolapsu jižní věže se pak nakloní celý vršek budovy na stranu. V jednom momentě se ale naklánění zastaví, a místo aby se v souladu se zákonem o zachování hybnosti otáčení zrychlovalo a budova následně přepadla do strany, celý vršek zmizí v obrovských mračnech prachu. Ten vršek, který měl tlačit patra pod sebou, je rozdrcen v prvních sekundách ještě předtím, než pád dosáhne dvou třetin výšky budovy. Zbude z něj stejně jako ze zbytku budovy jen prach po celém Manhattanu. „Pokud tedy nemáme beranidlo, co tlačí zbytek budovy dolů k základům? Nemáte-li beranidlo, musíte použít něco jiného. Můžou to být jen výbušniny,“ říká Gage a jeho Architekti a inženýři.

Desítky nepoškozených pater pod nárazem by rovněž vršek (pokud by nějaký zbyl) musely zpomalit a kolaps by i kvůli nerovnoměrnému poškození musel být nesymetrický. A nikoli totální. Když vám někdo podsekne ze strany levou nohu, spadnete prostě doleva. Obě budovy se ale kompletně a symetricky zřítily do sebe za 10 až 15 vteřin. Vůbec nic jim nekladlo odpor, ani mohutné ocelové jádro, jež tvořilo masivních 47 sloupů, z nichž každý měřil nejméně 90 x 40 cm.

"Jestli byla ocel v těchto budovách oslabená nebo roztavená, jsem si jistý, že se shodneme, že to určitě nebylo kvůli leteckému benzinu..""Jestli byla ocel v těchto budovách oslabená nebo roztavená, jsem si jistý, že se shodneme, že to určitě nebylo kvůli leteckému benzinu.."Autor:
„Jestli byla ocel v těchto budovách oslabená nebo roztavená, jsem si jistý, že se shodneme, že to určitě nebylo kvůli leteckému benzinu..“

Ani z něj nic nezbylo. „Neexistuje způsob, jak mohly zmizet tak masivní sloupy. I kdyby spadla patra, jádro by zůstalo stát,“ říká v nejnovějším filmu 9/11: Explosive Evidence – Experts Speak Out, který Architekti a inženýři natočili a kde hovoří desítky odborníků (najdete rovněž na YouTube), architekt výškových budov Leslie Young.„Byl jsem šokován, jak budovy spadly. Očekával bych, že spadnou mnohem pomaleji. A že přepadnou do strany. Celé to vůbec nedává smysl,“ doplňuje Alfred Lopez, statik se čtyřicetiletou praxí. A jeho kolega, profesor William Rice, přidává: „Oblast pod poškozenou zónou, tedy 80 000 tun ocele, které nebyly nijak poškozeny, a 127 ocelových nosníků a patro za patrem zmizely, jako kdyby nikdy neexistovaly. Nikdy by to nemohlo spadnout za 12 sekund.“

Fyzik David Chandler upozorňuje na další zásadní věc – místo aby pád zpomaloval, stále zrychluje. A to až k téměř rychlosti volného pádu. Jednoduše řečeno – kdybyste ze střechy WTC hodili kulečníkovou kouli, dopadne na zem zhruba ve stejný čas jako horní patra mrakodrapu. „Měli byste vidět náraz horní části nad zásahem na část pod zásahem. Tím by došlo ke zpomalení. A to se nestane, naopak se pád celou dobu zrychluje. Jádro budovy muselo být odstraněno jinými prostředky,“ říká Chandler.

Volný pád a otázky bez odpovědí

David Heller, stavitel s diplomem ve fyzice a architektuře, v časopise Garlic & Grass vysvětluje: „Patra nemohla padat postupně. Budovy se zřítily příliš rychle. Všechna patra musela padat simultánně, aby bylo možné dosáhnout země v tak krátkém čase. Ale jak? … Při metodě známé jako řízená demolice je každé patro budovy zničeno přesně v tom okamžiku, kdy by na něj dopadlo patro nad ním. Tedy patra padají najednou, prakticky volným pádem.“

Architekti a inženýři za pravdu o 11. září se raději nepouštějí do spekulací, kdo budovy vyhodil do povětří, žádají pouze unisono o nové vyšetřování. Stavební inženýr a statik se čtyřicetiletou praxí Rick Fowlkes se rozčiluje: „Rozumím konstrukcím, a tak když se podívám na záběry padajících Dvojčat, vím, že to musela být řízená demolice. Vláda nám lhala a my potřebujeme znát pravdu. Oběti si to zaslouží. Zaslouží si spravedlnost. Tohle je výsměch spravedlnosti.“

„Potřebujeme prostě nové vyšetřování. Žádná výšková ocelová budova nespadla nikdy v historii kvůli ohni,“ shrnuje jejich důvody profesor a architekt z Univerzity v Yale Tony Gibbs. „Máme enormní množství očitých svědectví hasičů, policistů, novinářů a dalších o explozích v budovách. Pád budov rychlostí, která může nastat jen v případě, že byla najednou odstraněna vertikální konstrukce. Obrovské množství trosek bylo paprskovitě vyvrženo stovky metrů do šířky – gravitace přitom funguje svisle. Také máme důkaz použití nanotermitových výbušnin. Většina těchto věcí nebyla vyšetřovací komisí ani zmíněna. Z těchto důvodů naléhám na všechny architekty a inženýry, aby se celou věcí začali zabývat, prošli si dostupné důkazy a podepsali naši petici, která požaduje trestní vyšetřování.“

Ocelový kolos o hmotnosti 270 tun uletěl vzduchem 120 metrů. Odkdy působí gravitace do šířky?

Na svědomí svých kolegů apeluje také stavební inženýr Roland Angle, který mimo jiné testoval a analyzoval pro armádu výbušniny právě při řízených demolicích: „Americké sdružení stavebních inženýrů se brzy připojilo k vyšetřování. Jejich práce ale byla velmi povrchní – nevzali v potaz žádné forenzní důkazy a neprováděli žádné testy a zcela ignorovali úmyslné ničení důkazů. To je velmi zneklidňující. Tohle je středoškolská fyzika. A celá americká společnost je vedena k tomu, aby uvěřila, že tyto elementární zákony fyziky, tvrdá věda, už neplatí.“

Výše řečené neznamená, že teorie o výbušninách je stoprocentní. Jak dokážete za plného provozu naříznout a obložit výbušninou dva nejfrekventovanější mrakodrapy světa, aniž by si toho kdo z 50 000 tamních zaměstnanců povšiml? Je možné, aby ze stovek lidí, kteří by na takovém úkolu museli pracovat, ani jeden jediný během jedenácti let nevystoupil s odhalením? Takových otázek lze klást mnoho; a odpovědi na některé z nich budeme postupně hledat v dalších dílech. Jisté je, že nejsou o nic méně palčivé a zdánlivě nezodpověditelné než ty, na které oficiální verze tragédie z 11. září uspokojivé odpovědi neposkytuje.

Díl 3.: Lež jako dvě věže

Vybavíte si, kde jste byli v době útoků 11. září 2001? Aby ne; vždyť kdy jindy jsme do té doby sledovali podobnou hrůzu takřka v přímém přenosu? O to pikantnější je, že dodnes nevíme, co se vlastně s newyorskými Dvojčaty stalo. Jen tušíme, že to bylo něco jiného, než slýcháme z oficiálních míst.

Může 200 tisíc tun ocele najednou jen tak zmizet? Jestli ne, jak mohla Dvojčata spadnout?Může 200 tisíc tun ocele najednou jen tak zmizet? Jestli ne, jak mohla Dvojčata spadnout?Autor:
Může 200 tisíc tun ocele najednou jen tak zmizet? Jestli ne, jak mohla Dvojčata spadnout?

Na ten den se prostě nedá zapomenout. Opakující se záběry dýmajících mrakodrapů, desítky lidí, kteří skáčou z oken čtyři sta metrů vysokých budov, jež se zanedlouho v důsledku nárazu letadel sesunou k zemi jako domeček z karet… Na lidský mozek toho zkrátka bylo ažaž, a tak jen konsternovaně hltal zpravodajství a jako houba nasával každičkou informaci, která mu byla servírována. Většinu mozků v té době vůbec nenapadlo, že by všechno mohlo být i jinak.

Kritičtější jedinci, i dnes označovaní za blázny nebo konspirační teoretiky, však začali postupně sýčkovat. Že to celé zrovna dvakrát nevoní a věže Světového obchodního centra, známé jako Dvojčata, nemohly spadnout kvůli nárazu letadel a požáru. Jinými slovy – že jim někdo pomohl, nejspíš bombami.

Uvědomělý občan pouštěl podobné „objevy“ jako naprostou fantasmagorii jedním uchem dovnitř a druhým ven, i když – úměrně s rozvojem internetu – utěšeně přibývaly. A to dokonce, či právě především poté, co vyšetřování událostí 11. září bylo uzavřeno a výsledné zprávy Federálního úřadu pro zvládání mimořádných situací (FEMA) a Národního institutu standardů a technologie (NIST) došly k závěru, že se budovy zřítily, protože ocelové nosníky budov oslabil oheň. Tedy žádné výbušniny, nýbrž požár.

Od těch dob se však situace změnila. Ona oficiální verze událostí dostává jednu zřetelnou trhlinu za druhou. Pomalu, ale jistě se to odráží i na veřejném mínění. Jestliže v prvních měsících po útocích připadaly většině lidí konspirační teorie jako produkt mozků stižených extrémním stihomamem, dnes je to právě naopak: automatické přijímání oficiální verze vypadá jako postoj extrémně naivní.

Oficiální verze kulhá

Časopis Právo&Byznys proto zkouší balancovat mezi paranoií a naivitou. Ve světle prvních dvou dílů našeho seriálu o souvislostech mezi válkami na Balkáně a al-Káidou, databází mudžáhidů najímaných na státní převraty od Kosova po Sýrii (www.pravoabyznys.cz), se zdráháme věřit historce o partičce supervýkonných teroristů, kteří s nožíky v rukou převezli všechny tajné služby i protileteckou obranu největší světové velmoci. Naopak považujeme za rozumné bez emocí předložit co nejvíc faktů a kvanta nepřímých, ale i přímých důkazů či příběhů lidí, jež – obvykle stranou zájmu nejdůležitějších médií – oficiální verzi podle našeho nejlepšího úsudku věrohodně odporují.

„Věže byly navrženy tak, aby odolaly nárazu plně naloženého Boeingu 707, to bylo největší letadlo své doby. Myslím ale, že by budovy odolaly i nárazu více letadel, protože tato konstrukce je jako síť proti komárům ve vašem okně. Je to hustá ocelová síťka a letadlo je jen tužka, která přes ni pronikne. Opravdu jí nijak neuškodí,“ vyprávěl Frank A. DeMartini, projektový manažer Světového obchodního centra (dále jen WTC), v dokumentu o WTC na History Channel v lednu 2001. Ironií osudu architekt o osm měsíců později zahynul v troskách hroutící se severní věže, kde měl kancelář.
Poté, co více než hodinu a půl nic netuše pomáhal 50 lidem po nárazu letadla opustit budovu, mrakodrap udělal přesný opak toho, co od něj DeMartini očekával – rychlostí téměř se blížící volnému pádu se za 11 sekund z ničeho nic zřítil k zemi, a co víc, aniž by mu cokoli kladlo odpor.

Tak si to myslí 36 procent Američanů:  11. září 2001 zosnoval kdosi zevnitř. Čtyřiaosmdesát procent Američanů je přesvědčeno, že vláda ohledně tehdejších událostí lže.Tak si to myslí 36 procent Američanů: 11. září 2001 zosnoval kdosi zevnitř. Čtyřiaosmdesát procent Američanů je přesvědčeno, že vláda ohledně tehdejších událostí lže.Autor:
Tak si to myslí 36 procent Američanů: 11. září 2001 zosnoval kdosi zevnitř. Čtyřiaosmdesát procent Američanů je přesvědčeno, že vláda ohledně tehdejších událostí lže.

Oficiální zpráva FEMA, první výstup rozsáhlého vyšetřování, který byl zveřejněn v roce 2002, zřícení budovy, jejíž jádro tvořilo 47 ocelových sloupů obklopených dalšími 236 externími nosníky a tisíci ocelovými pruty, přičítá ohni. „Tato mohutná síť ocele selhala, protože oheň zohýbal nosníky, a tak povolily šrouby. Když se nosníky ohnuly a povolily, patra spadla spolu s nimi, příliš velkou silou na to, aby byla udržena …“ Výsledkem byl podle vyšetřovací skupiny progresivní kolaps, kdy každé patro padá na to pod ním – tedy takzvaný palačinkový efekt, obvyklý například u kolapsu domů při zemětřeseních.

Hned po zveřejnění zprávy nastala mela. Místo aby byli kritici umlčeni, začalo jich tryskem přibývat. Nespokojeni byli především pozůstalí po obětech teroristických útoků, kteří si vytrvalým nátlakem vydupali vznik Komise pro 11. září a další vyšetřování a založili i takzvané Hnutí za pravdu o 11. září. K nim se postupně přidali i přední američtí experti ze všemožných technických oborů či univerzitní profesoři. „Kam zmizelo jádro a jednotlivá na sebe naskládaná poschodí? Děláte si z nás blázny?“ začaly se ptát tisíce statiků, architektů či stavebních inženýrů, po většinou ignorováni médii. A s nimi také stovky milionů Američanů (84 procent), kteří jsou přesvědčeni, že vláda o tehdejších událostech lže.

Podíváte-li se totiž na jakékoli fotografie či televizní záběry, je z nich jasně patrné, že po mrakodrapech na místě zvaném Ground Zero zbyly jen polámané ocelové nosníky a malé kusy betonu. A údajně také pas jednoho z únosců, jak na CNN 12. září hlásil ministr spravedlnosti John Ashcroft.

Jinak ale nezůstal ani jeden stůl, počítač či věšák, nemluvě o 1100 tělech obětí, která se prostě někam „vypařila“ – všechno bylo rozdrceno téměř na prach. V dubnu 2006 dokonce proběhla deníkem New York Times nenápadná, o to však více šokující informace – na střeše nedaleké, 75 metrů vysoké budovy Deutsche Bank bylo nalezeno 700 nanejvýš centimetrových úlomků kostí obětí z WTC.

„Jednotlivá patra WTC byla trojrozměrnou sítí ocelových trámů, která měla asi 65 x 65 metrů a tisíce spojů skrz naskrz. Na to, aby patro mohlo spadnout, by se musely přerušit tisíce spojů v jediném okamžiku. Když se podíváte na rychlost, jakou WTC spadlo – mrknete okem a tisíce spojů jsou prostě pryč,“ kroutí hlavou v dokumentu s názvem Záhady 11. září: Demolice například odborník na řezání kovů Eric Hufschmid, autor knihy Bolestivé otázky: Analýza útoků 11. září. A dále dodává: „Jediný způsob, jakým to lze vysvětlit, je použití výbušnin, které musely být na všech patrech primárních spojů. Trosky nemohou padat skrz železobetonová patra stejně rychle, jako by padaly vzduchem, aniž by byly zpomaleny. Výbušniny musely trhat spoje v předstihu před padajícími troskami. Proto začala vrchní polovina kolabovat pomalu a pak to nabíralo rychlost.“ Ale nepředbíhejme.

Teorie palačinkového efektu byla nakonec opravdu označena za neplatnou a odvolána, přestože sloužila tři roky jako jediné oficiální vysvětlení. Ke cti úředníků FEMA nutno dodat, že nemohli zjistit pravdu, ani kdyby chtěli: jejich vyšetřovacímu týmu byl totiž odepřen vstup na Ground Zero. Členové vyšetřovacího týmu neměli dokonce ani přístup k detailním konstrukčním plánům WTC, navíc jim bylo zakázáno hovořit pod pohrůžkou vyhazovu s reportéry; o pomoc nemohli žádat ani veřejnost, například pro získání fotografií či videí. FEMA tak v závěru své zprávy přiznává: „S informacemi dostupnými v tomto čase jsme nebyli schopni vysvětlit sekvenci událostí, která vedla ke kolapsu. Nejlepší hypotéza (tedy oheň, pozn. red.) je jen málo pravděpodobná a k vyřešení této otázky je třeba dalších analýz.“ Všechny nesrovnalosti a nevysvětlené okolnosti tak doporučila FEMA dořešit Národnímu institutu standardů a technologií, který od ní v roce 2002 převzal vyšetřovací štafetu.

Doutnající inferno?

NIST však podal výkon ještě katastrofálnější. Zpráva, na níž pracoval do roku 2005, čítá sice okolo 10 000 stran, ale samotným kolapsem budov se – zcela nepochopitelně – vůbec nezabývá. Popisuje pouze kroky, které podle něj ke kolapsu vedly, ale neobtěžuje se řešením jeho průběhu, mechanismu či rychlosti.

Institut došel k závěru, že letadlo zničilo několik sloupů, ale zátěž se posléze rozložila mezi ostatní sloupy – dopad letadel tak nebyl nikterak důležitý. Následně však byly podle NIST porušeny protipožární nátěry a vysoké teploty způsobily změknutí sloupů a podlaží, tudíž se některá podlaží začala prohýbat a zapříčinila nestabilitu celé budovy.

Mnoho lidí viní z událostí před 11 lety rovnou prezidenta George Bushe mladšíhoMnoho lidí viní z událostí před 11 lety rovnou prezidenta George Bushe mladšíhoAutor:
Mnoho lidí viní z událostí před 11 lety rovnou prezidenta George Bushe mladšího…

Dvojčata se tedy podle zprávy NIST bez bližšího vysvětlení stala prvními ocelovými budovami v historii, které kdy spadly kvůli požáru. Odpůrci oficiálního vysvětlení namítají, že požár výškové budovy s ocelovou konstrukcí vypadá úplně jinak. Například mrakodrap Windsor Tower v Madridu byl vystaven obrovským plamenům po 20 hodin (výmluvné srovnání najdete na YouTube), tedy asi dvanáctinásobnou dobu. Přestože celý kompletně vyhořel, konstrukce budovu bez potíží udržela; mrakodrap Meridian Plaza ve Philadelphii zase přežil v metry šlehajících plamenech 18 hodin.

Naproti tomu dvě budovy WTC šly naprosto symetricky a totožným způsobem k zemi po hodině a půl, respektive 56 minutách, přičemž evidentně spíše tmavě doutnaly, nežli hořely – jinými slovy oheň zde neměl dost kyslíku. Zastánci naopak tvrdí, že do žádné jiné budovy nenarazilo letadlo s vysoce hořlavým leteckým palivem, takže srovnání není ani trochu namístě.

Hlavní otázka zní následovně: Je vůbec technicky možné, aby se po hodinovém lokálním požáru roztavilo najednou na 200 tisíc tun ocele? NIST provedl test, ve kterém zkoumal ocelové části konstrukce, jež pocházely ze zóny požárů a byly přímo vystaveny ohni. Měl k dispozici bohužel jen tři procenta všech obvodových sloupů a jediné procento sloupů jádra ze zasažených podlaží. Dostupnost takto malého procenta sloupů byla způsobena tím, že vládní činitelé schválili namísto důkladného zkoumání 11 dní po útocích likvidaci a průběžný odvoz ocele na přetavení do Indie a Číny, aniž by k ní měli až do jejího zlikvidování a odvezení – i přes opakované naléhání – přístup experti.

I přesto NIST konstatuje, že jen „tři ze šestnácti zkoumaných obvodových sloupů dosáhly teploty alespoň 250 °C“. A žádný z nich nedosáhl teploty 600 °C, tedy bodu, při kterém ztrácí ocel polovinu své pevnosti, přičemž k úplnému roztavení potřebuje okolo 1500 °C.

Avšak i kdybychom teoreticky připustili, že teploty ocelových sloupů v místě nárazu se pohybovaly kolem 700 °C, jak tvrdí například profesor materiálového inženýrství a zastánce oficiálních teorií Thomas Eagar, ocel je přece výborný vodič, jenž teplo ve sloupu rychle rozloží do zbylé části a do všech dalších ocelových součástí, se kterými je spojen. Požáry by tak musely být na mnoha místech současně a dosahovat daleko větších teplot po daleko delší dobu.

Těch však ani zdaleka nedosahovaly. Podle závěrů FEMA většina leteckého paliva, které často slouží jako jeden z hlavních podpůrných argumentů teorie o vysokých teplotách vedoucích k roztavení či oslabení ocelového jádra, shořela v ohnivé kouli v okamžiku nárazu letadla do budovy; zbytek, který se dostal do budovy, zase podle NIST vyhořel během deseti minut, u jižní věže pak bylo 50 až 80 procent paliva boční stěnou vyvrženo z budovy.

Tvrzení o vysokých teplotách a hořícím pekle snadno vyvrací i fakt, že na fotografiích jsou přímo v díře způsobené nárazem letadla zachyceni lidé opírající se o stěny, svědectví hasičů, kteří byli uvnitř, či tisíce lidí, kteří byli z horních pater evakuováni po schodech. „Máme tu dvě oddělená ohniska. Měly by nám na to stačit dvě hadice. Odvysílejte to, 78. poschodí…“ hlásil do vysílačky náčelník hasičů, který se jako první dostal do letadlem zasažených pater jižní budovy.

„Když jsem se podíval dolů, žádné plameny jsem neviděl. Když jsme došli do 78. patra, poschodí bylo popraskané, ale stálo. Druhou stranu stěny olizovaly plameny. Nebylo tam žádné zuřivé inferno, tušil jsem, že oheň uvnitř asi nemá dost kyslíku,“ popisoval svůj únik z kanceláře v 84. patře jižní věže (jež byla zasažena právě mezi 77. a 84. patrem) manažer firmy Eurobrokers Brian Clark. „Pokračovali jsme dál a došli do 74. patra – normální stav, světla rozsvícená a odspodu proudil čerstvý vzduch.“

Aby NIST svou ohnivou hypotézu doložil (i když ji na některých místech zprávy protichůdnými tvrzeními sám popírá, například oněmi zmíněnými testy ocele), pověřil certifikační společnost Underwrite Laboratories vytvořením modelů poschodí, jaká byla ve WTC, a simulováním jejich požáru.

„V srpnu 2004 jsme testovali modely podlah a ty testy nepotvrdily prvotní teorii o zřícení budov, nazývanou palačinková teorie,“ říká jeden z bývalých manažerů Underwrite Laboratories Kevin Ryan, který měl testování na starost.
„Modely podlah se totiž ve zkouškách nezřítily, i když byly dlouhou dobu vystaveny vysokým teplotám v pecích. (…) Nejen že se poschodí nesesula, ale testy potvrdily, že teploty byly velmi nízké. Nebyly dost vysoké na to, aby ocel byť jen změkla. Přesto NIST vydal souhrnné prohlášení, že podlahy se zřítily a ocel změkla. Když výsledky ukázaly, že teplota požárů byla příliš nízká na to, aby oslabila ocel, poschodí nemohla spadnout jedno na druhé a protipožární obaly chránící ocel nemohly být výrazněji poškozené, NIST tyto výsledky prostě ignoroval – udělal počítačový model, který jim jednoduše vyplivl správné výsledky.“

...přinejmenším jsou si jisti, že šlo o práci zevnitř...přinejmenším jsou si jisti, že šlo o práci zevnitřAutor:
…přinejmenším jsou si jisti, že šlo o práci zevnitř

Palačinkovou teorii nakonec nahradila teorie průhybu pláště dovnitř a Kevin Ryan žádal v dopise od NIST vysvětlení – namísto odpovědí byl za týden vyhozen z práce. Whistleblower Ryan navíc zjistil, jak NIST manipuloval s testovými parametry – například počítal se 13 tunami paliva, ačkoli ho v letadlech byla jen polovina, nebo zdvojnásobil čas, po který byly sloupy v počítačovém modelu vystaveny ohni. Zarážející je také skutečnost, že ačkoli model poschodí při maximální gravitační zátěži po hodině kritického požáru nespadl a hlavní části nosníků vykázaly jen minimální průhyb v rozsahu osmi centimetrů, NIST ve své klíčové simulaci použil prohnutí až 107 cm.

Termitiště

Pokud ale nezpůsobil pád budov oheň, co tedy? Dalším člověkem, který kvůli své práci přišel záhy o místo, byl profesor fyziky na univerzitě Brighama Younga v Utahu Steven Jones. Přestože byla teplota požárů tak nízká, že nemohla ocel ani změknout, natož se roztavit, v listopadu 2005 publikoval Jones pětadvacetistránkový dokument, kde mimo jiné upozorňoval na skutečnost, že ještě tři týdny po zřícení Dvojčat se v jejich troskách nacházel roztavený kov.

Vedoucí inženýr studie NIST John Gross se sice přítomnost roztaveného kovu ve WTC snažil popřít slovy, že „neví o jediném očitém svědkovi, který by to tvrdil nebo publikoval“, jeho tvrzení však můžeme s klidným svědomím ve svých úvahách pominout jako irelevantní, protože je lživé. „Ještě 21 dní po útoku stále hořely požáry a tekla roztavená ocel,“ řekl 5. října 2001 na Národní konferenci statiků Leslie Robertson, jeden ze stavebních inženýrů WTC. „Běžte tam dolů a uvidíte roztavenou ocel, jak stéká místnostmi dolů. Jako v nějaké slévárně. Jako láva,“ líčí zase s očima navrch hlavy skupinka hasičů těsně poté, co opustila ještě stojící budovy, v dokumentu o hrdinství newyorských hasičů s názvem 11/9. Lidí, kteří hovoří o roztavené oceli, jsou desítky, včetně například Marka Loizeauxe, šéfa společnosti Controlled Demolition.
„Kov se vyskytoval v jezírkách pod troskami obou věží a všichni vědci oprávněně souhlasí s tím, že požáry nebyly dost horké na to, aby roztavily ocel,“ říká profesor Jones a celkem logicky se ptá: „Takže odkud roztavený kov pocházel?“ A hned si taky poněkud překvapivě odpovídá: „Dnes už jsme si celkem jisti, z čeho ten roztavený kov pochází. Pochází z látky zvané termit.“ Neboli látky složené z práškového hliníku, oxidu železitého a síry, které spolu reagují a vytvářejí intenzivní teplotu.

Svá tvrzení Jones opírá o analýzu čerstvého prachu z trosek WTC, jehož vzorky dostal přes společné známé od osoby jménem Jeanette McKinleyová. Prach pokryl celý její byt přímo naproti WTC a Jones v něm našel kapičky roztaveného kovu a všechny zmíněné látky. Za pravdu mu dal i mezinárodní tým složený z devíti vědců z USA, Dánska a Austrálie, kterým se ve vzorcích podařilo vědecky prokázat obrovské množství zbytků vyhořelého i nevyhořelého materiálu termitového typu, a to navíc nikoli běžného, nýbrž v podobě nanomateriálu armádního stupně.

Jako monty python

O čem že je to vlastně řeč? Nanotermit může být smíchán s dalšími složkami, které ještě zvýší teplotu (při jejich hoření vzniká teplota mezi 2000 a 3000 °C), nebo být použit jako velmi efektivní výbušnina, která obsahuje více energie než dynamit. Jinými slovy: může vybuchnout

a věci roztrhat, nebo věci roztavit, případně obojí. Tyto výsledky byly publikovány v roce 2009 v článku ve vědeckém časopise The Open Chemical Physics Journal. Jeden z autorů Niels Harrit, expert v nanochemii Centra pro molekulární filmy institutu Nielse Bohra na univerzitě v Kodani, rovněž dánské televizi TV2 i dalším stanicím poskytl poměrně rozsáhlý rozhovor; i s českými titulky jej najdete na YouTube. (Nikdy jste o tom neslyšeli ani nečetli? To je druhá věc; médiím a jejich roli v událostech 11. září Právo&Byznys věnuje v některém z příštích čísel celý text.)

NIST i FEMA se ve svých vyjádřeních přesto dušovaly, že žádné výbušniny nebyly v troskách nalezeny. A opravdu nelhaly. Důvod je jednoduchý: ani je nehledaly. Investigativní novinářka Jennifer Abelová, píšící například pro britský The Guardian, se ptala NIST na přítomnost výbušnin. Následující rozhovor není vytržen ze scénky Monty Python ani České sody, ale opravdu se odehrál. Zveřejněn byl 29. ledna 2008. „Co lze říci o zprávě, v níž NIST uvádí, že to nevypadá na důkazy o přítomnosti výbušnin?“ Michael E. Newman, mluvčí NIST a jeden z autorů zprávy: „Jistě, vždyť žádné známky něčeho takového neexistovaly.“ Abelová: „Ale jak můžete vědět, že žádné známky neexistovaly, když jste po nich předtím nepátrali?“ Newman: „Pátráte-li po něčem, co neexistuje, plýtváte časem a penězi daňových poplatníků.“

Palačinkovou teorii o příčinách pádu WTC nakonec po třech letech nahradila teorie o vnitřním průhybu pláště

William Rodriguez výbušniny také nehledal, zato je dost pravděpodobně našel. Rodriguez pracoval dvacet let jako údržbář v budovách Světového obchodního centra. Po útocích na WTC zachránil v budovách zhruba dvacet lidí a opustil je jako jeden z posledních přeživších. Za svou obětavost byl dokonce oceněn jako hrdina v Bílém domě přímo prezidentem Georgem W. Bushem.

Rodriguez se hlásil Komisi pro 11. září jako přímý svědek výbuchů v suterénu severní věže WTC, avšak ke svému rozčarování bylo jeho svědectví, stejně jako dalších klíčových svědků, beze slova vysvětlení ve vyšetřování ignorováno a nebylo zveřejněno. Tady je. „Byl jsem tam v 8.46 a najednou rána – výbuch tak silný, že nás to odhodilo. Než jsem stačil promluvit, tak za šest vteřin další rána, tentokrát seshora. A ve chvíli, kdy jsem si říkal, panebože, objevil se chlapík z jedné kanceláře a křičel exploze, exploze, exploze. Tenhle chlapík měl roztažené ruce a kůže z obou paží mu visela, jako kdyby se svlékala. Uvědomil jsem si, že mu chybí část obličeje,“ vyprávěl Rodriguez například na stanici CNN či v dokumentu Zero: Vyšetřování 11. září. A pokračuje: „Začal jsem odemykat schodištní dveře, aby lidé mohli utéct, slyšeli jsme rány, další výbuchy, tak jsem se ptal na hasičské stanici, co to je za výbuchy, a oni, že to jsou možná plynové bomby v kuchyních. To těžko, když byly na elektriku, to nedává smysl.“

„Z přízemí znějí výbuchy“

Stejně mluví i již zmiňovaný přeživší Brian Clark o jižní věži. „Zaslechl jsem hlasité výbuchy z přízemí. Zdálo se, že přicházejí z přízemí, na rozdíl od těch shora.“ Hasič Thomas Turilli hlásil, že „to znělo jako výbuch náloží, takové bum bum bum, sedmkrát nebo osmkrát“. Skupina hasičů, kteří mluvili o lávě podobné roztavené oceli, říká: „Začali jsme utíkat. Bum bum bum bum bum. Poschodí za poschodím začalo vypadávat ven. Znělo to, jako kdyby vybuchovala. Ano, vybuchovala.“ Reportérka Carol Marinová z televize CBS: „Šla jsem směrem k WTC a hledala svůj štáb. Zeptala jsem se hasiče, jestli ho neviděl, a z ničeho nic došlo k explozi a my jsme viděli sloup ohně valící se na nás, vysoký jako několik poschodí.“ Tomu, co se ve WTC opravdu stalo, jak ke kolapsu budov přispěly zmíněné exploze a proč je téměř jisté, že byly v objektech provedeny řízené demolice, se budeme podrobněji věnovat příště.

Díl 2.: Terorismus a cesta k pravdě

Jedenáctého září 2001 celý svět přikovaný k televizním obrazovkám užasle sledoval, jak se v důsledku nárazu letadel řítí k zemi americký symbol, dvě věže Světového obchodního centra. Co se však toho dne skutečně stalo, dosud nevíme.

Ground ZeroGround ZeroAutor:
Jak přesně vznikl prostor známý jako Ground Zero? Nevíme.

Devatenáct sebevražedných útočníků s nožíky na otevírání krabic tehdy údajně uneslo čtyři letadla komerčních společností American Airlines a United Airlines, všem se povedlo přemoci posádku, přelstít celou leteckou obranu USA a narazit do dvou mrakodrapů v New Yorku i nejstřeženější budovy světa Pentagonu, sídla amerického ministerstva obrany ve Washingtonu. Dalšímu útoku pak zabránili pasažéři jednoho z unesených letadel; po souboji se čtyřmi teroristy na palubě letu číslo 93 se boeing zřítil u Shanksville v Pensylvánii.

Pochybnosti o pravdivosti oficiální verze, které provázejí prakticky každou významnou dějinnou událost od útoku na Pearl Harbor po vraždu prezidenta Kennedyho, se vyrojily i tentokrát. I tentokrát byly označeny za konspirační – rozuměj přinejmenším nevěrohodné – teorie.

Avšak jedenáct let po útocích je oficiální verze tehdejších událostí plná děr a protimluvů natolik zjevných, že stále více Američanů požaduje vysvětlení. Vzniklo dokonce Hnutí za pravdu o 11. září, jež sdružuje pozůstalé po obětech útoků s odborníky – architekty, inženýry, demoličními experty, fyziky, statiky, hasiči, piloty a dalšími – a volá po novém vyšetřování.

Podle průzkumu deníku New York Times a americké televize CBS z roku 2006 věří oficiální verzi událostí pouze 16 procent Američanů. Z těch 84 procent, kteří si myslí, že jim vláda ohledně útoků z 11. 9. lže, je 36 procent přesvědčeno, že šlo o takzvaný „inside job“ – tedy že v útocích byla zapojena samotná americká vláda a mocní lidé v jejím pozadí.

To samo o sobě není argument z nejvážnějších; koneckonců, 54 procent Američanů také věří v existenci UFO. Protože však 11. 9. je jedním z klíčových mezníků moderních dějin, který ze dne na den postavil na hlavu zahraniční politiku nejmocnější země planety se všemi důsledky citelnými po celém světě, je neradno odbýt věčnou otázku „cui bono?“ mávnutím ruky.

I proto se časopis Právo&Byznys rozhodl připravit seriál, ve kterém se tehdejšímu dění bude podrobně věnovat. Nejde nám o senzace, o hledání Boží tváře v kouři padajících dvojčat WTC, o numerologický, kabalistický nebo psychoanalytický výklad událostí 11. 9. Jde o to, že s pravdivostí oficiální verze těchto událostí stojí a padá všeobecná důvěra v organizaci běhu věcí tohoto světa. Existuje mnoho náznaků – a podstatně řidčeji – i důkazy o tom, že náš běžný „oficiální“ obraz o tom, jak funguje světská moc ve svých nejvyšších patrech, je přinejlepším neúplný a přinejhorším záměrně lživý. Právo&Byznys chce patřit k těm, kteří se pokoušejí tento obraz doplnit o klíčové chybějící tvary a barvy, případně přispět k vytvoření obrazu nového, realističtějšího. Činí tak s plným vědomím rizika, že může někdy šlápnout vedle či sledovat falešnou stopu.

Příběh jménem Al-Káida

Proto vznikl náš seriál, jehož první díl o roli jednotlivých atentátníků v teroristickém útoku a pozadí organizace al-Káida právě čtete. V prosincovém čísle jsme informovali o tom, jak americké – převážně obchodní – zájmy ovlivnily válku na Balkáně v 90. letech (viz www.pravoabyznys.cz). USA do Bosny prokazatelně pozvaly arabské mudžáhidy, které Pentagon a CIA vycvičily a především vyzbrojily pro boj proti Sovětům v Afghánistánu, kteří zde vedli válku v letech 1979–89. Práce těchto námezdných žoldáků ale po pádu železné opony neskončila. Naopak. Na začátku 90. let se nejprve přesunuli do Bosny, kde se připojili k bosenské armádě a teroristické organizaci Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK) – a pomohli tu rozdmýchat jednu z nejkrvavějších válek v Evropě.

Jedním z velitelů UÇK byl i Mohamed Zavahrí, bratr v té době druhého muže teroristické organizace al-Káida Ajmána Zavahrího. Ten dostal od vůdce organizace Usámy bin Ládina za úkol shánět peníze na vedení operací na Balkáně. Dnes málokdo ví, že sám bin Ládin vlastnil od roku 1993 až do své smrti bosenský pas a do Bosny přivedl cca 3000 vycvičených bojovníků, aby bojovali proti Srbům. Někteří členové Kosovské osvobozenecké armády, kteří své válečné úsilí financovali z prodeje heroinu, byli zase cvičeni v teroristických táborech provozovaných Usámou bin Ládinem. Po uzavření takzvané Daytonské mírové smlouvy v roce 1995 dostaly bosenské pasy na dvě tisícovky bin Ládinových teroristů, kteří sehráli klíčovou úlohu jak ve srebrenickém masakru, tak například o čtyři roky později v incidentu v kosovské vesnici Račak, na jehož základě bylo bombardováno Srbsko jako údajný hlavní agresor.

Bezprostředně po útocích 11. září 2001 byl však z těchto činů překvapivě obviněn právě americký spojenec z válek v Afghánistánu a na Balkáně Usáma bin Ládin a jeho do té doby nepříliš známá teroristická síť al-Káida. Pět ze sedmi Arabů v centru útoků 11. září dorazilo do USA přímo z Bosny.

Tento tank bojoval v Afghánistánu – nejprve proti Rusům, pak proti AmeričanůmTento tank bojoval v Afghánistánu – nejprve proti Rusům, pak proti AmeričanůmAutor:
Tento tank bojoval v Afghánistánu – nejprve proti Rusům, pak proti Američanům

Nestandardní cestu útočníků do USA a dny a týdny před útoky popisuje například italský dokument ZERO: Vyšetřování 11. září, který způsobil před pěti lety pozdvižení na filmovém festivalu v Římě, ale i celá řada dalších svědectví a výpovědí. „Byl jsem ředitelem oddělení víz na americkém konzulátu v saúdskoarabské Džiddě od září 1987 do března 1989,“ říká americký diplomat Michael Springman. „Byl jsem v té době zapleten do záležitosti ,víza pro teroristy‘. Týkalo se to lidí, které verbovala CIA a její agent Usáma bin Ládin. Posílali se do Ameriky, ať už na instruktáž, jak být dobrým teroristou, za odměnu nebo kvůli informacím o tom, co dělali v Afghánistánu. Šlo o to, jak vyhazovat předměty do povětří, sestřelovat a provádět státní převraty. Jsem přesvědčen, že americká vláda spolupracovala s různými arabskými a muslimskými organizacemi, aby je vycvičila a vyzbrojila a poslala na Balkán svrhnout vládu Slobodana Miloševiče a jeho spojenců.“ Tahle taktika podle něj i řady dalších politiků, úředníků, expertů i novinářů trvala na Balkáně do zmíněného roku 2001.

„Americké tajné služby, které v průběhu této války pouze dovážely zbraně, však po skončení války nezaměstnaným mudžáhidům nadále vyplácely mzdu. Díky mnoha svědectvím mudžáhidů před německými soudy je prokázáno, že byli najímáni prostřednictvím pentagonských subdodavatelů, a to především soukromou firmou MPRI (Military Professional Resources Incorporated), která slouží jako jakýsi tajný nástroj americké armády. Pokud chce Pentagon provést nějakou špinavou práci a obává se, že nesežene peníze a nedostane souhlas od Kongresu, předá věc této firmě,“ doplňuje Jürgen Elsässer, německý investigativní novinář a autor knihy Jak dorazil džihád do Evropy. Pět ze sedmi hlavních útočníků ze dne 11. září, kteří přijeli z Bosny, bylo tedy nepřímo placeno Pentagonem, šest jich bylo vycvičeno přímo v USA. Například Mohamed Atta, uváděný jako pilot letu číslo 11, který narazil do severní věže Světového obchodního centra, navštěvoval od července 2000 mezinárodní školu na Maxwellově letecké základně v Alabamě.

Každý, kdo někdy cestoval do USA, potvrdí, že o sobě musí sdělit spoustu detailních údajů a čelit nepříjemným otázkám, rozhodně tedy nejde o žádnou formalitu. Podle diplomata Springmana na ambasádě v Džiddě působilo tajně mnoho agentů CIA, kteří vydávali mnoho víz mnohem jednodušším způsobem velmi podezřelým osobám. Rovněž žádosti většiny z patnácti útočníků z 11. září, kteří víza na této ambasádě dostali, ani v nejmenším nesplňují požadavky pro udělení víz. Neměli dokonce ani správně vyplněné políčko destinace.

Po příjezdu do USA však teroristé oproti očekávání nepracovali v utajení na přípravách komplikovaného útoku ani nepřipomínali fanatiky oddané svému cíli. A tak si v předvečer nejdůležitějšího dne svého života zmíněný Atta s kolegou al-Omarim zajeli na výlet z Bostonu, kde měli unést letadlo, do Portlandu, kde se pořádně odvázali ve striptýzovém baru a nakonec platili útratu kreditní kartou na své jméno. Atta na sebe upozorňoval neustále – po celou dobu svého pobytu ve Státech údajný náboženský fundamentalista podle mnoha svědků šňupal kokain a každičký večer do sebe lil litry vodky a vykřikoval u toho, že je zaměstnancem American Airlines, či „do prdele s Bohem“. A přestože podle záznamu z letecké školy nedokázal vzlétnout ani s malou cessnou (a tak prostě nechal stroj na ranveji a odešel), po prohýřené noci vyrazil spolu s kumpánem v 6 ráno do Bostonu, kde měli pouhou půlhodinu na to, aby stihli nastoupit do letadla, jež měli následně unést a navést na cíle v New Yorku. Když pomineme, že takové „utajené“ jednání absolutně nedává smysl, ve skutečnosti neexistuje jediný důkaz, že byli zrovna tito dva na palubě letu číslo 11 – kromě tvrzení FBI.

Další únosci na tom nebyli lépe. Třeba Hani Hanjour dokázal podle oficiální verze udělat s Boeingem 757 otočku o 270 stupňů v rychlosti 800 km/h ve výšce šesti metrů nad zemí, tedy manévr, jenž je podle pilotů a leteckých instruktorů zcela nemožné provést i pro ta největší pilotská esa. A mezi ně Hanjour při vší úctě nepatřil. „O létání neměli ani ponětí. Bylo mi jasné, že jako piloti nemají šanci,“ prohlásil o Hanjourovi, který nedokázal bezpečně pilotovat ani malé jednomotorové letadlo, a jeho kumpánech jejich letecký instruktor Rick Garza. Nehledě na to, že se osmatřicet metrů široký boeing vtěsnal do pětimetrové díry v Pentagonu a nezanechal po sobě trosky v podobě křídel, motorů, kufrů cestujících či samotných těl obětí. (Útoku na Pentagon se P&B bude věnovat v samostatném textu.)

Kritika absurdity

Ale i kdybychom připustili, že oficiální verze může být pravdivá a Attovi a spol. se opravdu podařilo unést letadla a provést s nimi nějakým zázrakem všechny potřebné manévry, v příběhu přibývá čím dál víc děr a absurdit. Tak třeba pouhý den po útocích hlásil ve zprávách CNN ministr spravedlnosti John Ashcroft (možno dohledat na internetu), že byl v troskách WTC nalezen pas jednoho z únosců. V troskách těch budov, které se zřítily v důsledku toho, že se uvnitř roztavilo všechno včetně 200 tisíc tun ocelových sloupů a v prach bylo obráceno? Opravdu?

Bývalý náměstek ministra zahraničí USA: Náš spojenec Bin Ládin zemřel v roce 2001, útoky na WTC byly vnitřní operací.

Přestože se obdobné letecké havárie vyšetřují i dva roky, americké vládě bylo okamžitě jasné, že stojí za útoky bin Ládin. Proč by ale něco takového dělal zrovna on, když pracoval pro americkou tajnou službu? Po třech dnech pak FBI oznámila, že zná identitu všech únosců. Problém je však v tom, že nejméně sedm těchto údajných únosců se stále těší skvělému zdraví – ano, téměř polovina sebevražedných teroristů je naživu.

16. září 2001 si Abdul Aziz al-Omari, Attův parťák z portlandského baru a jeden z únosců letu číslo 11, který měl narazit do severní věže WTC, přišel stěžovat na ambasádu v Džiddě, že nemá s útoky nic společného. Poté tento pilot arabských aerolinií obdržel oficiální omluvu od amerického úřadu v Rijádu. O šest dní později vstal z mrtvých i Valíd al-Šehrí, který hlásil, že je doma v marocké Casablance a s útoky nemá nic společného. Třiadvacátého září zveřejnil britský The Daily Telegraph protesty dalších dvou teroristů, kteří měli zemřít při útocích – Sahída al-Ghamdího a Ahmeda al-Námího, pilotů Saúdskoarabských aerolinií. Sedmadvacátého americká televize CBS udělala rozhovor se Salemem al-Hazmím, který prý zemřel po nárazu letuč. 77 do Pentagonu. I jedenáct let po útocích jsou však všichni na seznamu útočníků.

„Nedokážeme určit identitu pachatelů,“ říká v dokumentu ZERO: Vyšetřování 11. září profesor moderních dějin na univerzitě v britském Sussexu Nafíz Mossadek Ahmed. „Poukazovat na tento problém nemá co dělat s konspiračními teoriemi, jde jen a pouze o kritiku naprosto absurdního vyšetřování.“

Zajímavá je i samotná figura Usámy bin Ládina – podle americké vlády a většiny mainstreamových médií se k útokům přiznal na videu, které bylo nalezeno v jednom afghánském domě, jejž údajně opustila al-Káida. Profesor Ahmed upozorňuje hlavně na zřetelný fakt, že má bin Ládin na ruce zlatý prsten, což je v islámu nepřípustné. Na nemnoha záznamech, na kterých se bin Ládin objevil, navíc nikdy nesedí zvukový záznam s tím, co terorista skutečně říká. A jak je proboha možné, že na každém záznamu vypadá bin Ládin úplně jinak? Na videu ze 7. září 2007 je bin Ládin aspoň o deset let mladší než na pásce z 26. prosince 2001. Evidentně jde o různé lidi – nebo se dá zřetelný rozpor vysvětlit třeba tím, že si začal barvit vousy a nechal zvětšit nos? To těžko.

Že je tento důkaz zfalšovaný, naplno řekl například bývalý křesťanskodemokratický italský prezident Francesco Cossiga (zemřel v roce 2010). Podle něj za útoky 11. září stála CIA a izraelský Mossad a byly provedeny za účelem falešného obvinění muslimských zemí a pro vytvoření falešné záminky k invazi do Afghánistánu a Iráku. Cossiga může mít pravdu, a nemusí, je to pouze tvrzení, navíc politika, i když vysloužilého.

S šokujícím tvrzením, které by leccos vysvětlovalo, ale přišel i náměstek tří amerických ministrů zahraničí Steve R. Pieczenik, jenž v roce 2011 po údajném zabití bin Ládina prohlásil, že je připraven zveřejnit před soudem jméno vysokého generála, který mu řekl, že americký spojenec bin Ládin zemřel v roce 2001 a že útoky11. září byly tajnou vnitřní operací, takzvaným inside jobem – přesně jako si to myslí i miliony Američanů a stále víc lidí po celém světě. „Zemřel několik dnů po 11. září nikoli proto, že by ho zabily speciální síly, ale protože jsem původem lékař, věděl jsem, že lékaři od CIA jej léčili a na zpravodajském soupisu bylo, že měl Marfanův syndrom. Bush mladší o tom věděl, zpravodajská komunita o tom věděla také,“ řekl Pieczenik v rozhlasovém pořadu Alex Jones Show. Pieczenik také prohlásil, že lékaři CIA navštěvovali bin Ládina v červenci 2001 v americké nemocnici v Dubaji. Tuto informaci přinesl i francouzský deník Le Figaro.

Pieczenik se vyjádřil i k údajnému zabití Usámy v Pákistánu v roce 2011 tajným americkým komandem, a podpořil tak spekulace, že celé dopadení nejhledanějšího teroristy světa – kdy ho v Pákistánu bezbranného zastřelilo komando, místo aby byl zajat, jeho tělo shodili do moře a zveřejněna byla na první pohled zfalšovaná fotografie, která byla vzápětí stažena – bylo pouhou předvolební fraškou prezidenta Obamy. Faktem je, že kromě pochybných videozáznamů, nalézaných na pochybných místech, bin Ládina nikdo neviděl a jednoduše se po něm slehla zem, ačkoli byl nejhledanějším mužem planety. Překvapivé rovněž je, že nebyl z útoků 11. září oficiálně nikdy obviněn. Mohl opravdu těžce nemocný americký spojenec (o bin Ládinových problémech s ledvinami se spekulovalo dlouho – o jeho smrti na selhání ledvin pak mluvil na CNN v roce 2002 i bývalý pákistánský prezident Parvíz Mušaráf) a obchodní partner rodiny amerického prezidenta George W. Bushe i konzultantské společnosti doyena americké politiky Henryho Kissingera posloužit k takto podlému podvodu?

Podezření, že celé protiteroristické tažení vyvolané 11. zářím sleduje zcela jiné zájmy než americkou bezpečnost, posílil bývalý britský ministr zahraničí Robin Cook v červenci 2005. Napsal v deníku Guardian, že teroristická organizace al-Káida v podobě, jaké je prezentována, je podvod. „Faktem je, že žádná islámská skupina teroristů zvaná al-Káida neexistuje. Každý věci znalý bezpečnostní důstojník to ví. Ale existuje propagandistický stroj, který nutí veřejnost uvěřit v nedefinovanou entitu reprezentující zlo pouze za účelem přesvědčit televizní diváky, aby přijali (…) vedení války proti terorismu. Tuto Potěmkinovou vesnici staví USA. Al-Káida, doslova databáze, byl původně počítačový soubor se jmény tisíců mudžáhidů najatých a cvičených CIA proti Rusku.“ Měsíc po zveřejnění článku zemřel Cook v devětapadesáti náhle na infarkt, takže se od něho již nic zajímavého nedozvíme.

čí zájem stál za útoky 11. září a jak přesně byly provedeny, se už možná nikdy nedozvíme.

Bývalý důstojník francouzské vojenské rozvědky Pierre-Henri Bunel, který sledoval sítě islamistických teroristů na Balkáně, zjistil, že mají původ v CIA. Podle něj nebyla al-Káida jen databází, ale i intranetem, který CIA používala pro povolávání rezerv z řad mudžáhidů pro specifické teroristické akce po celém světě. Tento intranet byl vytvořen pod záštitou Organizace islámské konference (OIC), která sídlí právě v Džiddě v Saúdské Arábii, o níž již byla řeč. Krátce nato byl Bunel obviněn, usvědčen a uvězněn na základě nevěrohodného tvrzení, že prováděl špionáž pro Srbsko.

Clintonová: al-Káida v Sýrii funguje

Intranet, o němž Bunel hovořil, ovšem pravděpodobně funguje dodnes a na vývoji současných událostí ve světě je víc než patrná shoda konfliktu na Balkáně s průběhem konfliktů v Libyi, Egyptě, Sýrii (a nejnověji v Alžírsku či Mali). V médiích hojně omílaná pohádka o tom, jak v těchto válkách bojují na jedné straně hodní povstalci a občané toužící po demokracii proti tyranským diktátorům, bere postupně zasvé. Bašára Asada se totiž v Sýrii snaží svrhnout především „al-Káida“ vyzbrojovaná Západem.

O tom, že ze zahraničí naverbovaní islamisté opět provádějí teroristické útoky na civilní obyvatelstvo v podobě sebevražedných bombových atentátů, popravují prezidentovy stoupence rituálním setnutím hlavy, rekrutují nezletilé chlapce a rabují křesťanské kostely, už mluví i organizace Human Rights Watch. A že al-Káida, respektive jedna její odnož Džabhát Nusrá, podporuje syrské rebely (ve skutečnosti mudžáhidé drtivou většinu takzvaných rebelů sami tvoří), byla nucena připustit i americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová.

Kdo přesně stál za útoky11. září a jak byly provedeny, se už možná nikdy nedozvíme. A popsat přesný průběh těchto teroristických útoků zatím prostě není možné. Jedno je ale jisté – přinejmenším už víme, jak se nestaly. I proto je nezbytné usilovat o nové vyšetřování, které by zodpovědělo alespoň nějaké důležité otázky, jež oficiální verze i staré vyšetřování zcela „opomněly“.

Díl 1.: Poválečný byznys

Exministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová a další ve velkém obchodují v Kosovu, jež pomohli odtrhnout od Srbska. Je to náhoda, nebo vzorec jednání největší světové velmoci?

Sarajevský hřbitov muslimských obětí bosenské válkySarajevský hřbitov muslimských obětí bosenské válkyAutor:
Sarajevský hřbitov muslimských obětí bosenské války

Na konci října informovala česká média o neobvyklém incidentu. Bývalou šéfku diplomacie Spojených států Madeleine Albrightovou prý v Praze napadli prosrbští aktivisté, když v Paláci knih Luxor představovala svou novou knihu Pražská zima. „Vytáhli plakáty, začali je strkat paní Albrightové, házet je na ni a nadávat jí – dokonce jí začali hrozit pěstmi, ale tomu jsme naštěstí zabránili,“ prohlásil v Lidových novinách Richard Klíčník z nakladatelství Argo, jež akci organizovalo.

Z videa, které zveřejnil zpravodajský server AC24, ale vyplývá, že popis v médiích byl přinejmenším nepřesný. Na videu je opravdu vidět skupinka v čele s režisérem Václavem Dvořákem, jak dává Albrightové k podpisu cédéčko s filmem, jejž v Kosovu natočil, a plakáty s motivy balkánských válek. Poté trochu provokativně, ale slušně političku požádá, aby mu podepsala film Uloupené Kosovo a „jiná svá díla“. Na to Dvořáka a spol. fyzicky napadne ochranka, strhne se mela a Albrightová začne křičet: „Get out! Get out!“ Následně ji režisér označí za „válečného zločince“ a „krvavou bábu“. Celý výjev končí znechucenou poznámkou Albrightové. „Disgusting Serbs,“ odporní Srbové, řekne – ačkoli mezi přítomnými byl Srb jediný, a to ještě poloviční, totiž poslanec za ČSSD Jaroslav Foldyna, jenž má srbskou krev po matce.

Proč trocha kritiky vyvedla ostřílenou diplomatku a političku tolik z míry? Možnou odpověď nabídl o pár týdnů později chorvatský deník Jutarnji list, když otiskl nečekané informace. Mezi osmi firmami, které se účastní právě probíhající privatizace kosovského Telekomu, je i společnost Albright Capital Management, jejímž vlastníkem je právě bývalá šéfka americké diplomacie. Deník píše, že z privatizace náhle za podivných okolností odstoupil chorvatský Telekom, že podle zákulisních informací je výběrové řízení ušité Albrightové na míru a že už loni politička, která se výrazně přičinila o nezávislost Kosova, vydělala 20 milionů eur (485 milionů korun) na prodeji vlastnického podílu v kosovské telekomunikační firmě Ipco. A právě nápis Ipco a objetí někdejší americké ministryně zahraničí s kosovským premiérem a někdejším teroristou Hashimem Thacim vévodí i jednomu z výše zmiňovaných plakátů, který Albrightovou tolik rozčílil.

Velká privatizace

Ne že by Albrightová byla jediná, o koho se Jutarnji list otřel. Bývalý americký generál NATO Wesley Clark, který v roce 1999 velel Operaci Spojenecká síla, jež načala proces odtržení Kosova od Srbska, podle listu v Kosovu pro změnu kupuje lignitové doly. Pokud to nevíte, Kosovo má páté největší zásoby této suroviny na světě.

A do třetice americká korporace Bechtel, v jejíž správní radě donedávna seděl i Jock Covey, bývalý zástupce ředitele mise OSN v Kosovu, plánuje začít s výstavbou dálnice z Prištiny do Skopje. Tedy jen co dostaví dálnici z Prištiny na albánskou hranici.

Zda je eticky přípustné, aby politici a vojáci rozjeli miliardový byznys na cizím území, o jehož samostatnost se právě zasadili bombami a kulomety, je skoro zbytečné se ptát. Skutečná otázka zní jinak: Šlo ze strany Albrightové a spol. jenom o využití kontaktů a šancí, které se jim naskytly, nebo tito lidé jednali od počátku ve prospěch svých podnikatelských záměrů? A co víc: Je takový flagrantní střet zájmů výjimkou, nebo standardním hypervelmocenským postupem?

Vraťme se ke třem zásadním událostem balkánských válek 90. let. V roce 1992 mohla hrozící konflikt po rozpadu Jugoslávie zažehnat dohoda, která spočívala v rozdělení území podle majoritních etnik na všech úrovních správy. Takzvaný Cutileirův plán nejprve přijaly všechny tři strany, pravoslavní Srbové, katoličtí Chorvaté i bosenští Muslimové. Prezident Bosny a Hercegoviny Alija Izetbegović však později z dohody vycouval. Důsledky jsou známy.

Co však Izetbegoviče přimělo dohodu rozbít? Náhlé změně jeho postoje předcházela schůzka s americkým velvyslancem v Bělehradu Warrenem Zimmermanem. Spoluautor mírového plánu, portugalský diplomat José Cutileiro, pak obvinil americkou stranu, že k tomu bosenského prezidenta dotlačila. Někdejší vlivný poradce lady Margaret Thatcherové, sir Alfred Sherman, dokonce o pět let později přišel s konkrétním nařčením: pozdější americký ministr zahraničí Lawrence Eagleburger měl Zimmermana instruovat, aby přesvědčil Izetbegoviče k odvolání souhlasu se zachováním společného svazku Bosňáků, Chorvatů a Srbů a místo toho přijal americkou pomoc při vzniku samostatného bosenského státu. (To přesto, že Eagleburger byl v té době považován za kontroverzního politika pro svůj sklon otevřeně podporovat srbské zájmy.)

Sherman jde ještě dál: „Válka v Bosně byla americkou válkou v obojím slova smyslu. Americká administrativa ji pomohla vyvolat, udržovala ji v chodu a zabraňovala jejímu brzkému ukončení. Vše vskutku svědčí o tom, že zamýšlí v této válce v blízké budoucnosti pokračovat, jakmile budou její muslimští chráněnci plně vyzbrojeni a vycvičeni.“

Sir Alfred Sherman: Válka v Bosně byla americkou válkou. USA ji vymyslely, udržovaly a bránily jejímu ukončení.
„“

Proč by Američané o něco takového stáli? Věrohodných vysvětlení není mnoho; pokud bychom však přijali hypotézu, že o válce ve skutečnosti (spolu)rozhodovaly parciální ekonomické zájmy, mnohá jinak obtížně vysvětlitelná fakta by začala dávat smysl. V konkrétním kosovském případě by bylo třeba nejprve válečný konflikt účelově rozdmýchat a poté pro oči veřejnosti vytvořit jeho jednoznačného viníka. Tím by museli být Srbové; jedině pak by vojenská intervence za ostentativně humanitárním účelem mohla vést k osamostatnění Kosova, tedy ke stavu, z něhož je možné intenzivně ekonomicky těžit.

Taková hypotéza může leckomu znít jako mocně přitažená za vlasy. Nepřímo ji však podporuje řada méně známých, ale nezpochybnitelných faktů a svědectví.

Předpověď sira Alfreda se nakonec nemýlila. O jakých muslimských chráněncích USA tu však byla řeč? V roce 1995, kdy byla uzavřena takzvaná Daytonská mírová smlouva (jež mimochodem potvrdila status Kosova jako nedílné součásti Srbska), se radikalizovaly původně skupinky ozbrojených kosovských Albánců, financovaných z výnosů z organizovaného zločinu Albánců žijících v zahraničí, pod hlavičkou UÇK neboli Kosovské osvobozenecké armády. A právě role UÇK v tehdejších a koneckonců i dnešních událostech je zásadní.

Hodní proti zlým

V jejích řadách totiž bojovali mudžáhidé, které CIA vycvičila a vyzbrojila pro boj proti Sovětům v Afghánistánu. A stejní bojovníci posílili i bosenskou armádu. „V letech 1992 až 1995 Pentagon pomáhal při přesunu tisíců mudžáhidů a dalších islámských složek ze střední Asie do Evropy, aby bojovali po boku bosenských Muslimů proti Srbům,“ napsal londýnský list The Spectator. Podrobněji to rozvedl ve své zprávě v rámci nizozemskou vládou podniknutého vyšetřování srebrenického masakru profesor Cees Weebes z Amsterdamské univerzity: „Od roku 1993 probíhalo přes Chorvatsko obrovské pašování zbraní muslimům, které organizovaly ‚podloudné agentury‘ USA, Turecka a Íránu ve spojení s paletou islámských skupin, které zahrnovaly afghánské mudžáhidy a proíránský Hizballáh. Zbraně, jež zakoupily Írán a Turecko s finanční podporou Saúdské Arábie, byly letecky přepraveny ze Středního východu do Bosny. Do této letecké přepravy byly Spojené státy ‚velmi úzce zapojeny‘, přestože v zemi panovalo zbrojní embargo.“

V roce 1995 proběhla první intervence NATO v balkánském konfliktu v reakci na masakr ve Srebrenici a výbuch tržnice Markala v centru Sarajeva. Události ve Srebrenici média tisíckrát vylíčila jako srbský pokus o genocidu namířenou proti bosenskému obyvatelstvu a „největší genocidu od konce druhé světové války“. Pro pochopení oněch neblahých událostí je však důležitá právě role oněch islámských teroristů, „se kterými uzavřely Spojené státy tajnou alianci“, jak napsal britský deník Guardian.

„Hlavním důvodem srbského útoku na Srebrenicu bylo vypořádat se s ozbrojenými útoky, které byly z této základny prováděny proti nedalekým vesnicím: zpravodajské zdroje uvedly, že toto trýznění podnítilo srbský útok proti 1500 muslimským obráncům uvnitř této enklávy,“ napsal držitel několika novinářských cen Michael Evans v reportáži pro londýnské Times. Generál Philippe Morillon, velitel jednotek OSN v Bosně, později svědčil před Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii o tom, že „muslimské síly umístěné ve Srebrenici podnikly útoky během pravoslavných svátků a ničily vesnice masakrujíce všechny jejich obyvatele; v tomto regionu to vyvolalo zcela mimořádnou zášť“. Proč jsme se ale nikde nedočetli, že vycvičení teroristé opakovaně napadali srbské vesnice v okolí Srebrenici, zabíjeli a mučili civilisty? A že Srebrenica byla jejich základnou?

Albrightová a Obama: dvě generace politiků, rozdíly minimálníAlbrightová a Obama: dvě generace politiků, rozdíly minimálníAutor:
Albrightová a Obama: dvě generace politiků, rozdíly minimální

Zkušená americká zpravodajka Diana Johnstone ve své knize Fools Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusions zmiňuje významnou roli PR agentury Ruder and Finn sídlící ve Washingtonu, která sehrála podobnou „osvětovou“ úlohu již za operace Pouštní bouře proti Saddámu Husajnovi v 90. letech – tehdy se jí údajně podařilo změnit počáteční neochotu americké veřejnosti k válce smyšlenými zprávami o iráckých zvěrstvech, například o vraždění dětí: „Sdělovací prostředky a politické osobnosti byly zavaleny prohlášeními pro tisk a dalšími dokumenty přehánějícími srbské krutosti, zatímco muslimské krutosti jako plně zdokumentované stínání hlav srbských vězňů zůstaly utajeny. Pro veřejnost to byl jednostranný konflikt mezi fašistickými agresory a nevinnými oběťmi, které byly všechny neozbrojenými civilisty.“

Triumf propagandy

Johnstonová, ale i Evans a řada dalších novinářů či například vyšetřovatel OSN Henry Wieland zpochybnili dokonce i tvrzení o genocidě (nikoli o válečných zločinech) – podle nich je prokazatelné, že bylo umožněno odejít ženám i dětem, že na místě bylo zadrženo jen relativně malé množství muslimských mužů a někteří z nich nakonec byli propuštěni výměnou za srbské vězně. Když srbské síly vstoupily do města z jihu, tak tisíce muslimských vojáků v chaosu kvůli nepřítomnosti velitelů prchaly přes divoce zalesněný kopcovitý terén do Tuzly, neboť se obávali pomsty za vraždy srbských civilistů a vězňů – a právě tito vojáci patřili mezi většinu z několika set (nikoli tisíc) obětí, jak potvrdil i představitel OSN Phillip Corwin. Tisíce vojáků, kteří ve skutečnosti dosáhli Tuzly, totiž byly tiše přesunuty, a přesto byly později započítány jako oběti masakru.
Dojem genocidy podpořila vzápětí i ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, která v Radě bezpečnosti OSN jako důkaz za zavřenými dveřmi ukázala jakési letecké snímky, které měly dokazovat údajné masové vraždy bosenských muslimů bosensko-srbským vojskem, nikdy však nebyly zveřejněny. Americký profesor a teoretik propagandy Edward Herman události ve Srebrenici dokonce označil za triumf propagandy konce dvacátého století.

Podobná dezinformační kampaň provázela i třetí klíčovou událost – incident v kosovské vesnici Račak v roce 1999. Když zde bylo 15. ledna nalezeno 45 těl Albánců, na místo byly vyslány odborné týmy ze tří zemí. Ještě před závěry jejich vyšetřování však byli šéfem mise Organizace pro evropskou bezpečnost a spolupráci Williamem Walkerem z masakru obviněni Srbové. Lékaři nakonec došli k závěru, že s těly bylo manipulováno a podle stop střelného prachu šlo opravdu o vojáky. Srbskou verzi, že šlo o příslušníky UÇK převlečené do civilních šatů, potvrdili i dva francouzští novináři. Přesto tento incident posloužil spolu s připomenutím srbské „genocidy v Srebrenici“ jako hlavní argument k bombardování Srbska a následnému odtržení Kosova.

Terorista premiérem

Ještě zajímavější než fakt, že americká vláda neoficiálně, avšak nepokrytě podporovala UÇK – kterou sama zařadila na seznam teroristických organizací –, jsou některá jména, která v této skupině působila. Jedním z velitelů Kosovské osvobozenecké armády byl nynější kosovský premiér, již zmiňovaný Hashim Thaci. Podle svědectví Ralfa Mutschkeho z Interpolu před americkým Kongresem přitom „roku 1998 byla UÇK označena za klíčového hráče v obchodu s drogami, který pomáhá ročně dopravit do západní Evropy drogy v hodnotě dvou miliard dolarů“. Bývalá žalobkyně mezinárodního soudu v Haagu Carla del Ponteová obvinila ve své autobiografii Thaciho nejen z obchodu s heroinem, ale i z toho, že „osobně organizoval únos až tří stovek kosovských Srbů, kteří byli převezeni do Albánie, a tam jim byly lékaři odebírány tělesné orgány, které pak byly prodávány zájemcům v Evropě“. UÇK byla sice po svém „vítězství“ zakázána, její představitelé se ale v čele s Thacim v tichosti stali demokratickými politiky.

Teoretik propagandy Edward Herman: Události ve Srebrenici jsou triumfem jsou triumfem propagandy konce 20. století

V době, kdy proti sobě bojovali muslimští mudžáhidé a Srbové, přicestoval do Spojených států Ajmán Zavahrí, známý dnes jako vůdce al-Káidy. Byl pověřený Usámou bin Ládinem, aby zde sháněl peníze pro vedení operací na Balkáně – kde byl mimochodem jedním z velitelů UÇK Zavahrího bratr Mohamed. Deník Washington Post uvedl: „Někteří členové Kosovské osvobozenecké armády, kteří své válečné úsilí financovali z prodeje heroinu, byli cvičeni v teroristických táborech provozovaných Usámou bin Ládinem.“ Bin Ládin vlastnil i bosenský pas. Tomu, jakou roli sehráli mudžáhidé z bosenské války v útocích na New York 11. září a v následném mezinárodním teroristickém tažení, se P&B bude věnovat v příštím čísle.

Informace, že šlo na Balkáně ve skutečnosti o zcela jiné strategické zájmy než o demokracii a lidská práva, jsou příliš vážné, než aby nad nimi šlo mávnout rukou. Tento vzorec se opakuje až příliš často. V okamžiku, kdy se podobně jako o Kosovu před třinácti lety píše o lokálních konfliktech v arabském světě (především v Libyi a v Sýrii), to je mimořádně znepokojivé. Ve srovnání s tím se miliardový kšeft Madeleine Albrightové a jejích kosovských spolupodnikatelů zdaleka nejeví jako ten největší problém.

Autor: Milan Vidlák
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!