V českých městech přibývá kulturních prostor v nekulturním prostředí | E15.cz

V českých městech přibývá kulturních prostor v nekulturním prostředí

V českých městech přibývá kulturních prostor v nekulturním prostředí
Koncert
• 
ZDROJ: Jan Faukner
11. dubna 2013 • 08:50
Nejsou to obyčejné bary nebo kluby s pevnou otevírací dobou. Nenajdete je v bedekrech, nad jejich dveřmi nevisí žádný nápis ani neon, přesto praskají ve švech. Na koncerty, elektronické parties nebo promítání filmů do nich chodí mladí Češi i zahraniční návštěvníci, kteří si o nich řekli na sociálních sítích. Najdete je v bývalých průmyslových areálech často v úplném centru města, kde byste kulturní prostor nečekali.

Pokud jde o legálnost, jsou tyto podniky tak trochu na hraně, čímž připomínají squaty. Fungují provizorně a často jen pár měsíců – než se majitel budovy rozhodne prostory prodat, zbourat nebo výhodně pronajmout. Prostory, jako je pražská Tiskárna nebo Kokpit, vytvářejí atmosféru srovnatelnou s podobnými prostorami v Berlíně nebo Londýně.

„U nás v Helsinkách máme podobná místa také, ale jsou taková čistší, často nekuřácká. Víc svázaná pravidly. Tady u vás je to volnější, což je super,“ pochvaluje si finská studentka Anna náladu v klubu Café Kokpit, který sídlí na Malé Straně v bývalé trafostanici. Ten večer tam probíhá veletrh neziskových organizací. V mrazivých chodbách polepených fotografiemi se procházejí desítky lidí v kabátech a s pivem v ruce. V „kokpitu“ se totiž netopí. Přes zimu byl zavřen a otevřel až v dubnu.

Kokpit založil dvaatřicetiletý Matěj spolu se třemi kamarády vloni v létě. K prostoru se dostali náhodou. Majitel budovy jim nabídl, že dokud se neprodá, mohou si v ní dělat, co chtějí. Skupina se do interiéru s industriálním kouzlem rozhodla přivést lidi. „Nechtěli jsme ale dělat hospodu,“ říká Matěj.

KokpitKokpitAutor: Jan Faukner

Zrození kultu

„Ozvali se mi lidé z FAMU, že tu chtějí udělat akci. Ta se jmenovala Stratosféra. Bylo čtení, promítání, hrál DJ. Přišlo asi sto lidí. To se ukázalo jako životaschopný projekt pro tenhle prostor,“ popisuje Matěj začátky. Opravdový masový zájem ale přišel na podzim. Kavárenskou šuškandou i Facebookem se rychle rozšířila zvěst o novém prostoru, kde se konají večírky, na kterých je možné cokoli. Z Kokpitu se rázem stal kultovní podnik, v němž se několikrát do týdne konaly večírky, které toto místo zapsaly na pražskou alternativní mapu .

„Každá akce posouvala naše představy o tom, co se tady může dít. Když přišlo tři sta lidí, museli jsme shánět nějakého člověka, který by dohlížel na bezpečnost. Ten třeba o půlnoci odešel spát a největší nával přišel v jednu ve dvě ráno,“ vzpomíná Matěj na počáteční improvizaci. „Dneska už máme profíka,“ směje se.

Tím se dostáváme k citlivé otázce legálnosti podniku. Matěj se na chvíli zamyslí. „Řešili jsme to s právníky. Když tě někdo bude chtít nachytat, tak tě nachytá. Spoléháme tak trochu na to, že kde není žalobce, není soudce,“ říká. Zároveň je smířen s tím, že jeho Kokpit je pouze dočasný.

„Až to někdo koupí, bude asi konec,“ připouští Matěj. Co bude dělat, až se budova prodá, zatím neví. Vedení prostoru s kulturním programem mu učarovalo. „Vyjít s penězi, které vyděláš na baru, a sestavit z toho program, je strašně zábavné. Chtěl bych dělat něco podobného. Ale další taková příležitost už asi nepřijde,“ uzavírá Matěj.

Tiskárna s nejhezčím výhledem

Ve stejný den, kdy Café Kokpit otevřel po zimní pauze, jiný podobný prostor v samém centru Prahy musel zavřít. Galerie Tiskárna, sídlící ve skladišti budovy nakladatelství nedaleko Národní třídy, fungovala pouhých pět měsíců. Na koncerty, parties a divadelní představení sem chodily stovky lidí.

Tiskárna ale vadila lidem ze sousedství, kteří si na úřadech stěžovali na hluk. Jednoho březnového dne pak z úřadu přišel příkaz k zavření. „Je to asi definitivní. Máme z toho depku,“ říká jeden ze zakladatelů klubu Bronislav Vagenknecht, když mě vítá v rozlehlém podkroví vybaveném minimalistickými stoly ve tvaru krystalů.

Galerii Tiskárna založil se svým kamarádem Radkem Kulhánkem. Vloni na podzim hledali prostor, kde by se daly provozovat kulturní aktivity. Přes inzerát narazili i na velký skladový prostor v nejvyšším patře bývalé tiskárny s přístupem na plochou střechu, ze které je vidět celá Praha. Fascinace byla okamžitá. „Když jsme to tu viděli, hned jsme věděli, že nikam dál už chodit nemusíme,“ vzpomíná Vagenknecht, třicátník, který předtím pracoval jako produkční v kultuře.

Na začátku listopadu podepsali noví nájemníci smlouvu se soukromým majitelem a na konci měsíce už se v prostorách konala první akce. Zprovoznění bylo rychlé a živelné. Zakladatelé do oprav investovali 200 až 300 tisíc ze svých osobních úspor, majitel jim na oplátku odpustil první tři měsíční nájmy. „Byla to vybydlená špeluňka,“ vzpomíná Vagenknecht a potáhne z cigarety.

Bronislav VagenknechtBronislav VagenknechtAutor: E15 Petr Horký

To nejlepší mělo přijít

Spolu s Kulhánkem a dalšími spolupracovníky mezi štukováním a instalováním toalet sepisovali program a komunikovali s úřady. Cílem bylo zkolaudovat prostor jako studio galerii s občerstvením, což je administrativně jednodušší a také levnější než založit hudební klub.

Tiskárna si na své náklady, tedy 70 tisíc korun měsíčně, pokaždé vydělala, tvrdí Vagenknecht. Měsíční obrat se pohyboval mezi 150 až 250 tisíci korunami, přičemž většina šla na zaplacení umělců. „Faktem je, že 90 procent příjmů tvořila tržba právě z větších akcí s hudební produkcí čili provozování prostoru jenom jako kavárna, bar či hospoda jsme museli zavrhnout, byť by nám jistě ubylo mnoho problémů.“

V Tiskárně se konaly taneční večírky, divadelní představení, diskuzní večery, koncerty a projekce. Nové EP tu křtila například skupina Ohm Square, premiéru si tu odbyl dokument Smrt v Tanvaldu od Víta Klusáka a Filipa Remundy. „Těžko říci, co byl největší úspěch. Na něco podle mě zajímavého přišlo třeba 80 lidí, na něco ne až tak zajímavého 300. Ty nejlepší věci ale měly každopádně teprve přijít,“ říká Vagenknecht.

„Jenže v očích obyvatel okolních ulic byla tiskárna hlavně barem, ze kterého se zejména o víkendech ozývala hlasitá hudba a odkud proudili opilí lidé. Na druhé straně udání kvůli hluku přišlo, i když se hrálo zrovna divadlo nebo na vernisáži hrálo potichu piano. Lidé v této části Prahy byli prostě vždy zvyklí na klid. V budově nakladatelství nikdy nic podobného jako Tiskárna nebylo a to se ukázalo jako neřešitelný problém,“ uzavírá Vagenknecht.

Zbrojovka, Vlněna, depo

Kokpit a Tiskárna nejsou jedinými kulturními podniky, které bez oficiální podpory nebo investorů vznikají v zajímavých nevyužívaných prostorách. V Brně čas od času fungují bývalé průmyslové areály Zbrojovka a Vlněna. Ožilo i depo brněnského vlakového nádraží, projekt ale po pár měsících skončil.

Své dočasné autonomní zóny má také Ústí nad Labem, Ostrava i další města. Najdeme je také v jiných evropských metropolích, ať už ve zmíněném Berlíně, nebo třeba i na východě v Budapešti či Rize. K duchu současné tekuté, virtuální doby tyto nehotové prostory patří stejně jako start-upy, sociální sítě nebo spolubydlení. Jisté je, že jich bude přibývat. Jestli přežijí, nebo jen efemérně zazáří a zhasnou, ukáže čas. A také přístup, který vůči nim zaujme úřední moc ve městech, kde vznikají.

 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!