Vladimír Bezděk: Penzijní reforma bude, až na ní politici přestanou sbírat body

E15: V roce 1997 jste začínal své působení v oblasti penzí, konkrétně v Institutu ekonomie ČNB. Tehdy to bylo vůbec poprvé, kdy se důchodový systém dostal do deficitu. Vzpomenete si ještě, jak se o tématu mluvilo, jaká byla v té oblasti atmosféra?

Především si myslím, že se o tom moc nemluvilo. Rozhodně to nelze srovnat se současností a posledními několika roky, kdy je toto téma v médiích skloňováno řádově častěji, a to nejen v těch odborných. Tehdy o důchodech mluvila skupinka několika desítek ekonomů, maximálně se téma objevilo na konferencích či seminářích. Širší veřejnosti ale bylo dobře utajeno.

E15: Podle ekonoma Tomáše Sedláčka bylo jedinou smysluplnou věcí, která za posledních deset let proběhla v oblasti penzijní reformy, založení Bezděkovy komise v roce 2004. Dělo se ale něco před tím, než vznikla?

Je faktem, že neodborná média se tématem penzijní reformy začala intenzivněji zabývat až v této době, to ale neznamená, že by se před tím nic nedělo. Dá se říci, že větší pozornost se těmto věcem věnuje zhruba posledních deset let, což podle mě souvisí s tím, jak se celkově zhoršovala bilance veřejných rozpočtů. První a částečně i druhá Klausova vláda měla ve fiskální politice jasně definovaný cíl. Tím bylo držet konstantní podíl státního dluhu na HDP. Systém byl v přebytku, což tlumilo i diskuze o důchodech. Poté ale na konci devadesátých let přichází krize a celkové uvolnění fiskální disciplíny. Najednou vidíme, že rozpočet nebude vyrovnaný a že si budeme zvykat dokonce na dvouciferný dluh. A zjišťujeme, že i pomoc důchodového účtu, který vždy býval kladný, nebude velká. Téma důchodové reformy tak začalo vyplouvat na povrch v kontextu celkové fiskální situace.

E15: Když vznikla vaše komise, začal jste se stýkat s politiky. Jak na vás tehdy působili? Cítil jste snahu skutečně problém řešit, anebo se spíše prezentovat na veřejnosti?

Především musím říci, že – byť mi to málokdo věří, jsem tehdy, a ani dnes, do žádného intenzivního styku s politickou reprezentací nepřicházel. Na druhé straně se musím pochlubit, že jsem za těch zhruba devět měsíců, co komise pracovala, stihl vystřídat tři premiéry! S každým z nich jsem se přibližně dvakrát či třikrát viděl, ale byla to spíše ad hoc setkání, často i společenská. Když se vyměnil předseda vlády, považoval jsem za zdvořilé se každému z nich představit a seznámit ho s činností komise, protože ta byla zřízena usnesením vlády. Musím říci, že ideu komise nepochybně pochopil a do značné míry pomohl ustanovit Vladimír Špidla. Po něm přišel Stanislav Gross a chvíli jsem v premiérském křesle zažil i Jiřího Paroubka. Nicméně hlavně jsem se stýkal s lidmi, kteří byli do komise delegováni stranami, což ve většině případů nebyly ty skutečně těžké váhy.

E15: V jednom z rozhovorů jste uvedl, že v době fungování první komise jste nabyl dojmu, že politici si jsou problému s důchody dobře vědomi.

Myslím si to pořád. Problém u většiny lidí, s nimiž jsem se v průběhu let setkal, není ten, že by popírali neudržitelnost současného nastavení systému. Měli ale problém přijít na veřejnost a říci, že takto to dál nejde. Uvidíme, jaká bude situace nyní. Zatím, s výjimkou plakátu na 13. důchod, což naštěstí není systémová věc, není v této volební kampani důchodová reforma předmětem agresivních bojů. Byť možná naivně, interpretuji si to jako signál, že by a priori nemusela být povolební dohoda vyloučena.

E15: Nejspíš i proto jste nedávno v České televizi uvedl, že pokud kdy byla šance na uzákonění penzijní reformy, tak to je dnes. Máte pro to ještě nějaké další důvody mimo toho, který jste nyní uvedl?

Jde o to, že doba pokročila v mnoha ohledech. Hospodářské výsledky jsou čím dál horší. Stát se více zadlužuje a veřejnost je více informována a na problém důchodů citlivější. Lidé dnes již vědí, že s důchodovým systémem je něco v nepořádku, což by mohlo napomoci některé části politické scény oprostit se od obav ze ztráty podpory a problém vyslovit nahlas. Třetím argumentem může být i nedávný výrok Ústavního soudu. Do tématu najednou přibyla další dimenze, která ten celkový tlak ještě zvýší. Čtvrtým argumentem je příchod ekonomické krize. Ta mimo všechna negativa, jež přináší, zároveň demaskuje populistická prohlášení, že současný důchodový systém je udržitelný. Bere vítr z plachet těm, kdo prohlašovali, že pokud není deficit, tak není co řešit. Samozřejmě, autoři těchto prohlášení věděli, že to tak není, ale u veřejnosti jim to po jistou dobu procházelo. Dnes tady deficit je. Co tedy budeme dělat?

zvětšit Vladimír Bezděk, Aegon Autor: E15 Eduard Erben, zavřít

E15: Z vyjádření politiků během zmiňované debaty v České televizi lze trochu překvapivě usuzovat, že v otázce důchodové reformy mezi hlavními stranami není, s výjimkou KSČM, nepřekonatelný rozpor. Jenže fakticky tomu tak možná ani nikdy nebylo.

Je to pravda. Pokud se podíváme do závěrečné zprávy první Bezděkovy komise, zjistíme, že postoje stran od sebe ani tehdy nebyly ekonomicky příliš daleko a konvergovaly k překvapivě podobným výsledkům. Ponechávám stranou pouze návrh tehdejší KSČM. Dnes je jasné, ať se to někomu líbí, nebo ne, že průběžný pilíř bude mít v Česku už na věky dominantní roli. A já doufám, že předmětem politických diskuzí již nebude to, zda se s průběžným pilířem musí něco dělat, nebo ne, ale spíše zda a jak jej diverzifikovat. Takže dle mého je otázkou k řešení pro politické strany prakticky jen to, jak dosáhnout snížení podílu tohoto pilíře na celkových penzijních příjmech, aby to nebylo sto k nule, ale třeba osmdesát ku dvaceti.

E15: Z toho se nabízí závěr, že při diskuzích o důchodové reformě nejde ani tak o věcné rozpory, jako spíše o obyčejné politikaření.

Uvedu jeden příklad. Komise svou práci skončila v červnu 2005. V červenci došlo k jednání v Kramářově vile, kam tehdejší premiér Paroubek pozval lídry politických stran a mne, abych přednesl závěry komise. Získal jsem pocit, že všichni naprosto přesně věděli, o co se jedná, ovšem je třeba podotknout, že to bylo za uzavřenými dveřmi. Ti lidé rozhodně nejsou hloupí, což platí pro celé politické spektrum. Tehdy padl návrh na dohodu alespoň o minimu parametrických úprav v průběžném pilíři, když už ne o kompozici důchodového systému jako celku. Po volbách, které měly přijít za devět měsíců, by pak někdo problém dotáhl. Diskutovali jsme tedy o důchodovém věku a dalších náležitostech, když najednou zástupci KSČM řekli, že zvýšení důchodového věku nepodpoří. Na to dala ruce pryč i ČSSD, která byla s posunem důchodového věku ochotna souhlasit pouze v případě, že rozhodnutí půjde napříč celým politickým spektrem. Tak, aby se na tom nedaly sbírat politické body. Tím pádem spadl pod stůl i celý minimalistický balíček.

E15: Co podle vás může přinést zlom, kdy politické hry konečně ustoupí realitě?

Já nejsem politolog, ani s tou scénou opravdu do styku příliš nepřicházím, ale myslím si, že jde pouze o to, situaci odblokovat. A to by možná mohlo nastat ve chvíli, kdy aktéři dospějí k názoru, že tohle téma už pro jejich hru vyčpělo a že už na tom nelze tak snadno získat body, jako to šlo ještě před několika lety. A domnívám se, že k tomu krok po kroku spějeme. Proč je třeba na billboardech „Nevolíš, zaplatíš – 3800 korun chřipka, 400 korun plomba“ a není tam „Krádež 50 miliard – privatizace důchodového účtu“?

E15: Vy jste vždycky, dokonce už v jedné své studii z konce devadesátých let minulého století, doporučoval diverzifikaci penzijního systému, tedy rozložení rizik tak, aby nebyl příliš závislý ani na státu, ani na soukromém sektoru. Nestalo se během let nic, co by ve vás vzbudilo pochyby o oprávněnosti tohoto přesvědčení?

Nebudu tvrdit, že nebyly chvíle, kdy jsem si kladl otázku, zda to ještě skutečně platí. Zatím jsem ale vždycky dospěl k závěru, že ano. V době, kdy jsem tu studii psal, vycházely práce mých kolegů, z nichž někteří dokonce navrhovali nahradit průběžný systém fondovým. Ale já už tehdy říkal ne nahradit, ale diverzifikovat. Rozložit riziko, mít tam obě složky. A tento názor si držím přes deset let, navzdory tomu, že v posledních dvou letech došlo k nejhlubší krizi na finančních trzích za posledních sedmdesát let. Protože pokud vyloučíme „exit scénář“, tedy že zítra přijde konec světa, pak je podle mě argument diverzifikace jednoduše nevyvratitelný. A tím nemyslím vyvážit průběžný a fondový pilíř půl na půl, už tehdy jsem mluvil o poměru sedmdesát ku třiceti či osmdesát ku dvaceti a jsem o tom přesvědčen pořád.

Vladimír Bezděk (35)

Svoji pracovní dráhu zahájil v roce 1997 v České národní bance. V roce 2004 byl vládou jmenován koordinátorem přípravy podkladů pro rozhodnutí o důchodové reformě, tedy takzvané Bezděkovy komise. Po návratu do ČNB na pozici koordinátora fiskálního výzkumu a poradce Bankovní rady přibral v říjnu 2005 i vedení referátu finanční stability. Od ledna 2007 pracuje ve společnosti Aegon, v současné době je ředitelem a předsedou představenstva Aegon Pojišťovna a Aegon Penzijní fond.