Bára Basiková: U zpěvaček je důležité najít styl odpovídající věku | E15.cz

Bára Basiková: U zpěvaček je důležité najít styl odpovídající věku

Bára Basiková: U zpěvaček je důležité najít styl odpovídající věku
Bára Basiková
• 
ZDROJ: Hynek Glos Euro
6. září 2013 • 08:22
Dušan Kütner
Dvanáct let trvalo, než Bára Basiková vydala nové album. Spojila síly s textařem Janem Dvořákem i o generaci mladším hudebníkem Václavem Noidem Bártou. Výsledkem je deska nahraná na syntezátory připomínající osmdesátá léta. „Chtěla jsem zkusit něco jiného,“ říká zpěvačka, která letos oslavila páté kulatiny.

E15: Natočila jste desku po dvanácti letech. Proč to trvalo tak dlouho – nebyla možnost, příležitost, ti praví spolupracovníci?

Spíše nebyli ti praví spolupracovníci. Musím se přiznat, že co se týče sledování a managementu své kariéry, důsledná nejsem. Trochu to flákám. Jednou za čas jsem si vzpomněla, že by bylo dobré nějakou desku udělat. Průběžně jsem oslovovala různé lidi, ať už známé či neznámé, ale nikdo mi nenabídl nic, co by mě zaujalo. Než točit něco, co mě nebaví, jen proto, že se má občas natočit album – to je lepší netočit nic. Až jsem před třemi lety objevila Václava Noida Bártu. Líbí se mi jeho styl, melodika, že je jiný. Oslovila jsem jej, jestli by mi nechtěl udělat album. Byl nadšený s tím, že si to sám vždy přál. Tak jsme si řekli, že zkusíme v klidu pracovat. Nebyla jsem tehdy u žádného vydavatelství, protože pár let předtím jsem ukončila exkluzivní smlouvu s EMI, takže jsem byla naprosto volná a svobodná. A když už jsem dlouho nic neudělala, nechtěla jsem to uspěchat. Říkala jsem si, že když to počkalo deset let, může to počkat ještě dalších pár let navíc.

E15: Album zvukem připomíná osmdesátá léta. To byl záměr?

Vůbec ne. Václav skládal, jak to cítil. Ptal se, jestli mám nějaký styl, kterým bych se chtěla ubírat. Říkala jsme mu, že se mi samozřejmě líbí osmdesátá léta. Ovlivnily mě a autora textů Honzu Dvořáka také, protože jsme stejná generace. Václav je generačně jinde, osmdesátá léta mu přišla spíše trochu směšná. Jako inspirační zdroje jsem mu předala Depeche Mode, Duran Duran, The Cure či Davida Bowieho. Snažila jsem se jej inspirovat či ovlivnit, takže některé věci jsou v tomto duchu, ale se současným zvukem.

E15: Vás mají lidé zafixovanou právě z konce osmdesátých let, spojenou s rockovým Michalem Pavlíčkem, Stromboli a s novovlnným Precedensem. Na nové desce ale kytary zcela chybějí a je nahrána na syntezátory, přestože s nimi si vás lidé až tolik nespojují?

Proč ne. Chtěla jsem zkusit něco jiného. Nechtěla jsem se pouštět do nějakých přílišných experimentů či nesmyslného kopírování trendů nebo něčeho, co mi nebude sedět. Za touto deskou si opravdu stojím. Neřeším, jestli je to syntezátorové nebo není, jaké jsou tam nástroje a aranže. Pro mne je důležité, co hudba se mnou pocitově dělá, jaká je melodie a jak se mi na té desce zpívá. A zpívalo se mi skvěle.

E15: Sama jste již dříve říkala, že nejste stylově příliš vyhraněná, že byste si ráda třeba zkusila jazz. Takové plány ještě máte?

To nevím. Nikdy jsem neměla svůj styl nalajnovaný, vždy jsem jej řešila pocitově a instinktivně. Takže vůbec nemůžu říct, jaká bude další deska, který styl či žánr mne ovlivní. Určitě to ale souvisí s věkem, protože speciálně u zpěvaček je důležité řešit styl adekvátně věku. Sedmdesátiletá zpěvačka asi nebude zpívat disco pro teenagery.

Vadí mi, že se do muzikálů angažují celebrity, kteří s herectvím, zpěvem a tancem nemají zkušenost, a obsazují je jen kvůli jménu. V zahraničí to tak nefunguje. Tam lidé chodí na neznámé tváře – a když je umělci přesvědčí výkonem, tak tím se stávají slavnými

E15: Také jste vystupovala s Ústřední hudbou Armády ČR a také s Alexandrovci.

Jsem prostě zpěvačka a zpívám. Za léta kariéry jsem už měla možnost projít vším možným a poznat všechny možné styly a žánry i různá hudební tělesa. Zpívala jsem několikrát se Zlínskou filharmonií, s bigbandy nebo jen s komorními formacemi, například s Petrem Maláskem a Jaroslavem Svěceným. Do toho patří i série koncertů s Ústřední hudbou armády ČR. Jsou to naprosto skvělí muzikanti a velký, nádherný orchestr. A loňské turné s Alexandrovci bylo famózní. To je gigantický ansámbl s profesionalitou na nejvyšší úrovni. Není to jen o zpívání nějakých jednoduchých častušek či budovatelských písní. Jejich repertoár má neskutečný rozsah a náročnost skladeb je velká. Velmi mne překvapili neuvěřitelným nasazením. Jsou to také všechno absolventi různých hudebních akademií. Měli jsme asi třicet koncertů ve sportovních halách, amfiteátrech, na stadionech – a kamkoli jsme přijeli, všude bylo vyprodáno. To mě samotnou překvapilo. Je potřeba to brát bez předsudků. Je jiná doba, dávno už Alexandrovci nejsou spojováni jen s armádou a s předchozím režimem, i když jsou v uniformách.

E15: Od devadesátých let vás právě mnozí řadí spíše mezi muzikálové zpěvačky. Nevadí?

No, to je strašné. Ale to postihlo spoustu mých kolegů. Muzikály jsou prostě více vidět. I když samotné mi přijde trochu nespravedlivé, že se jim přikládá tak velká důležitost a dává takový mediální prostor. Všichni paralelně s muzikály pracujeme na svých projektech – koncertech a podobně – ale pouze o muzikálech se píše nejvíce.

E15: Paradoxně to může být právě kvůli muzikálu Jesus Star Superstar, v němž jste na počátku devadesátých let ztvárnila Maří Magdalenu, protože to byl fenomén. Lidé na něj jezdili z celé republiky. To byl začátek vlny muzikálů, z nichž posléze samozřejmě nemalá část už tak dobrá nebyla.

Některé nebyly, to je pravda. Nastudovala se ale i řada krásných titulů, i původních, nemůžeme to házet všechno do jednoho pytle. Ale lidé je pořád chtějí, jsou stále atraktivní a žádané. Nakonec vzniká i muzikál s písněmi skupiny Lucie, která před lety o takovém projektu nechtěla ani slyšet, protože muzikál u rockerů či undergroundu působil už jako příliš komerční projekt. Ale nejde o žánr, jde o to, jak se to udělá. Za těch 20 let byly dobré i méně dobré a i vyloženě špatné, ale to je jako ve všem.

E15: Nicméně muzikály jsou stále atraktivní.

Jsou, a když se začne zkoušet nový muzikál, hned se o něm píše. Ale proč se nepíše o tom, že se zkouší nějaký úžasný balet či opera nebo činohra? Všechna divadla v celé republice připravují za sezonu spoustu titulů a premiér, často nádherných představení – a nepíše se o tom. Tak to mi přijde trochu nespravedlivé. A pak mi také vadí, že se do muzikálů angažují celebrity, kteří s herectvím, zpěvem a tancem nemají zkušenost, a obsazují je jen kvůli jménu. To není také dobře. V zahraničí to tak nefunguje. Tam lidé chodí na neznámé tváře a vůbec jim to nevadí – a když je umělci přesvědčí výkonem, tak tím se stávají slavnými. Dávala bych prostor i těm takzvaně bezejmenným. Sama jsem se o tom přesvědčila, když jsem hrála v projektech s fantastickými mladými lidmi, ať už v dalších rolích či jako má alternace. A nedostali tolik šancí, protože lidé, když na muzikál jdou, chtějí mít jistotu, že ten den hraje Basiková a ne její alternace, byť ta alternace je skvělá. To mě mrzí. Ale systém je tak krutě nastaven, že se to těžko změní.

E15: Před dvaceti lety jste vydala svou jedinou knihu Rozhovory s útěkem. O oprášení literárních ambicí neuvažujete?

Mě by psaní moc bavilo, ale není čas. Pozornost nyní hodně soustředím na děti, zejména na to nejmenší, kterému jsou čtyři roky. Říkám si, že všechno ostatní může počkat. Děti nepočkají a rostou velmi rychle. A já jsem šťastná, že je mám, je to smysl mého života. To ostatní jsou věci pro radost. Třeba někdy časem, až budu starší. A jestli někdy už nic nenapíšu, tak se také nic nestane.

E15: Knížku jste napsala ještě před revolucí a k vydání ji tehdy doporučil Bohumil Hrabal. Jak jste se k němu dostala?

Knihu jsem psala víceméně pro sebe a pro svůj pocit, jestli to dokážu. Jestli umím vymyslet příběh a napsat román se začátkem, prostředkem a koncem, aby to byla ucelená kniha. Pár lidí vědělo, že něco sepisuji. Jeden můj kamarád se s Bohumilem Hrabalem dobře znal, a když si mou knížku přečetl, tak říkal: Tohle musím Hrabalovi půjčit, to je skvělé. Já jsem byla tehdy v rozpacích a styděla jsem se, nechtěla jsem, aby takovou osobnost někdo otravoval s mou pitomou knížkou. Nicméně se mu to do ruky dostalo. Přečetl si to a pak mi napsal nádherný dopis, že se mu to moc líbilo, že tady něco takového z ženských spisovatelek nikdy žádná nenapsala a že by se to mělo vydat. Pak jsem se s ním i osobně setkala. Jenže v tehdejším Československém spisovateli knihu v té podobě zamítli, protože tam bylo spousta věcí jako náboženství a určité protirežimní náznaky. Doporučili mi text upravit a přepsat. A to jsem si řekla, že to dělat nebudu. Až pak po revoluci se znovu z nakladatelství ozvali s tím, že knihu vydají tak, jak je napsaná se vším všudy. A pan Hrabal to podpořil a tenkrát mi tu knížku i pokřtil. Byla to pro mne velká pocta, že jsem se s ním mohla osobně poznat a že mi dodal tolik víry v psaní. Myslím, že když se jednou už nebudu věnovat muzice, tak se i díky tomu můžu k psaní znovu vrátit.

Bára Basiková (50) Veřejně začala vystupovat v roce 1982 se skupinou Precedens, v letech 1986 až 1988 souběžně spolupracovala i s rockovou formací Michala Pavlíčka Stromboli. V první polovině devadesátých let vystupovala s kapelou Basic Beat. Od té doby působí na sólové dráze. V roce 1994 se stala jako Maří Magdalena hvězdou tuzemského nastudování muzikálu Jesus Christ Superstar. Postupně hrála v dalších zhruba deseti muzikálech. S kapelou či sólově vydala téměř dvě desítky alb. V roce 1992 se stala zpěvačkou roku, obdoby dnešní ceny Anděl Akademie populární hudby.

Jedenáctý ročník koncertu Královny popu připomene zlatý fond české populární hudby

Bára Basiková: Jak se jí podařilo zhubnout dvě konfekční velikosti?

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!