Veřejný prostor: Co si nevytvoříš sám, to mít nebudeš

Veřejný prostor: Co si nevytvoříš sám, to mít nebudeš
23. června 2016 • 08:00
Ráno vyjdete z domu, zahnete směrem k trhům, kde si koupíte čerstvé jahody od místního zemědělce. Dál pokračujete za doprovodu klavíru, na který hrají děti, jimž zbývá čas před začátkem školy. Pro oběd si zajdete do centra, kde si sednete na lavičku mezi další, kteří využili hezkého počasí.

Zpátky se vracíte kolem pouliční jazzové kapely a postaršího páru, který si krátí čekání na tramvaj hledáním knížky v pouliční knihovně. Po práci nebo po škole jdete na kávu na městskou náplavku, zrovna se tam koná veřejná hodina pantomimy. Než dorazíte domů, všimnete si nově pomalované budovy, kterou znehodnocovala oprýskaná omítka, a ještě se zastavíte v komunitní zahradě pro hlávku salátu. Zítra na vás čeká veřejný piknik a o víkendu si nenecháte ujít otevření továrních prostorů, které zrekonstruoval divadelní spolek s místní ZUŠkou.

Město snů? Ne. Realita západních měst a ukázka toho, jak by měl žít veřejný prostor. Trhy, na které nemusíte čekat celý týden, sociální centra, koncerty, večeře na ulici. U nás se tomuto ideálu sice přibližují místa jako oživlé parkoviště v Praze 6 nebo pražská Náplavka, ale o jejich nesamozřejmosti svědčí to, že je stále pokládáme za něco zvláštního a jiného. O to, aby pro nás zmíněný příklad byl samozřejmostí, se snaží tvůrčí placemaking, tedy proces utváření veřejného prostoru ve prospěch veřejnosti. Projekty placemakingu omlazují ulice, oživují veřejné i soukromé prostory, podporují životaschopnost lokálního podnikání nebo kreativně řeší problémy svého okolí. Nezanedbatelným přínosem je také vznik nových pracovních odvětví a míst.

autor: Michela Simoncini zdroj: http://bit.ly/28Mv82jautor: Michela Simoncini zdroj: http://bit.ly/28Mv82jAutor:

Řešení problémů veřejného prostoru hledá v současnosti mimo jiné i Aspen Institute Prague a jeho program Creative Visegrad, v němž pražská pobočka think tanku Aspen Insitute spolupracuje se svými visegrádskými partnery. Země V4 se o trend tvůrčího placemakingu zajímají stále intenzivněji a podléhají ze západu se šířící kreativní epidemii. Ta už před nějakou dobou zasáhla i některé soukromé investory a veřejné instituce – objevili totiž, že kultura není jen něco, co přináší chvilkové potěšení. Je to také prostředek, který napomáhá ekonomickému růstu a zkvalitňování života, přitahuje do měst (nejen) mladé lidi a především nabízí jednoduchý a efektivní způsob oživování měst a jejich ekosystému.

(Zne)užití veřejného prostoru

Proč ale zatím nepociťujeme žádnou zásadní změnu? Pro města a veřejné zástupce by mělo být prioritou starat se o veřejný prostor a kultivovat jej. Bohužel ne vždy orgány dělají to, co by měly: někdy jsou jen neochotné pustit do něčeho nového, někdy nepružně reagují na nové projekty, jindy do hry vstupují populističtí politici. V důsledku se města o veřejný prostor příliš nezajímají a ke změně do-jde, až když se „vzbouří“ kritická skupina lidí, a to přesto, že aktivisté veřejnou politiku zcela nahradit nemohou.

Asi nejznámějším tvůrcem veřejného prostoru u nás je Ondřej Kobza. Ten město přirovnává k malířskému plátnu, na které si člověk může malovat tak, že zrealizuje své nápady. Mezi ty, pod kterými je sám podepsaný, patří Piána na ulici, poeziomaty, šachové stolky nebo veřejné tančírny. Kobza chce ale svými projekty popostrčit také lidi k tomu, aby veřejný prostor utvářeli i oni sami a nebáli se být spontánní. „Piána jsou jenom záminka a prolomení úzu, že se na náměstích konají maximálně vánoč-ní trhy a oficiální akce místních radnic. Náměstí jsou pro lidi a piána rituálně otevírají možnosti spontánnosti,“ řekl v rozhovoru pro web xman.idnes.cz a dodal: „Snažím se, aby ulice ožily, aby se v nich děly nečekané věci, aby z nich zmizela nuda.“

Vloni si Kobza pronajal hrad Pirkštejn, který chce přetvořit tak, aby fungoval pro potřeby veřejnosti. Právě kreativní revitalizace nepoužívaných historických a industriálních prostor může být jednou z možností, jak zaujmout mladé lidi. Mnohé z těchto budov chátrají, ale jejich prostory lze využít trochu nestandardně, čímž získají přitažlivost a kouzlo. Navíc se většinou nachází na strategických místech poblíž centra, a proto je zbytečné, aby je města bourala a nahrazovala budovami novými.

autor: Aaron Muszalski zdroj: http://bit.ly/28Kq4d9autor: Aaron Muszalski zdroj: http://bit.ly/28Kq4d9Autor:

To, že takový postup opravdu funguje, dokládají projekty jako MeetFactory na pražském Smíchově, kde získal nové využití prostor mezi dálnicí a využívanou železniční tratí – dnes se zde pořádají koncerty, divadelní představení nebo bleší trh. Místo ale slouží i jako galerie a letní kino a lze si jej pronajmout pro společenské akce, přednášky nebo workshopy. Mezi oživlá místa patří také multi-funkční divadelní prostor Jatka78 a sportovní a volnočasové centrum Plechárna na Černém mostě, které mimo sportovní vyžití nabízí také kavárnu, ateliér, komunitní zahradu, grilovací zónu nebo sdílenou kancelář. Podobným placemakingovým projektem za hranicemi je například novozélandský paletový Pallet Pavilion sloužící živé hudbě, trhům, charitativním účelům a univerzitním přednáškám, za nímž stojí především iniciativa urbanistické revitalizace míst Gap Filler.

Na opuštěná a nevyužívaná místa se ve světě upozorňuje stále častěji, u nás tuto snahu reprezentuje projekt Prázdné domy , který společně s lidmi mapuje neobydlené prostory a přidává je do volně přístupné databáze, čímž zvyšuje šanci, že tyto objekty znovu ožijí.

Zachraňte veřejný prostor, přiložte ruku k místotvorbě

Placemaking občas brzdí i naše postkomunistická mentalita, která iniciativu veřejnosti vnímá často jako přežitek. Někdo si tak může stěžovat na street art, přeplněné ulice nebo na hluk, který způsobují kulturní akce. Stejné kritice nejednou čelil i Kobza, který pro Deník přiznal, že se třeba v Krymské ulici setkal s nepochopením některých sousedů. „Lidé si zvykli na hluk z aut, vlaků, letadel, a pak někomu vadí hra na piano. Když někdo bydlí ve městě, musí asi trochu počítat s nějakou mírou hluku,“ poznamenal.

Kritický postoj vůči kreativně pojatému veřejnému prostoru pomáhají překonávat projekty jako Zažít město jinak, kterým se daří oživovat „mrtvá města“ postkomunistických zemí i učit lidi nevnímat město pouze jako místo k přežití. K utváření veřejného prostoru je ovšem zapotřebí také místních komunit, na kterých se mohou lidé naučit angažovanosti. Kromě toho se v komunitách mohou setkávat lidé různých věkových skupin, různého původu nebo společenských tříd.

Ondřej Kobza rozhodně není jediným kreativcem toužícím po změně. Svědčí o tom třeba práce slovenského architekta a urbanisty Igora Marka, který se podílí pod hlavičkou Marko & Placemakers na utváření veřejného prostoru v Londýně, nebo kreativní dění v rámci plzeňského DEPO2015. Veřej-ný prostor by ale neměl být věcí pouze mediálně známých osobností a soukromých investorů – všude po světě vznikají pod rukama aktivistů a dosud neobjevených umělců dětská hřiště, posezení na nevyužitých prostranstvích, miniparky na parkovištích, veřejné grilovací plochy a třeba venkovní čítárny. Dobrovolníci rozvěšují po městech houpací sítě, zdobí autobusové zastávky, malují na ulice skákací panáky nebo „nadživotní“ verzi Scrabblu jako v Seattlu. Záleží jen na lidech, jak se rozhodnou utvářet svůj prostor.

Autor: Sára Matůšová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!