Přichází doba sociálních otřesů a krizí | E15.cz

Přichází doba sociálních otřesů a krizí

Přichází doba sociálních otřesů a krizí
Přibáň
• 
15. dubna 2012 • 10:04
Profesor Cardiff Law School Jiří Přibáň hovořil s editorkou časopisu Právo&Byznys o regulativním státu, českém euroskepticismu, finanční krizi a prospěšnosti korupce.

Stát přijímá stále více zákonů, lidé mají pocit, že už reguluje skoro vše, nebo se o to přinejmenším snaží. Kam to podle vás může dospět?

Právo vždy bylo fenoménem spojovaným s hospodářstvím. Právo v kontextu sociálních věd sledoval již Max Weber, ve své Sociologii na toto téma sepsal slavnou kapitolu Právo a hospodářství. Moderní tržní ekonomika se z hlediska práva vždy vázala k legalitě a státní byrokracii, takže představa více nebo méně státu je spíš představou politických ideologií. V moderním právním státě bude právo vždy využíváno jako instrument vládnutí, ale současně je brzdou každé vlády, protože ta nemůže vládnout jinak, než na základě práva. Dnes se například hovoří o stále rostoucím regulativním státu, ale přitom krize, která zde je od roku 2008, vznikla z nedostatku finanční regulace. Člověk má tendenci vše zapomínat, proto to dnes vypadá, že jde o dluhovou krizi států, ale ve skutečnosti tato krize začala pádem Lehman Brothers. Šlo o krizi způsobenou deregulací finančního trhu, kde stát neplnil svou funkci. Problém tedy stojí spíš tak, kde jsou hranice státní regulace a kde jsou hranice tržní nebo jiné sociální regulace.

Myslela jsem to i tak, jestli už regulace obecně není příliš. Jestli už stát všemi formami regulace nezasahuje příliš do sféry jednotlivce.

To je otázka byrokratizace a toho, co všechno se reguluje. Máte pravdu, že dnes žijeme ve společnosti, kde klasický rozdíl mezi soukromým a veřejným právem se dá těžko postihnout. Stát například významně zasahuje do regulace rodinných vztahů. Stejně tak zasahuje i do hospodářství, ale tam méně regulace nemusí znamenat více prosperity. Naopak se potvrdilo, že méně regulace může znamenat mnohem hlubší krizi. Odpověděl bych příkladem ze Spojených států. Barack Obama se stal prezidentem v situaci, kdy ekonomická krize už byla v pohybu. A on, kromě ekonomických rozhodnutí, zaměstnal slavného profesora Casse Sunsteina, který dnes řídí hlavní regulační úřad ve Spojených státech. Smyslem tohoto úřadu je regulaci zavádět i rušit. Provádí jednu velkou revizi toho, zda a co by se mělo regulovat a jak. Cass Sunstein je klasickým liberálem, který hovoří o tzv. libertariánském paternalismu, což vůbec není oxymoron, jak by se mohlo na první pohled zdát. Na jedné straně je svoboda, ale na druhé straně musí stát vytvářet podmínky, za kterých lidé mohou svou vlastní aktivitou a v prostředí sociální stability vytvářet další statky.

A funguje to?

OIRA (Office of Information and Regulatory Affairs) vznikl již v roce 1980, ale dnes jeho účel nespočívá pouze ve snižování administrativní zátěže, protože američtí občané jsou právem naštvaní na byznys a očekávají lepší regulaci finančnictví a hospodářství vůbec. Před třemi lety museli přispět na to, aby se zachránily banky, a banky se dnes tváří, že problém je ve státním, a ne bankovním dluhu. Ale že se dluh musel přelít ze soukromé do veřejné sféry, o tom byznys nechce mluvit.

Jak myslíte, že by to mělo fungovat u nás?

Pokud se bavíme o národním hospodářství jako klasické kategorii, tak ta v České republice samozřejmě dnes nefunguje. ČR sice má svou měnu, v tomto ohledu je tedy svrchovaná. Ale naše ekonomická dynamika se úzce váže k dynamice německé. Když to řeknu velmi cynicky, tak z ekonomického hlediska se ČR chová jen jako jedna z mnoha zemí německé federace a na tom, zda máme vlastní měnu, tolik nezáleží.

Německo to ale tak nevnímá…?

Já myslím, že němečtí byznysmeni si to jistě uvědomují, a proto si přejí, aby ČR euro přijala co nejdříve. Pro ně by to bylo jednodušší. Soustředná síla německé ekonomiky je prostě realita. Prosperita české ekonomiky se neváže ani tak na to, kde bude končit a začínat regulace, ale spíš na to, zda bude prosperovat ekonomika německá. Přestože například z britského pohledu je německá ekonomika příšerně přeregulovaná a nadmíru redistribuční.

Ale osvědčilo se to.

Ano. Jak říkal Ralf Dahrendorf, velký liberální filozof, máte tolik kapitalismů, kolik máte zemí. Jinak funguje kapitalismus britský, kde za cenu udržování sociálních a třídních nerovností, které by v Německu i ve Francii nebyly myslitelné, dosahuje byznys mnohem nižších nákladů na pracovní sílu než v Německu. V Německu zase regulace paradoxně zvyšuje efektivitu. Zcela falešná mantra neoliberálních ekonomů a ideologů zněla, že méně státní regulace znamená více prosperity. A že čím méně bude regulován byznys, tím bohatší bude společnost. Byla to obrovská lež, která se ukázala právě v roce 2008. Šlo o pseudo-marxistické schéma z doby, kdy zkolaboval státní socialismus, tak si leckdo myslel, že opak musí být pravdou. A ekonomičtí neoliberálové jen opakovali marxistickou chybu, že důležitá je ekonomická základna a nadstavba už si to přebere. Tedy že když budete mít dobrou ekonomiku, tak bude fungovat všechno ostatní. Ale ukazuje se, že moderní společnost je mnohem složitější. A že politický i ekonomický systém, i administrativní podsystém, na sobě fungují do jisté míry nezávisle. Proto i byrokracie se chová jinak ve Francii, v Německu či v Británii. Co se týče Česka, je zajímavé, že už od padesátých let všichni budovatelé a úderníci bojují proti byrokratickému šlendriánu. Byrokrat je takovým fackovacím panákem všech totalitních systémů a jednoduchých ideologických receptů.

Všechno se na něj může svést.

Ano. Ale když se podíváme na byrokratickou správu v ČR, tak zjistíme, že vlastně nefunguje tak špatně. Je zajímavé, že přese všechno přece v této zemi, kde existuje tak vysoká míra korupce, stát stále ještě funguje a nezkolaboval. Vyvolává se pocit, že skoro vše se dá zkorumpovat, ale ve veřejné správě a koneckonců i v justici zůstává minimální funkčnost stále zachována.

Třeba zde ve skutečnosti míra korupce není tak vysoká, jak se všude píše.

To je druhá věc. Korupce samozřejmě je vysoká. Ale rozhodně je velký rozdíl ve dvou sociálních kategoriích. První je skutečná korupce a druhou vnímání korupce. Jak je třeba možné, že Maďarům, kteří měli mnohem lepší koeficienty korupce, najednou kolabuje stát? To je něco, co se od sebe musí odlišovat. Na druhou stranu by bylo velmi naivní tvrdit, obzvlášť když se podíváme na fungování politického systému, že korupce zde není politický problém. To samozřejmě je, a obrovský.

Korupce souvisí i s byznysem, který je mnohdy propojen s politikou. Tím často ovlivňuje i zákony. Jak se tohoto jevu zbavit?

Pro byznys je to samozřejmě výhodné, jde o otázku nákladů a výnosů. Z hlediska byznysu představuje korupce pouze náklady na určité budoucí zisky. Takže byznys s korupcí na rozdíl od veřejné správy nebo justice nemá problém.

Je to tedy chyba politiků.

Že se nechají korumpovat. Kromě neoliberálního mýtu, podle něhož vyšší regulace znamená nižší prosperitu, je rozšířený ještě další mýtus, totiž že korupce ohrožuje prosperitu a je nebezpečná pro tržní ekonomiku. Přitom ekonomiky, které dnes nejvíc expandují, jsou v zemích se silně korupčním prostředím: Brazílie, Čína, Indie.

Korupce je tedy pro stát svým způsobem přínosná?

Pro stát je strašná. Ale pro ekonomiku je to jen otázka nákladů a zisků. Každý byznys v každé společnosti se bude snažit zkorumpovat politiky, aby maximalizoval své zisky. Pro stát je naprosto destruktivní, když se politici a úřední osoby nechají korumpovat. A v tom možná spočívá i ta vaše původní otázka. Protože v okamžiku, kdy nefunguje neosobní norma zákona, ale funguje pouze forma osobních vazeb - ať už rodinných nebo přátelských - stát přestává fungovat jako obecná politická instituce a funguje už jen v rovině partikulárních zájmů. A to je podle mého názoru největším nebezpečím pro ČR.

Tam snad ještě nejsme.

Snad ne, ale myslím, že se tam řítíme. Je třeba zastavit nebezpečný trend, kdy se z politických stran staly jen převodní páky soukromých zájmů jednotlivých skupin byznysu. To jsem nedávno označil za kmenové hospodářství, v němž dominují jednotlivé podnikatelské skupiny, a kdo chce rozjet byznys, musí se přiřadit k některé z nich. To je samozřejmě zničující pro tržní ekonomiku, protože se vytvářejí oligopole a z nich se formují oligarchické skupiny, které si koupí stát.

Jako je to v Rusku.

Přesně tak. Podstatou politiky je přece určit si a prosazovat, co je nám všem společné. Ale například jednání o ústavní reformě je skandální. Máme stálou komisi pro Ústavu v Senátu, ale vláda ji zcela ignorovala, přestože by se z tohoto místa mohla začít odvíjet pořádná diskuze, jak odborná, tak politická a veřejná, o tom, co a jak v Ústavě případně změnit. Zcela nám chybí diskuze o podstatě a smyslu českého parlamentarismu, případně o jeho možných změnách a doplňcích. Nikdo nechtěl změnu režimu a najednou dnes lidé tvrdí, že zavedení přímé volby prezidenta nás posune k poloprezidentskému režimu. Vysvětlete mi to, když se jednalo o změnu legitimity a omezení, nikoli posílení prezidentských pravomocí. Skandální také je, že se zavede přímá volba prezidenta, ale současně vláda přijde s návrhem zavedení konstruktivní nedůvěry vládě, stejně jako je to v Německu, Španělsku a dalších zemích. A zase se bude argumentovat tím, že to jinde funguje. Jenže tento institut ve spojení s přímou volbou prezidenta by se měl ospravedlnit a koncepčně vysvětlit. Nebo jedno či druhé opustit. Protože jeden rys je jasným projevem parlamentárního kancléřského režimu, zatímco zavedení přímé volby nemění podstatu parlamentarismu, nicméně posiluje demokratickou legitimitu prezidenta. Děláme reformy, aniž bychom si ujasnili, kam chceme směřovat.

Neznáme koncept.

Ano. A vůbec směřování tohoto státu. A myslím, že je to jeden ze symptomů krize. V politických stranách dnes existuje slabá vůle k hájení obecného veřejného zájmu a k definování toho, co je naším společným zájmem a k čemu bychom také měli mít stát.

Ale jak to vůli posílit?

Každá ústavní demokracie funguje na dvou pilířích - plebiscitárním a expertním. A funguje pouze v případě, že demokratická veřejnost bere věci za své, a zároveň existují expertně, především právně vzdělané elity, které si například uvědomují, že pro soudce je fatální, pokud se nechá vidět ve společnosti buďto obchodních nebo nějakých politických skupin.

Soudci mohou namítnout, že jsou také jen lidé, také vstupují v soukromém životě do různých vztahů.

To je sice pravda, ale každý člověk je také obrazem společnosti, se kterou se stýká. Soudcovská profese stojí a padá s nezávislostí, takže v okamžiku, kdy soudce tuto nezávislost nějakým způsobem kompromituje, zásadním způsobem kompromituje i celý systém justice. Stačí pět až osm procent takových soudců, aby se vytvořil pocit, že justice nefunguje, státní zastupitelství jsou převodní pákou kmotrů apod. Tím se delegitimuje celý systém. Ale snad ještě existuje určitá míra minimální vzdělanosti a profesní sebereflexe a jsem přesvědčen, že vzdělaní lidé ve veřejné správě nebo v justici si uvědomují, že smyslem jejich práce je hájit obecné proti partikulárnímu.

Myslím, že takových je většina. Bohužel ale těch několik způsobuje negativní vnímání těchto profesí a potažmo státu jako celku. Jak tedy zvýšit zapojení občanů?

To je taková permanentní smyčka. Problém je, že tady se po roce 1989 vytvářel pocit, že bude vznikat spontánní občanská společnost. A že na základě toho spontánního růstu se vytvoří přirozená politická společnost. To byla zejména představa lidí okolo Občanského fóra. Pravice, resp. neoliberální ideologie přišla s konceptem, že pokud bude společnost tržní, tak se o nic dalšího nemusí starat. Ale ono to tak není. My nežijeme v marxistické ani neoliberální utopii. Žijeme ve společnosti, která má své tradice a schémata jednání. Dnes se například zjednodušeně říká, že za úpadek politické kultury i obecných mravů mohou komunisti. Ale když se podíváme na míru korupce v první republice, to nebyla žádná zlatá doba.

Přitom je dnes dávána v mnohém za vzor.

Ale vůbec to tak nebylo. Ty samé korupční vzorce, které kritizujeme dnes, fungovaly ve 20. a 30. letech. Dokonce i to samé nebo velmi podobné fungování stranické demokracie, převádění ekonomických zájmů na politické.

Bylo to i tehdy vnímáno negativně?

Ano, také probíhaly různé aféry. Lidé se bouřili. Ale republika měla jen velmi krátkou dobu existence, dvacet let. Ovšem co v první republice fungovalo, byla profesionalita ve veřejné správě i justici. Zájem státu bylo snazší hájit tehdy než dnes. Jestli potom přijde nějaká pozitivní změna, tak jen jako důsledek současné krize. Myslím, že přichází zajímavá doba, kdy porostou politické a sociální konflikty, ale s nimi i politické a sociální naděje.

Přijde zajímavá doba krizí? Demokracie není žádná idyla, ale proces neustálého řešení konfliktů a krizí. Myslím, že konflikty, které přijdou, budou velkou výzvou pro politiky a jejich schopnosti je řešit. Už dnes vidíme nejen v ČR a v postkomunistické střední Evropě, ale i v západní Evropě růst napětí mezi populistickou a ústavní demokracií. Pokud poroste populismus, demokracie a svoboda se rozplynou v obrazu nepřítele, například imigrantů, Romů či jiných menšin. V Holandsku dnes populistická strana Geerta Wilderse, která drží při moci vládu, nebrojí už jen proti islámu, ale právě spustila webové stránky Udávejte svého Východoevropana. Sousedé se tedy mají bouřit a udávat všechny východoevropské přistěhovalce. Jako kdyby se Holanďané nedokázali poučit z odporného udavačství a měšťácké xenofobie a necítili vinu za osud Anny Frankové a dalších, kteří mezi ně nepatřili. V tomto oživení starých démonů strachu a výlučnosti spatřuji největší výzvu nejen pro evropské společnosti, ale i pro naši českou současnost.

Spíš hrozbu než výzvu.

Hrozbu i výzvu. Česká společnost je jen jednou ze součástí evropské společnosti. Český euroskepticismus a zapouzdřenost v sobě má nepokrytě xenofobní rysy. Myslíme si, že Evropa je až za humny, musíme do ní přejet Rozvadov. To není přece pravda. ČR je v Evropě. A to souvisí s dalším nebezpečným trendem, totiž odchodem vzdělaných elit do zahraničí. Čím dál více českých studentů v Británii se mě ptá, jak si sehnat práci nebo další praxi v Británii nebo jinde v EU. Pokud dnešní absolventi univerzit přestávají vidět svou budoucnost v ČR a vidí ji jinde v Evropě, je to špatné pro celou společnost.

Čím to je? Jde o peníze?

Může to být různé. Ale naše společnost za poslední dvě desetiletí podstatně zbohatla a rozdíly mezi západem a východem jsou dnes mnohonásobně menší než tehdy. Ekonomická stránka věci tedy není často tím prvním motivem rozhodnutí. Je to třeba znechucení poměry, nemožnost získat místo podle svých představ, získat nějakou zkušenost apod.

Má pro nás členství v EU smysl i dnes? Mnozí říkají, že by pro nás byl z hlediska ekonomického lepší příklon například k Rusku…

Tak ať to zkusí! Od toho máme demokratickou suverenitu. Pokud se lidé v referendu rozhodnou, že nechtějí sdílet členství v EU, tak by ČR jistě musela vystoupit, což by mnozí v západních, bohatších společnostech kvitovali s radostí. Protože by nás nemuseli dotovat, zbavili by se nepříjemného břemene. Ale EU nestojí jen na myšlence ekonomické výhodnosti a český přístup, to chytračení - když je to pro mě výhodné, tak toho využiji, když by to pro mě nemuselo být výhodné, tak z toho raději vystoupím - to je přece hrozné. Evropská integrace ale vždy kromě principu vzájemné výhodnosti spočívala i v principu vzájemné solidarity. Jistě, po téměř deseti letech členství v EU si uvědomujeme, že Unie není jen řešením ekonomických a politických problémů, ale současně i příčinou těchto problémů. EU sice spoustu problémů vyřešila, ale také spoustu jiných přinesla, ostatně jako kterákoli jiná ekonomická a politická organizace. Pokud si ovšem někteří občané ČR ve své naivitě myslí, že by jim lépe bylo samotným, jde o totální rozklad nejen politické tradice, ale i určitého kulturního dědictví. A ukazuje to i stupeň rozkladu společnosti.

Průzkumy veřejného mínění tomuto názoru ale mnohdy nasvědčují. Kdyby bylo dnes referendum, možná bychom členství v EU odmítli.

Ano, tento český euroskepticismus je velmi zajímavý. Já nejsem nijaký euronadšenec a dokonce si myslím, že fiskální pakt je jen lepení záplaty na díru, která je dnes už mnohem větší. Vůbec ekonomickou krizi neřeší. Ale pokud by se Češi rozhodli vystoupit z EU, tak bych to pociťoval jako ztrátu domova, protože pro mě je těžko představitelná představa, že bych neměl žít v nějakém sdíleném evropském prostoru, který je založen na svobodě, dobrovolnosti, vzájemné solidaritě a demokratické politické kultuře. Pokud bychom měli spadnout zpět do etnicky definované ideje národně suverénního státu, té fantasmagorie 19. století, která vyústila v šílené tragédie 20. století, tak to je těžká prohra české politiky jako takové.

Ještě bych se vrátila k euru a krizi v EU. Jaký je váš názor na to, že si EU chce půjčovat od zemí jako je Čína?

Což je problém, protože lidé jsou na ten sociální systém zvyklí.

To bude samozřejmě politicky velmi náročné. Neprožíváme jen krizi ekonomickou nebo politickou, ale v pravém slova smyslu krizi sociální, protože již dochází ke změnám dosavadních životních návyků a sociálních i politických očekávání. Může to být tragické, ale nemusí. Nevíme, jestli naše dnešní globální situace má paralelu například s rokem 1912, kdy se také zdálo, že svět sice kýchá, ale není to zápal plic, abychom za čas zjistili, že tento zápal málem definitivně zadusil evropskou demokracii. Možná nás čekají velmi ošklivé zkušenosti, ne nepodobné zkušenostem z minulého století – toho století, které bychom nejraději vykázali z dějin lidstva jako nejkrvavější a nejextrémnější dobu. Jednou z velkých výzev, která už dnes má globální rozměr, je růst sociální nerovnosti, o které již Aristoteles věděl, že se může stát extrémní politickou hrozbou. Když příjmy střední vrstvy stagnují, zatímco příjmy těch nejbohatších několikanásobně rostou, a když se po čtyřiceti letech nůžky mezi top manažery a zbytkem populace rozevřely tak, že tito lidé žijí ve zcela jiných světech, musíme se zeptat, jak z takto rozdělených světů vytvořit zase jednu demokratickou a přitom svobodnou politickou společnost.

A jak to vypadá u nás?

Zajímavé je, že v Čechách tyto rozdíly z mnoha různých důvodů dosud nejsou tak velké. ČR je například jednou ze zemí EU, kde jsou nejmenší ekonomické rozdíly a procento populace žijící v chudobě. Jedná se vlastně o kulturní tradici, a ne o otázku politického programu nebo vládního rozhodnutí. Podíváte-li se na statistiky EU, nejmenší ekonomické rozdíly existují ve skandinávských zemích, kde by to všichni očekávali. Ale pak je to i v zemích jako je ČR, Rakousko a Slovinsko. Tedy v Předlitavsku, ale již ne v uherských zemích, kde byly rozdíly vždycky větší.

U nás to tedy funguje spíše podle toho rakouského modelu.

Ano. Jde o spodní proud ekonomických, politických, ale i kulturních tradic.

To jsme ale zpět u byrokracie, která je právě s rakouským modelem často spojována.

Ano, ale byrokracie musí hájit veřejný zájem, a ne zájmy politických stran, jak se to stalo v poválečném Rakousku, které je odporným příkladem politického korporativismu a nacionální xenofobie a rasismu. V tom si Rakušané nijak nezadají s Čechy. Dokonce se používá bonmot, že Češi a Rakušané jsou jeden národ rozdělený jazykem. Hospodářský a společenský model, který funguje v Rakousku, bychom u nás rozhodně kopírovat neměli, a to i proto, že mezi českými umělci zatím marně hledám kritickou autoritu, jakou Rakušané například měli v Thomasovi Bernhardovi nebo dodnes mají v Elfriede Jelinek. Zatím nám chybí spisovatel nebo dramatik, který by dokázal s podobnou naléhavostí a přesvědčivostí popsat naše vlastní kulturní a společenské odpornosti.

Co je největším problémem českého právního řádu?

Existuje známá floskule, že máme příliš mnoho zákonů. Na to vždy někde v televizi nějaký starosta poznamená, že by rád něco udělal, ale není na to legislativa. Jsou to zaběhnutá klišé. Myslím, že není problém v počtu zákonů, i v Británii jich je spousta. To je prostě moderní trend. Předpisy se kumulují a mění. Myslím ale, že problémem je, že nám chybí koncepčnost, domyšlenost a jasná vize. Vědět, proč zákon přijímáme, proč by tu měl být a fungovat i za deset let.

Nesnaží se vlády vždy o nějakou koncepci, ale pak přijde opozice a nastaví zcela opačný směr? A tak to jde pořád dokola. Ano, speciální zákony se mění, což je přirozené, protože jejich prostřednictvím se vládne. Ale pak je tu Ústava nebo velké kodexy a legislativní pilíře, které by měly fungovat dlouhá léta a nezávisle na tom, kdo momentálně vládne. Tou největší proměnou, kterou český právní řád v poslední době prošel, je ale harmonizace s evropským právem.

Byť se na ni hodně nadává.

Ano. Ale řekl bych, že největším problémem českého právního řádu je kromě bezkoncepčnosti také to, že zde existuje pořád problém právnického vzdělávání. Stále převládá doktrinální přístup k právu. Pořád někde hledáme nějakou hierarchii místo toho, abychom hledali popisy a způsoby řešení problémů. I v Německu, když studenti písemnou formou skládají státní zkoušky, řeší problémy. Zatímco v ČR se dodnes studentů na ústní zkoušce zeptají, co je v hlavě páté nějakého konkrétního zákona. To je přece nesmysl! A když se tyto struktury vnímání práva potom přenesou do praxe a do každodenního právního života, dochází často k paralýze. Když se podíváme nazpět, tak tady v devadesátých letech minulého století v době privatizací a restitucí – a nevím, do jaké míry tomu je dnes – právníci vůbec nerozuměli ekonomům a ekonomové nerozuměli právníkům. Myslím, že pokud má právo v dnešní společnosti fungovat, právník musí být vzdělaný interdisciplinárně. Právníci se musí naučit rozumět nejen ekonomům nebo byznysmenům, ale i lékařům, programátorům atd. Současně však skrze tyto interdisciplinární pohledy musí rozumět především tomu, co je jejich poslání a zvláštní funkce ve společnosti.

Takže spíš jde o to, aby právníci uměli přemýšlet.

Na začátku devadesátých let se hovořilo o heslu „transformace srdcí a mysli“. Myslím, že dnes stojíme před úkolem „transformace vědomostí“. A to jsou výzvy, které se vůbec netýkají jen české společnosti. Týkají se každého odborného myšlení.

Zmiňoval jste odliv elit. V Británii je situace asi podstatně odlišná od té naší.

Určitě, ale není to dané jen imperiální minulostí země nebo angličtinou, která se stala globálním jazykem. Britský vzdělávací systém je vlastně již zcela globalizovaný, ale také překvapivě evropeizovaný, a to dokonce mnohem víc než například vzdělávací systémy ve Francii nebo Německu. Mám hned několik kolegů, kteří pocházejí z jiných zemí EU, ale také z Indie, Kanady nebo Austrálie. Před dvaceti lety byly katedry evropského práva v euroskeptické Velké Británii jen marginální pracoviště. Dnes má skoro každý právní obor a jeho výuka i svou evropskou rovinu. I v právní teorii či filozofii se bez evropského kontextu člověk neobejde. Najednou už nemluvíme jen o rozdílu práva vnitrostátního a mezinárodního, ale o právu nadnárodním a transnacionálním. Tyto právní systémy fungují zcela nezávisle na národním státu, ať už se jedná o obchod, copyright nebo právo životního prostředí atd. Globalizace v právu tedy není jen módní klišé. O globalizaci nevedeme jen akademické nebo salónní řeči, žijeme ji v naší každodenní realitě jako učitelé, vědci, občané nebo čtenáři internetových zpráv.

Jiří Přibáň (1967)

- vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy (PFUK)
-v roce 2002 jmenován profesorem právní filozofie, teorie a sociologie na PFUK, nyní působí jako profesor sociologie a teorie práva na Cardiff Law School
-hostoval například na New York University, UC Berkeley, Stanford University, University of San Francisco, University of Pretoria, University of New South Wales v Sydney, European University Institute ve Florencii
-vydal mnoho publikací v oboru filozofie a sociologie práva, například Právní symbolismus (2007), Disidenti práva (2001) nebo Sociologie práva (1996)
-kromě práva se věnuje i sociologii kultury a umění a je autorem dvou knih esejů Pod čarou umění (2008) a Obrazy české postmoderny (2011).

Autor: Marta Pelechová
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!