Shell ukládá v Kanadě oxid uhličitý pod zem, bez dotací se neobejde

Shell ukládá v Kanadě oxid uhličitý pod zem, bez dotací se neobejde
11. listopadu 2015 • 15:47
Je to takový energetický yetti. Všichni o něm mluví, ale nikdo ho pořádně neviděl. Řeč je o technologii oddělování oxidu uhličitého při spalování fosilních paliv a jeho následném ukládání pod zem (CCS). Má to být jediná možnost, která dovolí další používání uhlí v energetice, aniž by byl ohrožen cíl snižovat celkové světové skleníkové emise. Řada expertů ovšem tvrdí, že CCS nebude nikdy fungovat a nic takového jako klimaticky čisté uhlí neexistuje.

Ropná společnost Shell se pesimisty snaží přesvědčit o opaku. V kanadském Scotfordu nyní spustila zařízení, které bude schopné zachytit 35 procent CO2 vznikajícího v rafinérii, v níž se z kanadských ropných písků vyrábí umělá ropa. Pomocí 60 kilometrů dlouhého potrubí Shell dopraví CO2 do místa, kde ho natrvalo zatlačí do hornin v hloubce dva tisíce metrů. Celkem je zařízení s názvem Quest schopnost za rok uskladnit milion tun oxidu uhličitého.

„Spuštění nového projektu CCS je obzvláště významné před pařížskou klimatickou konferencí. Quest je dalším důkazem, že v CCS se rodí reálná možnost, jak omezovat emise skleníkových plynů,“ říká Fatih Birol, ředitel Mezinárodní agentury pro energii. Agentura už dříve spočítala, že bez rozsáhlého nasazení CCS budou muset zůstat v zemi dvě třetiny zásob fosilních paliv, pokud má svět udržet globální oteplování pod 2 stupni Celsia do roku 2100.

Optimismus ovšem brzdí reálná ekonomika Questu. Bez dotací od kanadské vlády by projekt za 1,35 miliardy dolarů nikdy nevznikl. Vláda kanadské provincie Alberta na stavbu a desetiletý provoz Questu vyčlenila 745 milionů dolarů. Federální vláda přihodila 120 milionů dolarů na projekční a přípravné práce. Zbytek peněz dodalo konsorcium Shell, Chevron a Marathon Oil Canada, v němž má Shell podíl 60 procent.

Podobné projekty budou v budoucnu potřebovat buď přímé vládní dotace nebo vysoké poplatky a daně za vypouštění skleníkových emisí, upozorňuje výkonný ředitel Royal Dutch Shell Ben van Beurden. CCS by byl životaschopný při ceně CO2 mezi 60 a 80 dolary za tunu. V evropském systému obchodování s povolenkami se přitom tuna CO2 obchoduje za zhruba osm eur a po plánované reformě by se měla vyšplhat ke 30 eurům v roce 2030.

Provincie Alberta má nyní daň za vypouštění CO2 pro velké průmyslové podniky ve výši 15 dolarů za tunu. Příští rok by se měla zvednout na 20 dolarů a v roce 2017 by tuna emisí měla stát 30 dolarů.

První projekt CCS na světě spustilo Norsko v roce 1996. Zařízení je v provozu dodnes a v Severním moři ročně uskladní milion tun CO2. Ve výstavbě jsou také zařízení v Austrálii, Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech a ve Spojených státech. Dohromady by tato zařízení spolu s norským a kanadským projektem měly ročně oddělit a následně uložit do podzemí 10 milionů tun CO2. Jen pro srovnání, česká elektrárenská skupina ČEZ za rok vypustí 33 milionů tun CO2.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!