Dominik Duka: přívětivá tvář pro české neznabohy
Už na první tiskovce po oznámení volby nového českého arcibiskupa byla vidět ta změna. Zatímco Miloslav Vlk říkal politikům, že jim zůstal „v hlavách a srdcích komunismus“, jeho nástupce, usměvavý diplomat Dominik Duka, na nic nespěchá a zdlouhavé restituce se prý „dořeší ke spokojenosti všech“.
Za poslední léta nabral život dosavadního královéhradeckého biskupa pořádný spád. Ještě před třemi lety rezolutně tvrdil, že se „zuby nehty“ chce držet Hradce do svých pětasedmdesáti let a pak jít do domovského kláštera. I kdyby si připustil, že jeho jméno je na post českého primase čím dál zmiňovanější, aspoň to ale vypadalo, že ten nejhorší rest v polistopadové historii českých katolíků – církevní restituce – bude při jeho případném přesídlení do Prahy už vyřešen. Když jsem se zpočátku minulého roku Duky ptal, zda Topolánkovou vládou schválené restituce považuje za zdařilé, radostně odpověděl: „Slovo ‚zdařilý‘ je možná málo.“
„Špatně působí na mladé lidi“
Dnes je všechno jinak. Duka se opravdu stěhuje z Hradce do Prahy, ale tam na něj čekají zablokované církevní restituce, neprůchodná státní smlouva s Vatikánem či letitý pingpong státu a církve o vlastnictví katedrály svatého Víta.
Duka ale majetkové spory mezi hlavními prioritami nezmiňuje. Považuje je za „životní evergreen“. Místo toho klade důraz na obrácení církve k mladým, kde nyní katolíci selhávají. Od Duky ani snad nikdo nemohl čekat nic jiného. Snaha o porozumění mládeži na cestě víry se s Dukou táhne už od dob normalizace. Vždyť v roce 1981 šel za mříže, protože „špatně působil na mladé lidi, například na členy 3. dominikánského řádu“.
Právě útrapy, které mu způsobili komunisté, mu dodávají sympatie i u nevěřících obyvatel Česka. Už jako syn důstojníka ze západní fronty to měl těžké. Když se mu nakonec podařilo vystudovat bohoslovectví, tajně k tomu v lednu 1968 vstoupil k dominikánům (a místo Jaroslava přijal řádové jméno Dominik). Od roku 1975 ho komunisté na patnáct let poslali k rýsovacímu prknu do pražské Škodovky.
Přestože se katolíci jako celek se svou komunistickou minulostí dosud nevyrovnali, pro Duku to rozhodně neplatí. Když za ním po revoluci přišel „estébák“, který ho dostal na dva roky za mříže, Duka mu dokázal odpustit. A zároveň si narýsoval velkorysou, ale jasnou hranici: „Kdo projeví lítost, zasluhuje odpuštění, kdo ne, tomu odpustit nelze.“ Vězeňské zkušenosti nelituje. Z Borů se vrátil zpět do komunistické totality nezlomen, ba dokonce posílen. Konzervativec Duka ve vězení debatoval s výkvětem liberálního světského disentu (Havlem či Dienstbierem) a pochvaloval si „vězeňskou solidaritu“, kterou paradoxně na druhé straně mříží neviděl.
S Havlem ve vězení, s Klausem na Sněžce
Od roku 1998 Duka jako biskup spravuje Královéhradeckou diecézi. Mezi biskupy je unikát. Na jedné straně platí za otevřeného a shovívavého teologa, na druhé straně mu konzervativci nemají co vytknout. Ve svém Úvodu do teologie předkládá víru pevnou, ale otevřenou světu: „V kontextu dnešní doby je rovněž zapotřebí zdůraznit rozdíl mezi tradicí a tradicionalismem, kde můžeme použít známého výroku: Tradice je živá víra otců, tradicionalizmus je mrtvá víra synů.“
Unikátní jsou i jeho politické kontakty. S jedním prezidentem seděl na Borech, s druhou polistopadovou hlavou státu pravidelně podnikají svatovavřinecké mše na Sněžce a vyměňují si vánoční dárky. Jindy opatrný Duka přesně před dvěma lety svému příteli Klausovi značně pomohl, když otevřeně lobboval u lidoveckých poslanců za druhé zvolení Klause. Možná nyní za to dostane protislužbu.
Pro katolíky je tak diplomat Duka velkým příslibem. Zatímco Vlk odchází z úřadu s povzdechem, že „za dvacet let v církevně-politické rovině nic nedokázal“, jeho nástupce se svými dobrými vztahy se světskou mocí by to mohl prolomit.
Dominik Duka
» jako Jaroslav Duka se narodil za války v Hradci Králové do rodiny důstojníka, kterého pak komunisté věznili. Absolvoval bohoslovectví, v roce 1968 tajně vstoupil k dominikánům a přijal jméno Dominik
» v roce 1981 šel na dva roky do vězení na plzeňské Bory za „maření státního dozoru nad církvemi“. Po revoluci přednášel teologii, od roku 1998 je královéhradeckým biskupem
» stal se přítelem obou polistopadových prezidentů, za Václava Klause lobboval v roce 2003 u lidoveckých poslanců. Po letitém hledání Vlkova nástupce ho Vatikán jmenoval 36. pražským arcibiskupem
