Právníci, právo a hudba | E15.cz

Právníci, právo a hudba

Právníci, právo a hudba
Bedrich smetana
• 

JUDr. et PhDr. Stanislav Balík

Bývaly doby, kdy to platilo téměř jako pravidlo: Co Čech, to muzikant. Od oněch dob se situace poněkud změnila, glosuje vztah hudby a práva ústavní soudce Stanislav Balík.

Při současném počtu jednoho advokáta na tisíc obyvatel - a to nemluvím o celé řadě dalších vystudovaných právníků - se asi blíží doba, kdy bude možné napsat: „Co Čech, to právník.“ Před nedávnou dobou jsem proto lákal studenta, který souběžně studuje na dvou fakultách muzikologii a právo, aby si na právnické fakultě zvolil téma diplomové práce, které by oba jeho - z mého pohledu související – obory spojilo. Po jisté době, v níž jsme o tématu občasně diskutovali, mi napsal, že by „nechtěl skončit u pouhého katalogu osob, které byly zároveň právníky a muzikanty,“ a dodal:

„Mám ale poměrně jasnou obavu, že jakýkoliv hlubší teoretický průzkum, hledající nějaké souvislosti, by skončil v horším případě naprostým rozmělněním materie a mlácením prázdné slámy, v lepším případě jen konstatováním, že onu černou kočku jsme v dané černé místnosti nemohli nalézt prostě proto, že tam žádná kočka není přítomná. Když připočtu nedůvěru a tiché varování, které jsem obdržel jak od spolužáků, tak od Vašich kolegů, byl bych se ke změně tématu odhodlal již dávno, nebýt Vaší důvěry…Dobrým výstupem by pravděpodobně byla esej, nikoliv však vědecká práce. Volím proto raději změnu tématu.“

Je jasné, že za této situace mi nezbývá, než se pokusit argumentovat ve prospěch názoru, že proponovaná diplomová práce by minimálně v rámci dějin právnictví napsat šla.

Lekce z historie

Otázka, zda v profesním životě dát přednost povolání právníka nebo muzikanta, má, pokud jde o nalézání konkrétních řešení, svoji historii a do jisté míry nabízí zobecnění, které lze vyjádřit i v pokusu o biogram oboustranně či alespoň hudebně nadané osobnosti v různých historických etapách.

Vzpomínám si na nezapomenutelné páteční varhanní koncerty v pražském staroměstském kostele sv. Jakuba v sedmdesátých letech 20. století. Naší pozornosti tehdy neuniklo, že tamějším vynikajícím bachovským interpretem je „náš kolega“ JUDr. Jiří Reinberger.

Encyklopedické heslo v Českém biografickém slovníku XX. století popisuje jeho studijní dráhu následovně:

„Studoval na brněnské konzervatoři (1932 absolvoval varhany u E. Träglera, 1938 skladbu u V. Petrželky) a 1938-1940 na mistrovské škole pražské konzervatoře (skladba u V. Nováka), varhany soukromě u B. A. Wiedermana, později v Lipsku, mj. u G. Ramina. Absolvoval rovněž právnickou fakultu…“

Dovolím si dodat, že Reinbergerova maminka byla klavíristka a že právnický doktorát získal jako již zavedený varhaník v roce 1945.

Bylo ještě v prvé polovině 20. století právnické vzdělání pokládáno za větší životní jistotu než umělecká dráha?

Bylo encyklopedické pořadí Reinbergerových absolutorií jasné již od začátku nebo se takto předkládá až ex post?

Lze uvést celou řadu tehdejších umělců i z jiných nehudebních oborů, kteří se odpoutali od právnictví v různých etapách života. Jan Werich nedokončil právnická studia, francouzský malíř Henri-Émile-Benoit Matisse práva naopak na otcovo přání dostudoval a byl krátce i advokátním koncipientem, Jiří Červený a Adolf Hofmeister byli dokonce zapsáni v seznamu advokátů a skutečně praktikovali…

Pragmatická odpověď je jasná

Kořeny popsaného jevu, že právnická či alespoň úřednická kariéra by měla mít pragmatickou přednost před dráhou hudebního skladatele nebo interpreta, sahají do 18. století.

„Osmnácté století bylo nejen stoletím filosofie, ale také stoletím hudby. Od baroka po klasicismus hemžilo se to v Evropě muzikanty od skladatelů věhlasných jmen po venkovské kantory a řadové interprety. Většina z nich by těžko vynikla bez zájmu šlechtických či církevních mecenášů, kteří se jim postarali o živobytí a morální podporu. Pro mnohé z těchto chlebodárců se hudba stala vášní, pro některé přímo opiátem. Aby získali do svých služeb některého slavného hudebníka, byli ochotni obětovat celé jmění. Poptávka byla veliká, kvalitní nabídky nebylo nikdy dost. Hudba se stala prostředkem vnější representace a leckdy i politiky,“ napsal historik Dušan Uhlíř ve sborníku Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století.

Nelze přehlédnout, že i ten, kdo přinášel „kvalitní nabídku“, býval nezřídka pracovně zařazen jako úředník. Takto pak na peripetiích Carla Ditterse z Dittersdorfu Dušan Uhlíř popisuje život „muzikanta v roli vrchnostenského úředníka“. Lze si tu všimnout, že pokud se Ditters z Dittersdorfu snažil emancipovat a nebyl pod ochrannou rukou vratislavského biskupa Schaffgotsche, ocitl se ve finanční tísni. Přinejmenším formálně měl „na starosti všechny veřejné, politické záležitosti svěřeného panství, v dobové terminologii označované jako publica, politica et iudicialia“.

Jaké jiné než právnické vzdělání se pak hodilo k případné úřednické dráze?

Ne každý, kdo tehdy muzicíroval, byl navíc hudebníkem mimořádných kvalit… Jistotu, jak se budou odvíjet životní osudy i nadaného dítěte neměl žádný rodič. Příklad Wolfganga Amadea Mozarta, nahlížíme-li jej z pohledu Mozartova finančního zajištění a zařazení v konvencemi sešněrované vídeňské a dvorské společnosti, je toho dokonalým příkladem.

Lze se pak divit rodičovské opatrnosti?

Syn ředitele báňských podniků a dcery francouzského emigranta Petr Iljič Čajkovskij tak ještě v 19. století i intencích tohoto přístupu studoval v Petrohradě devět let práva a krátce pak působil na ministerstvu spravedlnosti….

Dalo by se říci, že po celou sledovanou dobu mohli zajišťující zázemí právnického vzdělání ve prospěch hudby natrvalo opustit jen ti skutečně nejlepší?

Je zaručené, že skutečný hudební talent u práv nevydrží, nebo lze lásku k hudbě s právničením spojit?

Jako hobby

Historie přináší celou řadu příkladů, kdy se úspěšný právník věnoval hudbě jako celoživotnímu významnému koníčku.

Příkladem za všechny je advokát a hudební skladatel, velkostatkář a mecenáš Jan Nepomuk Kaňka, jemuž Česká advokátní komora v loňském roce v Kaňkově paláci odhalila pamětní bustu. Vlastnictví paláce ostatně advokátní komora získala tak trochu i po „Nadaci Dr. Jana Kaňky pro ctihodné chudé advokáty, kteří vykonávali povolání své v Království českém, jakož i pro chudé vdovy a sirotky takových advokátů“… Jan Nepomuk Kaňka byl advokátem od r. 1796 po celých šedesát devět let. Na nedostatek práce a klientely si jistě nemohl stěžovat. I v období, kdy se začínal prosazovat jako advokát, však nezapomínal na hudbu. V r. 1804 vyšel v Lipsku tiskem jeho klavírní koncert D dur, o pět let později byly vydány Písně rakouské zeměbrany s německými texty od H. J. Collina. Rok 1812 pro Jana Nepomuka Kaňku přinesl nejen získání titulu dvorního rady od knížete hesensko-kasselského Viléma I., onoho roku se na něj též obrátil ve své právní věci Ludwig van Beethoven. Ten zavítal poprvé do Prahy v roce 1795, v němž mimo jiné složil Kaňka píseň k 50. narozeninám hudebního mecenáše hraběte Jana V. Šporka. V únoru 1796 přijal pak Beethoven pozvání Kaňkova otce, právníka, soudce pražského apelačního soudu, muzikanta a pořadatele hudebních salonů, a při té příležitosti se seznámil i se svým budoucím advokátem.

Kaňka ve věci pohledávky po dědicích knížete Kinského Beethovenovi dobře poradil, takže knížetem před smrtí slíbená pravidelná roční penze v nekrácené reálné výši jako před rakouským státním bankrotem v r. 1811 byla skladateli i nadále vyplácena.

Z dochované korespondence je patrné, že Beethoven, ač ve své právní záležitosti vystupoval střídavě poníženě anebo velmi netrpělivě, si Kaňky vážil především jako právníka a že naopak Kaňka si přátelství s Beethovenem velmi považoval. Beethoven ostatně v průběhu vyřizování věci dedikoval svému advokátovi klavírní výtah Fidelia.

Advokáti s hudebními sklony tradičně získávali za klienty hudební skladatele, Jakub Škarda tak byl například „právním přítelem“ Bedřicha Smetany, hudbymilovní byli i příslušníci několika generací advokátské rodiny Motejlů.

Není divu, mezi klientem a advokátem musí vzniknout vztah důvěry a hudba je k tomu ideálním prostředníkem.

Hudba a slitování

Je hudbymilovný právník spravedlivější a slitovnější?V románu Kyvadla věčnosti popisuje Jaroslav Maria průběh kárného řízení vedeného proti advokátu Hortovi. Jména románových členů kárného senátu jsou nápadně podobná jménům jeho skutečných členů:

„Motýl byl vášnivý hudebník, nejraději však zpíval ve sboru. Také v hostinci mezi známými rád zanotoval píseň. Zaklepání. Vtáhl se zpravodaj, advokát Pavel Valentin Kusý, hubený, bledý, vytáhlý, bezvousý muž, světlovlasý, nehezký, příkře před se hledící. Tento člověk, chorý prsním neduhem, pokašlávající a stále se potící, oženil se s dcerou vynikajícího státníka, odkvétající starou pannou, jež se jen z nouze vdala za nepříjemného, prázdného, zarputilého advokáta, jehož jediný životní cíl byl zjednati si výnosnou bankovní klientelu a hromaditi jmění.“

Odhadnete, kdo z nich asi poskytl kárně odsouzenému Hortovi útěchu a vlídné slovo?

Slov netřeba

Hudba kultivuje ducha, přináší smíření a vede k solidaritě. Hudba, na rozdíl od práva, nepotřebuje slov.

Nezažili jste týdenní Bachovské dny v roce 1985? Zuzana Růžičková, Josef Suk, Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor, Gächinger Kantorei s Helmutem Rillingem a další, Umění fugy, sonáty pro housle a cembalo, Janovy pašije, Matoušovy pašije a Mše h-moll. Kromě hudby jsem vnímal publikum. Nádherná a nezapomenutelná atmosféra nesouhlasu s normalizačním režimem…

Myslíte, že při plném poslechu hudby nelze uvažovat o otázkách konstitucionalistických? Zkusil jsem to nedávno nad věcí stavebního spoření, vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 53/10:

„Sobota, 16. dubna 2011, 15.00 h, Dvořákova síň Rudolfina. Česká filharmonie, dirigent Ken-Ičiro Kobajaši. Na programu Ludwig van Beethoven, Symfonie č. 1 C dur op. 21 a po přestávce Symfonie č. 7 A dur op. 92.
V tištěném programu založen zvláštní list Česká filharmonie pro Japonsko. Před zahájením koncertu učiněna výzva, aby posluchači podpořili „charitativní sbírku příspěvkem do kasiček umístěných ve Foyer Dvořákovy síně Rudolfina“. O pauze kasičky z průhledného plexiskla zaplněny bankovkami. Příspěvky od těch, kteří by si přáli získat pro sebe za dobu jednoho roku 8,20 Kč denně navíc? Symfonii č. 7 A dur zahrála po přestávce Česká filharmonie – a přeji si nyní, aby to vyznělo jako nejvyšší možné ocenění – jako za zlatých časů Neumannových. Přimhouřil jsem občas oči a nechal se unášet dojmem, že slyším lesní rohy Zdeňka a Bedřicha Tylšarových. Při bouřlivém potlesku ve stoje jsem byl nezlomně rozhodnut, jak budu hlasovat. Přes lesk v těch svých jsem viděl dojetí v Kobajašiho očích…“

Autor: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!