Byznys story: Atex roste s úspěchem českého biatlonu

30. září 2016 • 06:49

Brněnská textilní firma Atex, v jejíchž dresech závodí třeba biatlonistka Gabriela Soukalová nebo rychlobruslařka Martina Sáblíková, otevřela nový závod v Jeseníku. Má se stát dalším motorem růstu obratu, který chce letos firma zvednout o deset procent na 27 milionů korun.

Alena Fridrichová bývala dámskou krejčovou zaměstnanou v textilce, ale listopad 1989 jí přinesl do života novou výzvu. Dala výpověď a rozhodla se, že se postaví na vlastní nohy. S několika kolegyněmi rozjela zakázkové šití a pletení a v roce 1992 založila s manželem Jaromírem firmu s jednoduchým názvem spojující písmeno A jako Alena a tex jako textil. Vzápětí Alena Fridrichová rozšířila sortiment o sportovní oblečení a to se stalo hlavním pilířem jejího byznysu. 

Rodinný podnik

Dnes brněnská společnost Atex ročně ušije zhruba třicet až čtyřicet tisíc kusů sportovních oděvů. Alena Fridrichová se svým 66procentním podílem podniku vládne spolu se svými syny Michalem Fridrichem a Oldřichem Sovou, kteří mají oba podíl ve výši 17 procent.

 

Firma obléká olympioniky i rekreační sportovce, v jejích dresech závodí rychlobruslařka Martina Sáblíková, biatlonistka Gabriela Soukalová či třeba veslař Ondřej Synek a snowboardistka Eva Samková. „Stoprocentně jsme se dostali do povědomí díky známým tvářím, díky biatlonu zvlášť. Rosteme s nimi, ten boom je posledních sedm osm let,“ potvrzuje hlava rodinné firmy Alena Fridrichová. „Lidé chtějí mít oblečení Atex stejné, jako mají reprezentanti. Jsme dražší než to, co se ušije v Číně, ale zase jsme levnější než firmy, které třeba šijí v Číně, ale jsou považová- ny za brand,“ dodává Michal s tím, že si svou cenu drží a rozhodně nepůjdou pod ni. 

Od tréninku k šampionátům

Když začínali, dělali jen tré- ninkové oděvy pro běžkaře, i třeba Kateřinu Neumannovou a Lukáše Bauera, ale nemohli je oblékat na světové závody. Dnes dokážou vyjednávat se svazy a uzavírat s nimi smlouvy, v některých případech mají i přímé dohody s jednotlivými sportovci – třeba s krasobruslařem Michalem Březinou, a až poté se dostávají ke spolupráci se svazem. Stojí za nimi léta zkušeností a také dobrá pověst.

To, že oblékají sportovce, je ale, jak Alena Fridrichová přiznává, spíš marketingová záležitost. „Za oblečení třeba z biatlonu nechceme nic platit, je to sponzoring. Do něj dáváme vysoké procento z obratu, jinak to nejde, z toho vlaku nemůžeme vyskočit, musíme růst s nimi,“ říká majoritní majitelka Atexu, jehož obrat dnes dosahuje dvou milionů měsíčně. Letos by se firma měla dostat na milion eur, tedy zhruba 27 milionů korun, každý rok se snaží obratově poskočit o deset procent.

V případě jednotlivých výrobků se nárůst produkce špatně odhaduje: každý výrobek je jinak velký, těžko se počítají bundy v porovnání s čelenkami za stovky, dobře na odbyt jdou třeba pletené čepice, jichž se prodají klidně i dva tisíce. 

Zakázková výroba, žádné sériovky

Loni firma otevřela pobočku v Jeseníku, do které nainvestovala zhruba pět milionů korun. „Snad si to na sebe brzy vydělá. Nejde to tak rychle, jak jsme mysleli, ale kdyby tam máma byla každý den, bylo by to také jiné,“ připouští „dětské nemoci“ nového provozu syn majitelky Oldřich. V Jesení- ku zaměstnává Atex devět šiček bývalého OP Prostějov, teď jsou na ně ale úplně jiné nároky, učí se nový styl práce.

„Ony byly zvyklé, že celý den šily jednu operaci. Saka, kapsy. U nás se učí spoustu operací, je to zakázková výroba, žádné sériovky,“ upozorňuje Fridrichová, která sice drží dvoutřetinovou většinu, právo veta ale ve firmě se syny nikdy nezkoušela. „Snažíme se rozhodovat podle tří hlasů, nikoliv podle podílů. Buď přesvědčí oni mě, nebo já je. Pokud se řeší něco zásadního, vždycky se nějak dohodneme ve formě dva ku jedné.“

Tradice i nová krev

Oba synové ve firmě prakticky vyrostli. Oldřich sice byl zaměstnaný i jinde, ale od malička v podniku brigádničil. Michal byl v době založení Atexu ve druhé třídě. Neměli šanci podnikání utéct, jak říká Alena Fridrichová, rodina od práce se těžko oddělovala. „Umím si představit, že chodím do práce jinam. I jsem si to vyzkoušel, ale poznal jsem ten korporátní byznys a trochu mě to znechutilo, takže jsem rád využil nabídky, abych dělal pro rodinnou firmu,“ připouští Oldřich s tím, že rád rozhoduje sám za sebe, a tudíž je mu vlastní byznys bližší.

Maminka Alena zas přiznává, že nebýt synů, těžko by naskočila na vlnu rozvoje internetu, nerozjel by se e-shop a celkově bez nových technologií, které do firmy přinesli právě synové, by firma nebyla dnes tam, kde je. V současné době Atex staví nový internetový obchod se startem v průběhu září, více přátelský a moderní, který podpoří i rychlejší výroba.

E-obchod je nutnost

„Doteď jsme zákazníkům na webu nešli tolik naproti, je fakt, že jsem si před lety ani nemyslel, že by to mohlo fungovat a lidé si oblečení kupovali on-line, teď je to normální,“ přiznává Oldřich, který má ve firmě na starost právě internet, komunikaci se zákazníky a sportovními svazy.

Zatím se v Atexu on-line prodává zhruba do patnácti procent výrobků, zbytek jde přes zakázkové objednávky, díky čemuž každému výrobku mohou přidat vlastní logo, změnit střih, oděv prodloužit anebo zúžit. Lidé za nimi ale chodí s nejroztodivnějšími přáními: „Jeden pán, který renovuje kola, dělá retroakce, chtěl cyklodres s hákovým křížem, ale to jsme odmítli,“ vzpomíná Michal s tím, že požadavků je opravdu spousta. Měsíční obrat e-shopu je zhruba 150 tisíc korun, což se s novým webem může výrazně zlepšit.

Pomoci v tom má i nový provoz v Jeseníku, zatímco v Brně se převážně šijí kusovky a nedrží žádné sklady, protože zákazníci jsou ochotni si počkat klidně dva až tři týdny, než se jejich objednávka vyřídí. „Kdybychom měli držet sklady ve všech barvách, velikostech, nemáme šanci se vejít. Ani z prostorového, ani z finančního hlediska,“ potvrzuje Michal Fridrich.

Jeseník se teď také začíná specializovat na novou technologii – výrobu lepených švů – prozatím se vše testuje a pomalu rozjíždí. Jako bonus se v Jeseníku otevře třetí obchod Atexu vedle pražské- ho a brněnského, které již nyní fungují, podobně jako ve slovenském Popradu, kde si jej ale provozuje dceřiná společnost brněnské firmy.

Řetězce nepotřebujeme

Kromě Slovenska míří zboží z Brna či Jeseníku nejvíce do Polska, Běloruska, Ně- mecka, Rakouska, Španělska, Norska, ale i na Nový Zéland či do Austrálie. „Celkově jde polovina naší výroby na export,“ potvrzuje Oldřich s tím, že třeba pro německý či rakouský trh vyrábí Atex pod cizí značkou, ale už jde o výjimečné – historické – dohody. O tom, že by vyráběli anebo dodávali do sportovních řetězců, také nechtějí ani slyšet. Hned v polovině devadesátých let se totiž spálili, firmy jim nezaplatily faktury a přišli o 150 tisíc korun, což tehdy byly pro Atex poměrně velké peníze.

Jako každý podnikatel v současné době i v Brně na předměstí v poměrně nenápadném domě na klidné ulici řeší, co přinese zavedení elektronické evidence tržeb. Fridrichovi zatím netuší, jak bude vše fungovat, trochu se obávají, že to bude jen další administrativní zátěž, kterých – jak říkají – je na podnikatele už více než dost. I přes občasné problémy zatím s podnikáním nikdy skončit nechtěli, jak říká Alena Fridrichová, asi by jen věci na začátku řešila jinak – třeba si pronajala či koupila halu, kam by se provoz snáz vešel.

O tom, že by společnost prodali či nechali vstoupit investora, také neuvažují. „A navíc myslím, že ještě nejsme ani tak stabilizovaní, aby k tomu došlo,“ je přesvědčená majitelka s tím, že to rozhodnutí bude jednou na synech. „Jenže to by musel být fakt velký balík,“ smějí se oba s tím, že je otázka, jak by se hodnota firmy teď počítala. „My máme totiž jen práci. A nevím, jestli by se někomu líbilo koupit si ji,“ uzavírají.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!