Reportáž: Slzy, brambůrky a rudá Marta. Mladí komunisté si připomínali únor 1948 | E15.cz

Reportáž: Slzy, brambůrky a rudá Marta. Mladí komunisté si připomínali únor 1948

Michal Tomeš

Téměř arktická zima svírala celou republiku, centrum Prahy nevyjímaje. Ústřední výbor KSČM na první pohled zeje prázdnotou. Uvnitř se však mladí komunisté sešli ke vzpomínce na únor 1948, na který chtějí zavzpomínat společně s pamětníky. Místní vrátný mě automaticky posílá do třetího patra růžové budovy, rozhodně tedy nejsem první, kdo na dnešní setkání míří. O události jsem se dozvěděl na Facebooku, kde však měla akce jen sedm přislíbených účastníků. Doufám proto v hojnější účast. 

Před vchodem do zasedací místnosti, kde se připomínková akce koná, stojí Wilhelm Feigl. Urostlý mladík s rozhalenou košilí, na které má komunistickou placku, mě zdvořile vítá. Na dotaz, zda je akce veřejná, zaskočeně odpoví, že jistě, a ukáže směrem do místnosti.

Průchod dveřmi dovnitř ale očividně funguje jako perfektní časová brána. Jako první člověka zarazí množství rudé barvy všude kolem. Ta není pouze na obrovské tapetě s obligátními třešněmi, ale rovněž na vlajce Sovětského svazu, kterou dva mladíci rozbalují a vzrušeně nad ní debatují. Symbolů komunistického hnutí je v místnosti mnoho a některé z nich ani nepoznávám.

Glosa Martina Čabana: Bohumínské rekviem

Poměr lidí uvnitř místnosti je asi 50:50. Na jedné straně zasedačky sedí nebo stojí asi dvanáct mladíků, odhadem od 15 do 30 let věku. Opačnou stranu místnosti okupuje asi stejný počet pamětníků. Zatímco ti jsou zpravidla oblečeni v sakách s kravatami, podobný dress code dodržují jen někteří mladí. Ti ostatní posedávají jen v mikinách a džínových kalhotech. Ze všech stran je přitom možné několikrát zaslechnout nadšené „čest práci,“ napříč generacemi se účastníci oslovují jako soudruzi. Tykání je samozřejmostí. Na několik stolů před všechny členy postupně míří tácky s brambůrky, talíře se sušenkami a kelímky s krnovskou kofolou.

Po krátkém úvodu, organizátoři předávají slovo Františkovi Kovandovi. Devadesátiletý pamětník únorových události a držitel několika komunistických ocenění začíná nostalgicky vzpomínat na své dělnické začátky, i na to, jak ho stranická aktivita hned po válce dostala do nejvyšších řídících orgánů mladoboleslavské automobilky. „Na vojnu jsem nechtěl, radši bych organizoval dělnickou mládež,“ vzpomínal Kovanda na to, jaká rozhodnutí musel dělat poté, co se dostal na krajskou úroveň KSČ. Za nového režimu se po vojenské službě přitom na dělnickou pozici nevrátil. Politické zkušenosti mu zajistily novou práci – zbytek své profesní kariéry byl věrný Pohraniční stráži, tedy vojenské jednotce zabraňující Čechům emigraci. „Na to všechno mám hezké vzpomínky,“ dodává Kovanda.

Za své vyprávění dostává Kovanda od mladých komunistů nejen čestné členství v mládežnické organizaci, ale také zdobený talíř ze setkání mládežnických organizací v ruském Soči. Po tom všem následuje od všech přítomných upřímný potlesk. Program pokračuje psaným referátem člena KSM Ondřeje Kazíka, který přítomným shrnuje dění února 1948. Vyzdvihuje snahy dělníků o vybudování nového zřízení i imperialistů o zničení komunistického režimu. „Socialistické budování se samozřejmě nevyhnulo přehmatům a ztrátám revoluční iniciativy,“ říká Kazík. „Koneckonců, ta byla příčinou dočasné porážky dělnické třídy na přelomu 80. a 90. let,“ vkládá nadále víru v myšlenku vlády proletariátu mladý komunista. I on sklízí uznalý potlesk.

VE ZKRATCE: Nemáme vládu, zato možná referendum. Čím jsme si to zasloužili?

Protože nostalgie však podle organizátorů nebylo dost, na závěr pouštějí dokument Potomci předků: Čas rozhodnutí, který natočil v roce 1975 Josef Šuran. Pokud jste o něm nikdy neslyšeli, vězte, že je to autor snímků jako je Dopřadávání lnu, Český kapr nebo Naše rybníky. Snímek naprosto tendenčně a zaujatě vysvětluje vývoj událostí mezi lety 1945 a 1948 a označuje vládu KSČ jako jedinou možnou a správnou.

Vrcholem snímku je proslov Klementa Gottwalda, po jehož skončení se sálem rozléhá smrkání a vzlykání. „Omlouvám se, ale tohle mě vždycky dostane,“ říká k snímku a únorovým událostem bývalá poslankyně KSČM Marta Semelová, která v průběhu akce také dorazila. Poté, co rozdýchala nával citů, který v ní snímek o komunistickém puči vyvolal, pozvala účastníky nedělního setkání na další akce, spojené s oslavami února 1948, po čemž následovalo oficiální ukončení akce.

Té akce, na které se sešli lidé, jež běžně potkáváte na ulici. Mohou to být vaši známí nebo sousedé. Od ostatních se ale liší svou neochvějnou vírou v komunistickou stranu a ideologie s ní spojené. Ačkoliv byly během setkání zmíněny "přehmaty" KSČ, slova o totalitě, zavřených hranicích, emigraci nebo Miladě Horákové nepadla. Strana a její členové se tak dále hlásí k odkazu minulosti. 

 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!