Les si s kůrovcem poradí sám, potvrdil výzkum na Šumavě

Les si s kůrovcem poradí sám, potvrdil výzkum na Šumavě
25. září 2015 • 07:46
Šumavské lesy se dokážou z kůrovcové kalamity vzpamatovat i bez pomoci člověka. Takzvané přirozené zmlazení probíhá dokonce rychleji, než když se lesu rozhodne pomáhat člověk. Vyplývá to z dlouhodobého sledování lesa v Národním parku Šumava, jehož výsledky nyní publikoval uznávaný odborný magazín Journal of Applied Ecology.

Vědci sledovali vývoj lesa v národním parku mezi Černou horou, Roklanem a Luzným na česko-německém pomezí poté, co jej zasáhla kůrovcová kalamita na konci devadesátých let. Zjistili, že les se obnovuje sám, a navíc mnohem rychlejším tempem, než předpokládali.

Za posledních deset let se počet stromů ve sledované oblasti zvýšil na téměř pět tisíc na hektar. Kdyby se postupovalo podle lesnických metod a oblast se nejprve vytěžila, „sázeli bychom 1500 stromků na hektar“, uvedl mluvčí NP Šumava Jan Dvořák. Přirozená obnova lesa je tak nejen rychlejší než lesnický postup, ale lidé z parku vidí u tu výhodu, že nevyžaduje náklady.

Podle ředitele šumavského parku Pavla Hubeného je výzkum potvrzením toho, co se ochranáři dosud jen domnívali. „Víme věci, které jsme před dvaceti lety nevěděli,“ řekl.

Bezzásahové zóny na obou stranách Šumavy
Většina současných šumavských lesů pochází z druhé poloviny 19. století, kdy byly lesy po řadě vichřic a rozsáhlé kůrovcové kalamitě obnovovány vysazováním smrkové monokultury. První bezzásahové zóny vznikly na bavorské straně Šumavy v roce 1970, v Československu pak po založení Národního parku Šumava v roce 1991.
Současná vlna kůrovcových kalamit vypukla v osmdesátých letech a vyvrcholila na obou stranách Šumavy v letech 1996 až 2000. Za oběť kůrovci v těchto letech padlo více než deset tisíc hektarů lesa. Hlavně českou stranu pak zasáhla další vlna po orkánu Kyrill v roce 2007.
Jak uvedl Vojtěch Čada z České zemědělské univerzity, neznamená to, že všechny stromy v postižených oblastech by byly staré nanejvýš desítky let. „Například u pramenů Vltavy jsme našli stromy staré až 500 let, které přežily řadu kalamit,“ řekl.
Podle ředitele sousedního Národního parku Bavorský les Franze Leibela nejsou obavy lidí, že les se sám nevzpamatuje, českým specifikem – čelili jim i ochranáři v Bavorsku poté, co se v roce 1983 rozhodli les u hranic s Československem napadený kůrovcem nechat jeho osudu. „Mluvilo se o tom, že na místě, kde dosud býval les, vznikne step. Jak dnes vidíme, nic takového se nestalo,“ řekl.
Čada si odpor místních obyvatel k bezzásahovému způsobu hospodaření vysvětluje tím, že od konce 19. století nepostihlo Šumavu žádné rozsáhlejší odumírání stromů. „Obrázky mrtvých stromů zmizely z paměti lidí a i z paměti lesníků, kterým to nyní připadá nepřirozené,“ uvedl. Historické výzkumy přitom ukazují, že podobné vlny odumírání lesů, jaká proběhla na Šumavě v posledních desetiletích, se odehrávaly i dříve.

„Není to jen zjištění, že se tempo obnovy lesa za deset let zdvojnásobilo,“ uvedl spoluautor výzkumu a zároveň náměstek ředitele šumavského parku Martin Starý. „Hlavní je zjištění, že se přirozený proces obnovy lesa po odumření horního stromového patra nepřerušil,“ dodal. Zvláště ze strany odpůrců bezzásahového způsobu hospodaření v národním parku totiž často zaznívají tvrzení, že šumavské lesy se po velkoplošném napadení kůrovcem nedokážou obnovit samy.

Podle Starého se navíc po kůrovcové kalamitě přirozeně mění věkové i druhové složení lesa, který je tak odolnější proti dalším pohromám. Smrky ale nadále převažují, takzvané pionýrské dřeviny, které se mezi padlými stromy objevují jako první, si svou nadvládu užívají jen asi tři roky, vysvětlil.

Pavel Hubený: Velký obrat nečekejte
Pavel Hubený,Pavel Hubený,Autor: Štěpán Bruner, E15
Nový výzkum potvrzuje, že naše postupy jsou správné. Teď o tom musíme přesvědčit veřejnost, říká ředitel Správy Národního parku Šumava Pavel Hubený.
E15: Chystáte na základě studie nějaké změny v péči o národní park?

Zastávám názor, že by se především neměl příliš měnit ten postup, který je zažitý a na který jsou všichni zvyklí. V lese se nemusí dělat rozhodnutí ze dne na den nebo z roku na rok, protože za rok se žádný rozdíl nepozná. Každopádně je třeba zachovat kontinuitu přístupu k lesu. Na základě poznání, která tu zazněla, neřekneme, že teď radikálně zahneme doleva, doprava nebo nahoru. My jsme rádi, že nová poznání potvrzují to, co jsme si mysleli. Je to ale určitě důvod, abychom se pokusili přesvědčit společnost, že v národním parku má cenu nechat les být, ať vypadá, jak vypadá. Na žádné zásadní strategické kroky se nechystáme.
E15: Vše tedy zůstane při starém?

Před deseti patnácti lety se mělo za to, že by správa parku měla hodně sázet nové dřeviny do monokulturních lesních porostů a tak přeměňovat druhové spektrum. Výsledky nás vedou k přesvědčení, že tam, kde má druhové spektrum tendenci se přirozeně změnit, tam nemá smysl sázet. Konstruovat nějaký smíšený les tam, kde třeba ani historicky nebyl, není asi úplně dobře. Zvažujeme tedy nějakou redukci výsadby, nebudeme do ní vkládat tolik prostředků. Jsme přesvědčeni o tom, že les se dokáže přeměnit sám.
E15: Slouží kůrovcové kalamity jako akcelerátor těchto změn?

Les se mění sám a mění se neustále. Ukážu vám ale tady příklad. Česká strana lesa byla (po kůrovcové kalamitě – pozn. red.) vytěžená a zalesněná, bavorská strana nebyla vytěžená ani zalesněná. Když se na ně dnes podíváte, tak pokud jde o smrky, nevidíte rozdíl. U nás chybí mrtvé dřevo. V Bavorsku zůstaly živiny pro budoucí stromy, to znamená, že padesát sto let tam bude o něco lepší půda. V Bavorsku je také víc jeřábu než u nás. Vyplývá z toho pro nás ponaučení: určitě bychom měli bránit kůrovci dostat se z národního parku ven. Je ale jasně vidět, že lepší cesta pro nás je tahle (ukazuje do Bavorska).
E15: Kůrovci se více daří v teplých a suchých letech. Klimatologové se shodují, že nás čekají změny podnebí, které přinesou právě delší období bez srážek a s vyššími teplotami. Čekají nás tedy horší kůrovcové kalamity?

Myslím si, že se to sucho trochu dramatizuje. V lesích, na které teď koukáme, je desetina stromů starších než dvě stě let. Tyto stromy, které dneska dožívají, pamatují mnoho such. Pamatují rok 2003, rok 1947 a určitě i nějaká sucha předtím, a přežily to. To znamená, že výkyvy, které dnes zažíváme, nejsou ještě tak zásadní, aby na ně ekosystém nebyl připravený. Když je sucho, je víc kůrovce. Ale kůrovec je přirozenou součástí smrkového lesa.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!