Riskli to a nelitují. Čínský mistr kung fu či tatér z Ukrajiny podnikají v Česku

Fotogalerie Dobré zázemí pro uměleckou tvorbu, sportovní nátura Čechů nebo větší svoboda v podnikání přesvědčily trojici cizinců, aby zůstali v České republice a rozjeli tady svůj byznys. Čínský mistr kung fu, turecká umělkyně a tatér z Ukrajiny vyprávěli svůj příběh, proč dali přednost jiné zemi, než své domovině.

Fei Qin z Číny přijel jako patnáctiletý v roce 2002. Učit kung fu začal ve svých osmnácti letech Dalších 14 fotografií v galerii
1.5.2014 11:19   |  

Červené čínské lampiony štěstí a vrata, která otevírají výhled na malou „Čínu“. O kousek dál malé obchůdky se šavlemi, meči, kimony, botami a čínskou medicínou, a za nimi tělocvična, která jakoby vypadla z filmů o bojovém umění z přelomu devadesátých let. Tak vypadá zázemí Wushu centra v pražské čtvrti Vinohrady, které provozuje od roku 2004 rodina mistra Qin Ming Tang.

Mistr čínských bojových umění učí na čtyři stovky studentů nejstarší podobu kung fu shaolin i jeho nejtvrdší podobu san da, takzvaný čínský box, jeho žena vede kurzy tai ji a qi gong a syn kurzy shaolinu. Kromě vlastního centra škola pořádá kurzy ve Vodičkově ulici v Praze či Plzni.

„Nejdřív jsem do České republiky vůbec nechtěl, potom se mi ale začalo stýskat po rodičích, kteří už tady žili,“ vzpomíná Fei Qin. Z Číny přijel jako patnáctiletý v roce 2002. Učit kung fu začal ve svých osmnácti letech a Českou republiku si nakonec oblíbil, stejně jako Čechy. „Mám radost, když mohu lidem přiblížit čínskou kulturu a filozofii,“ říká Fei Qin.

Podnikat v Česku není podle něj příliš komplikované a založit si zde školu bojových umění je prý rozhodně jednodušší než v Číně, a to nejen z finančního hlediska.

V Číně musíš být slavný a mít dost peněz

„Kdo chce otevřít školu v Číně, musí být slavný a mít jméno. Tady to lidé berou spíše jako fitness, na kvalitě už jim zase tolik nezáleží,“ uvedl Qin. Rozdíl je podle něj i v tom, že v Číně musí ten, kdo chce školu provozovat, nejdříve koupit pozemek a postavit zázemí, čínští studenti totiž v místě, kde se učí bojovým sportům i bydlí. A začíná se brzy, v pěti letech děti nastupují do školy a výuku končí studenti v osmnácti. „V Čechách se věk studentů většinou pohybuje od dvaceti do padesáti let, i když máme i hodně dětí,“ uvedl Qin.

Čechům se za bojovým uměním moc nechce dojíždět (foto Anna Vacková)

Češi jsou podle něj také tak trochu líní, dávají přednost školám, které mají blízko svého bydliště, a nechce se jim dojíždět. Spíše než kvalita je podle Feie Qina zajímá cena za výuku. „Wushu v Česku vyučují i lidé bez potřebných zkušeností, co se třeba chvíli sami učili v Číně. Svým žákům mohou ublížit po zdravotní stránce, protože nevědí, co si mohou dovolit,“ poznamenal Fei Qin. Dodal, že studenti na začátku nemají ani příliš šanci poznat, že nejde o kvalitní výuku.

Konkurence na českém trhu, kde funguje na tři stovky škol bojového umění, také drží podle něj ceny za školné poměrně nízko, zvýšit cenu si škola jen tak nedovolí, přišla by kvůli tomu o studenty. Fei Qin naopak Čechy chválí za to, jak jsou ve sportu aktivní, po práci je pro ně běžné si jít ještě například zaběhat či zacvičit.

Česká republika není jedinou zemí, kde má Fei Qin podnikatelské ambice, do budoucna chce cestovat a pořádat kurzy například ve Slovensku, Rakousku či Polsku. V Praze se chystá vyučovat hodiny čínštiny.

Özlem Akin: V České republice dokážou lidé umění ocenit

Bohatá historie animované tvorby do České republiky přilákala před šesti lety osmadvacetiletou umělkyni z tureckého Izmiru Özlem Akin. Pro studium animace v Čechách si po studiích v Istanbulu, kde vystudovala obor režie, vybrala Zlín, protože pražská FAMU nenabízela studentům ze zahraničí tak dobré podmínky. Ještě na začátku vůbec nepomýšlela na to, že by tady v budoucnu mohla i pracovat, ale Česká republika si jí postupně získala.

Česká republika Özlem Akin nabídla dobré zázemí animované tvorby (foto Michael Tomeš)

„Stěžování je národním koníčkem, proto to tady mám tak ráda,“ směje se Özlem Akin a připojuje, že sama si stěžuje velmi často. Vážněji už dodává, že na rozdíl od její rodné země v Česku panuje náboženská svoboda a respekt k člověku. „Je tady mnohem kulturnější prostředí a taková evropskost.“

Dalším důvodem podle ní je, že v Turecku animovaná tvorba v podstatě neexistuje. Vystudovaná animátorka a režisérka Özlem v České republice vyrábí umělecké panenky různých velikostí, věnuje se filmařině a zpracovává i umělecké šperky. Nejvíce ji ale živí výroba panenek. Dvě z těch největších, například „Děvčátko se sirkami“, které mělo předlohu v příběhu Hanse Christiana Andersena, jsou vystavené v jedné z pražských galerií v centru hlavního města.

V Turecku se bojuje o existenci

Jde o unikátní sběratelské kousky, cena těch největších kousků se pohybuje okolo 15 až 20 tisíc korun, malé panenky stojí od 1500 do 2500 tisíce korun. „Lidé v České republice dokážou umění ocenit. Všichni, kdo by v Turecku vystudovali uměleckou školu, by od svých rodičů i přátel slyšeli, že umění je něco, co člověk může dělat ve svém volném čase, a že by si měl najít nějakou pořádnou práci,“ řekla Özlem.

V Turecku nehraje umění v životě jednotlivce skoro žádnou roli. Je to podle ní ale pochopitelné, v Turecku také v mnohem větší míře než v Česku musí lidé bojovat o svou existenci.

Özlem rozhodně ale nechce skončit jen u samotné výroby panenek, ráda by v Česku rozjela podobné kurzy, které už v současnosti pořádá v Turecku. Lidé se na nich učí, jak takovou panenku mohou sami vyrobit. Zájemci by se také dozvěděli, jak vyrobit loutky pro animaci. Navíc má Özlem v plánu se svým budoucím českým manželem začít do půl roku prodávat dárkové balíčky, které by obsahovaly vše potřebné pro výrobu velké loutky.

Vladimír Basjuk: Chtěl jsem změnu

Kopal příkopy, dělal dělníka na stavbě, pak kulisáka v pražském divadle a nyní vlastní tatérský salón a chce provozovat multikulturní a multifunkční centrum. Bývalý vedoucí reklamního oddělení a dvaačtyřicetiletý podnikatel Vladimír Basjuk, kterému prý nikdo neřekne jinak než Wowa, z ukrajinského Rovna chtěl změnu a zamířil za ní do České republiky. Poprvé přijel do Česka, když mu bylo 27 let.

Vedoucí reklamního oddělení, kopáč i tatér. Vladimír Basjuk šel za svým snem (foto Michael Tomeš)

Původně měl jet s kamarádem do Izraele, kamarádovi ale zamítli vízum a tak přišla na řadu Praha. Do republiky přijeli tři, ale jediný Vladimír Basjuk zde zůstal. Začátky podle něj byly hodně divoké, aby se uživil, dělal najednou dvě zaměstnání, po půl roce najednou o všechna přišel a musel se vrátit zpátky na Ukrajinu.

Když se do Česka vrátil podruhé, začal bydlet u kamaráda, který pracoval a zároveň i bydlel v jednom divadelním studiu v centru Prahy, a to prý Vladimirovi změnilo život. V divadle si našel práci i další přátele z řad herců. Každý den připravoval a stavěl kulisy. „To mi vydrželo dalších šest let. Pak jsem odešel spolu se souborem do jiného divadla,“ vypráví Vladimír Basjuk. Když měl mezi stavěním kulis volno, začal tetovat. Poprvé si to ale prý vyzkoušel už na vojně.

Úřady jsou na cizince přísnější

„Začal jsem si sám vyrábět strojky a shánět materiál. Oslovoval jsem také kamarády, jestli se chtějí nechat potetovat,“ vzpomíná. O vlastním salónu začal snít v divadle a začal kvůli tomu pomalu shromažďovat potřebné zařízení. Zjišťoval také, co všechno bude potřebovat z podnikatelského hlediska. „Úřady jsou na cizince přísnější. Chtěli po mě výpis z trestního rejstříku, ale nejen českého, ale i ukrajinského. To trvalo čtvrt roku. Také chtěli k žádosti o živnostenský list potvrzení o souhlasu majitele baráku z mého trvalého bydliště, že nemá nic proti tomu, když nahlásím adresu trvalého pobytu jako sídlo podnikání, což obvykle nepožadují,“ uvedl Vladimír Basjuk.

Sen si splnil a vlastní salón otevřel na pražské Letné v roce 2007. Vstupní částka, kterou potřeboval, byla 150 tisíc korun. „Nakonec to ale bylo tak 250 tisíc korun. Ty jsem nakonec vydělal a znovu investoval,“ uvedl.

I přes přísnější pravidla pro podnikání cizinců jsou možnosti rozjet vlastní byznys v České republice podle Vladimíra Basjuka dobré, a chválí i podnikatelské prostředí. „Když v České republice platíš daně a dodržuješ předpisy, nemáš důvod se bát šikany ze strany úřadů. Na Ukrajině se legálně podnikat téměř nedá. Podnikatel je v moci státu a panuje tam mezi úředníky obrovská míra korupce. To se doufám změní,“ míní Basjuk. Pokud si v podobném oboru podnikal v rodné zemi, přišel by ho jeho sen prý mnohem dráž, musel by například potřebný materiál nakupovat v zahraničí, je tam menší zájem o tento druh služeb a výrazně slabší kupní síla obyvatel.

Po tetovacím salónu má Vladimír Basjuk v plánu otevřít multikulturní centrum, kde by se lidé mohli nechat potetovat, ozdobit piercingem, ale i navštívit koncert nebo třeba koupit nějaké oblečení. „Peníze by byly, teď ještě musíme sehnat vhodný prostor,“ opět sní podnikatel.


Čtěte více:

Martin Smola: Z účetnictví se stalo nutné zlo

Okolo 40 procent start-upů netvoří hlavní byznys jejich majitelů

Živnost, nebo eseróčko? Nové možnosti nevyváží staré nedostatky


Autor: Tereza Čapková

Komentáře

Čtěte také

Skupina ČEZ prodává sídliště v Praze-Písnici i s nájemníky

Skupina ČEZ prodává sídliště v Praze-Písnici i s nájemníky

Energetická skupina ČEZ se zbavuje realitního dědictví, které na státní podnik přešlo ještě z dob socialismu. Aktuálně nabízí k prodeji soubor panelových domů v Praze 4 poblíž… více

Komerční prezentace
Mobilní web