Angličtina na rovinu: Proč má angličtina členy?

Angličtina na rovinu: Proč má angličtina členy?
14. června 2016 • 08:48
Posledně jsem při rozloučení nechal viset ve vzduchu otázku: Proč vůbec má angličtina členy? Jeden dobrý důvod je ten, že tím dává v širém světě slušně vydělat učitelům anglického jazyka, ale jsem si jistý, že vás takový důvod moc nepřesvědčí. Mohl bych vám udělat přednášku o jejich historii a vývoji, ale to ani nepotřebujete. Možná nejužitečnější odpověď na danou otázku je tedy tato: v angličtině máme členy proto, že nejsme tak chytří jako vy.

Hned vysvětlím. Podívejte se na následující větu: Muž uviděl strom. Prosté, co? To proto, že čeští mluvčí jsou natolik fikaní, že nechávají kontext spoluutvářet význam řečeného. „Man saw tree“ je pro nás hatmatilka nebo přinejlepším věta, jakou by vyslovil jen Tarzan, opičí muž, jedinec vychovaný mezi zvířaty. Kdepak, angličtí mluvčí potřebují mít podstatná jména pěkně určena. Bez určení jsme v koncích!

„A man saw a tree“, „The man saw the tree“, „A man saw my tree“… všechny tyto věty jsou v pořádku, protože teď už jsou podstatná jména určena, takže zabednění angličtí mluvčí se konečně dovtípí. Z toho můžeme vyvodit pravidlo: Všechna podstatná jména musí být určena.

Určena jak? Jedním ze tří způsobů: vlastnictvím (my book, their books), počtem (one book, ten books) anebo tím, čemu říkáme určitost (the book, a book). Určitost je právě ten okamžik, kdy je možno hovořit o otravných anglických členech.

Angličtina na rovinu: Ejčárština

Přečtete-li si ony tři kategorie ještě jednou, třeba si všimnete, že jsou jakoby v sestupném pořadí přesnosti: „my book“ nám dává přesnější informaci než „a book“. Určitost nabízí minimální možné určení či vymezení. Tím se dostáváme k vylepšení našeho pravidla: Všechna podstatná jména v angličtině musejí být určena buď členem, nebo něčím přesnějším.

Už slyším, jak se někteří z vás ozývají: „Všechna podstatná jména? “ A co věty, kde není žádný člen, jako třeba zde: „Americans love hamburgers“?! Povím vám asi tolik, že jazykovědci pro tuto větu našli jeden fígl. O něm až později.

Ale jedno vám o tomto fíglu prozradím – možná bude znít šíleně, když vám řeknu, že v uvedené větě členy jsou, ale pokud pro tuto chvíli přijmete argument, že tam zkrátka jsou, nakonec tedy máte pravidlo, které dává smysl a je konzistentní: každé podstatné jméno, vždy a všude. Rázem se můžeme uklidnit, není to tak, že členy tu chvíli jsou, a pak zase nejsou. Děje se něco pravidelného a předvídatelného. Schválně že jste štěstím bez sebe!?

Vzletná pojmenování

Jazykovědci to přímo milují, když mohou věci kupit dohromady a dávat jim vzletná pojmenování. V tomto případě se slova určená k vymezení podstatných jmen nazývají „determinátory“. Nebudu zacházet do žádných obšírných podrobností, zjistil jsem, že je zpravidla snazší vyjmenovat ty nejběžnější.

Tady jsou některé z těch, jež odpovídají na otázku „How many?“: each, every, either, neither, no, many, much, more, most, little, less, least, few, fewer, fewest, what, whatever; which, whichever, both, half, all, several, enough, ten, seventy-seven… Dalšími, tentokrát přivlastňujícími determinátory jsou tato slova: my, your, Bill’s… A jiná, která nesou význam určitosti: this, that, these, those, a/an, the, some…

Příště zodpovím otázku: Co je určité?

Ptejte se a diskutujte s autorem sloupku na crown@cninvest.cz

Autor: Darren Crown
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!