Patolízalové a podržtaškové | E15.cz

Patolízalové a podržtaškové

JUDr. et. PhDr. Stanislav Balík

Věřili byste, že přibližně před devíti lety jsem míval neuvěřitelně štíhlou postavu, nejkrásnější kravatu, mladistvý vzhled a jedinečné nápady, ptá se ústavní soudce Stanislav Balík. Odpověď má sám hned po ruce – a stojí za to.

Není důvod se divit. Onou dobou jsem byl totiž druhým rokem předsedou České advokátní komory.
Ti, kteří mi takto průhledně – obrazně řečeno – olizovali paty, pozapomněli či netušili, že Ovidiovo donec eris felix, multos numerabis amicos; tempora si fuerint nubila, solus eris umím recitovat i v hexametru. Dokud budeš šťasten, napočítáš mnohé přátele, jestliže však přijdou zlé časy, budeš sám…

Mezi – řečeno podle římského kalendáře – lednovými kalendami (1. 1.) a květnovými idami (15. 5.) roku následujícího tempora erant nubila čili přišly zlé časy. Nebo přesněji, pro méně informované pozorovatele mého běhu života se toto pro mě krásné studijní období mohlo jevit jako zlé. Z předsedy advokátní komory jsem se totiž stal „jenom“ řadovým advokátem…V mezidobí do jmenování soudcem Ústavního soudu jsem se kromě jiného stihl vrátit i k četbě Plutarcha…
Nejsou snad následující úvahy nadčasové?

Zázračná proměna č. 2

„Kdyby se pochlebník – jako velkou většinou všechno ostatní zlo – družil výhradně anebo nejčastěji k lidem nízkým a špatným, nebylo by to ani tak hrozné a nebezpečné. Ale zatím bývají právě povahy hrdé, ušlechtilé a dobré napadány a postiženy pochlebníkem, jako se červotoči zavrtávají nejraději do jemného a sladkého dřeva. Říká-li Simónidés, že chovu koní nevyhovuje lesnatý Zakynthos, nýbrž takový kraj, jenž rodí pšenici, stejně tak vidíme, že ani pochlebnictví nestíhá lidi chudé, neslavné a nemohoucí, nýbrž že napadá a rozkotává mocné a slavné rody a rozvrací často i královskou vládu a svrchovanou moc,“ píše Plutarchos ve spise Jak se rozezná pochlebník od přítele a dodává:
„Proto není úkol bezvýznamný a bedlivé pozornosti nehodný zkoumat pochlebnictví, aby bylo co nejvíce odhaleno a nemohlo poškozovat a diskreditovat opravdové přátelství.“

Bylo úsměvné pozorovat, jak poté, co jsem náhle ztloustl, ztratil um volit vhodnou kravatu, zestárl a byl natolik bez inspirace, že jsem některým přestal stát za pozdrav, přišlo léto roku 2004, během něhož jsem jako mávnutím proutku bez jakéhokoli snažení opět v očích týchž samých získal svoji bývalou kondici a invenci…Ovidius byl skeptický, temporibus nubilis jsem měl své pravé přátele, mimochodem takové, kteří přesně zapadali do Plutarchova popisu věrných. I jim je s díkem věnován tento text…

Plutarchos platí

Shora popsaný příběh určitě není ojedinělý, něco podobného potkalo jistě již každého právníka, politika, manažera, zaměstnavatele či šéfa. I přesto je však podle mého názoru nutné Plutarchovo téma znovu a znovu připomínat. Jak potvrzuje dnešní každodennost, zkušenost je velmi těžko sdělitelná…Dovolím si proto i přesto troufale na Plutarcha navázat. Je patolízal totožný s podržtaškou?

Vzato již jen čistě jazykově, není tomu tak. Patolízal je dificilní. Jeho sobecké, kariéristické a mnohdy opakovaně cílené i jednorázové ataky by neodradilo ani to, že by si atakovaný pořídil na Achillovu patu pomyslné brnění. Podržtaška je od toho, aby svého šéfa zbavil těžkého a někdy zbytečného nákladu, a tím mu pomohl učinit bez únavy více pozitivních kroků vpřed. Držet tašku je nejen zdvořilé, ale v týmové práci velmi užitečné. Kromě držení tašky lze přitom stíhat i další činnosti.

Neučili se snad peripatetici od Aristotela za chůze?I podržtaška slýchává komentáře moudrých cestou z či na jednání. Dříve nebo později se naučí i znát obsah tašky, kterou nese. Stává se důvěrníkem, poradcem, kumpánem. Okolí jej postupně začíná vnímat jako osobu, o níž se uvažuje pro předávku štafety…

Nepochybuji o tom, že patolízal je postavou ryze negativní, zatímco podržtaška, pokud jej v pominutí smyslů nenapadne po patolízalsku nesenou tašku ukrást, může být a často je kladná postava…Ani podržtaška nejlepších vlastností není obvykle po většinu své mise možná trochu nespravedlivě stavěn na roveň přítele v pravém slova smyslu, otevřeně rovnocenným partnerem se stává většinou až v okamžiku, kdy i jemu již někdo jiný nese tašku. I zjištění, že o proklamaci přátelství urputně neusiluje, je přitom jedním z jeho charakteristických poznávacích znamení. Jak jinak rozlišit patolízala od podržtašky?Hranice nemusí být vždy od počátku zřetelná.

Když ptáčka chytají…

„Mnoho lidí však nepokládá za vhodné – a ani si to vůbec netroufá – usměrňovat své přátele, pokud se jim v jejich podnikání vede dobře, ale myslí si, že štěstí je naprosto nedostupné všemu napomínání a nad ně je povznesené; když však oni zakolísají a klopýtnou, vrhnou se na ně, a třebaže jsou sami už dost pokořeni a poníženi, ještě je zdeptávají, a jako když se uvolní násilně spoutaný proud vody, vychrlí na ně najednou všechno, co si o nich myslí, a s uspokojením vychutnávají tu změnu, mstíce se za to, že je oni dříve přezírali a že sami si uvědomovali svou bezmocnost,“ popisuje Plutarchos častý jev, provázející něčí pád.

Kolik potká advokát během svého života klientů, kteří jej budou v době běhu kauzy nutit ke společným večeřím s manželkami, budou se zajímat, kam jedou advokátovy děti na prázdniny či nechají advokáta vyhrát tenisové utkání, aby po právní moci rozsudku do doby, než jej budou znovu potřebovat, zmizeli jako pára nad hrncem? Jak časté je hlaholení do telefonu o tom, jak je prima, že volající slyší volaného, jak by se spolu měli zase jako za mlada sejít, než je konečně položena očekávaná otázka, co volající potřebuje… V kolika případech vskutku dojde poté, kdy se volající dočká pomoci volaného, na ono mnohomluvně slibované setkání? Je lepší, poklonkuje-li advokát před soudcem v domnění, že soudce bude k němu a jeho klientům vstřícnější, nebo advokátovo odhodlání nedat soudci nic zadarmo?

Před časem mi vyprávěl jeden advokát, který byl dříve soudcem, jak mladé začínající soudkyni podstrčil při ústním jednání list s psanou zprávou, že opomenula učinit cosi procesním řádem předepsaného. Možná gentlemanské gesto, na druhé straně ztráta odvolacího důvodu pro jeho klienta…Nebude soudce, který si zařadí advokáta jako patolízala, využívat této jeho slabiny pouze pro svoji potřebu, aniž by vůbec uvažoval o jakékoli revanši?

V dobách advokátských jsem se mnohokrát přesvědčil o tom, že klient nic neztratí tím, že se jeho advokát korektně postaví soudci na odpor. Prozradím nyní k uvedeným úvahám příběh z dob mého právnického jinošství.

Když fiktivní přímluva zabere

Jako podnikový právník Obvodního podniku bytového hospodářství jsem byl tehdy požádán, abych se přimluvil u dnes zvěčnělého kolegy a zajistil, aby učinil vše pro to, aby prohrál spor o vyklizení bytu.
Věděl jsem dobře, jak se kolega choval ve věcech, vedených možná poněkud inkvizičně soudkyní, která měla věc rozhodovat, a řekl jsem pravdivě: „Kolega je starý rutinér, a kdyby chtěl, bojoval by jako lev. Tentokrát po celé jednání nepoloží jedinou otázku a na slovo splní vše, co po něm soudkyně bude požadovat. Ostatní bude záležet na vás.

Kolegovi jsem nic neřekl a věci nechal volný průběh. Po jednání mi přímluvci volali a nadšeně děkovali. Vše proběhlo přesně podle scénáře, jen prý bylo vidět, jak starý rutinér brunátněl, když musel soudkyni ustupovat, zůstal ale skutečně zcela pasivní… Odmítl jsem poté pozvání na oběd a utěšil své svědomí tím, že u soudu věc skončila přesně tak, jak za normálních okolností skončit měla… Budiž mi, prosím, odpuštěno.

Vraťme se ale nyní k podržtaškovi. Bylo naznačeno, že pozitivní podržtaškování je prvním krokem k přátelství a vzájemné profesní úctě. Podržtaška není přece nikým jiným než nadějným žákem. Špatným je přitom učitel, jehož nakonec nepředčí jeho žák. Je třeba počítat s tím, že jednoho dne zákonitě nošení tašky skončí. Mistr by do té doby neměl srážet svého učně a bránit mu v pěstování samostatnosti.

Nemůže přehlížení těchto zásad vést doslova až k Waterloo?Napoleonův maršál Grouchy tam dostal před bitvou od císaře rozkaz, aby pronásledoval od Waterloo táhnoucí pruské vojsko. To se však nepozorovaným manévrem vrátilo na bojiště. Grouchy a jeho důstojníci zaslechli z dálky bitevní vřavu. Při poradě žádali důstojníci maršála, aby dal rozkaz táhnout k bojišti, on však odmítl. Další běh událostí popisuje Stefan Zweig v Hvězdných hodinách lidstva: „Tu Gerard učiní poslední pokus: prosí naléhavě, aby směl alespoň se svou divizí a s trochou jízdy na bojiště, a zavazuje se, že tam dorazí včas. Grouchy uvažuje. Uvažuje vteřinu.

Vteřinu uvažuje Grouchy a tato vteřina utváří jeho vlastní osud, osud Napoleonův i osud světa. Tato vteřina rozhodne ve walhaimské chalupě o celém devatenáctém století a visí – nesmrtelná – na rtech velmi řádného, velmi všedního člověka, leží na holé dlani rukou, jejichž prsty nervózně žmolí osudný císařův rozkaz. Kdyby si nyní Grouchy mohl dodat odvahy, kdyby mohl být smělý, u víře v sebe a v zřejmé znamení neposlušen rozkazu, byla Francie zachráněna. Podřízený člověk je však vždycky poslušen toho, co mu bylo předepsáno, a nikoli výzvy osudu.

Proto Grouchy energicky máchne odmítavě rukou. Ne, to by bylo neodpovědné, znovu rozdělit tak malý armádní sbor. Jeho úkol mu ukládá pronásledovat Prušáky. A vzpírá se jednat proti císařovu rozkazu. Důstojníci rozmrzele mlčí. Vznikne kolem něho ticho. A v něm neodvolatelně odvane, co potom slova a skutky již nikdy nebudou moci zachytit – rozhodující vteřina. Wellington zvítězil.“

O trpké zkušenosti…

Závěrem nelze než dát znovu slovo Plutarchovi:
„O těchto věcech neškodí promluvit a odpovědět Euripidovi na jeho otázku: když štěstí přeje, nač nám přátel potřebí? V tom smyslu, že ti, kterým se vede dobře, právě nejvíce potřebují přátel otevřených a takových, kteří dovedou usměrňovat nadměrnou domýšlivost. Neboť je opravdu málo těch, kterým je spolu se štěstím dána i rozvážnost. Velká většina lidí potřebuje, aby jim byl rozum zvenčí dodán, potřebují rad druhých, které by je brzdily, když štěstím zpychnou a v něm se topí. Ale když štěstěna je k zemi srazí a vezme jim lesk, kterým je obklopovala, pak už sama ta trpká zkušenost napomáhá i nutí k zamyšlení. A proto jim už potom není potřeba přátelské nesmlouvavosti ani silných a kousavých slov; při takových zvratech doopravdy je sladké zahledět se ve tvář oddanou takového přítele, který dovede těšit i povzbudit.“ Nebo se snad během staletí či postmoderním šířením idejí o asertivitě něco změnilo?

Autor: JUDr. et. PhDr. Stanislav Balík
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!