Miloš Čermák: Architekti národních přátelství

Právě ty by rád obnovil Jiří Paroubek. To je jeden z nepolitických vzkazů voličům, které zazněly na víkendové konferenci ČSSD v Teplicích. Politika často spočívá v symbolech, a tak rozumíme tomu, že tento víkend přespal Jiří Paroubek poprvé ve svém novém teplickém bytě, že zde jakožto předvolební hymna zazněla úvodní melodie seriálu Sanitka (normalizačního kýče o čase, který je „pouhé prozatím“), a že jinou hymnu, přepracovanou naganskou, zazpíval živě svým úděsným chraplákem Michal David.

Fico místo Gora

Pro moji generaci, která v normalizaci vyrůstala, jsou symboly jako Sanitka, Michal David či slovenské pondělky pozapomenutými nočními můrami. Bratislavská televizní tvorba jistě nudou a šedivým zpracováním nijak nezaostávala za tím, co vznikalo v Praze, ale v pravidelném uvádění bylo stejně cosi úmorného. A nechápu, proč by to mělo být obnoveno. Možná potřeboval Jiří Paroubek společné téma se slovenským premiérem. Ten byl čestným zahraničním hostem. Zároveň i jediným. Původně se spekulovalo, že by mohl přijet i někdejší viceprezident a kandidát na prezidenta Al Gore, ale nakonec promluvil z tribuny jen Robert Fico.

Chápeme, co a proč Jiří Paroubek na svém příteli z východu obdivuje. Pevnou ruku, širokou podporu a jasnou vizi. Robert Fico je očima svých podporovatelů sociálně citlivý politik, kterého obyčejní lidé milují navzdory nepřízni médií i intelektuálních elit. Viděno odpůrci je to obratný demagog, pro kterého jsou vliv a moc důležitější než základní demokratické principy.

Výměna funguje

To druhé mají Fico a Paroubek společné. Vidíme to třeba i z jejich shody, že by v České televizi měla znít častěji slovenština a naopak. Co pro to chtějí udělat? Prý „požádají“ ředitele obou veřejnoprávních televizí. To je typické. Nad mediálními šéfy sice nemají žádnou formální pravomoc, ale první, co je napadne, je pozvat oba na kobereček. Asi aby jim – kmotrovsky řečeno – učinili nabídku, kterou nebudou moci odmítnout.

Česko-slovenské vztahy nepotřebují žádnou kvótu ani zákon. To je cesta, kterou právě volí Robert Fico na Slovensku, viz nedávno přijatý „vlastenecký“ zákon. Láska k vlasti, ale i k sousednímu národu je něco, co by nemělo vycházet v paragrafovaném znění. Ona ta přeshraniční „kulturní výměna“ už funguje. Ne vždy nad ní musíme jásat (česko-slovenský Silvestr či Superstar), ale je to pouze otázka možností.

Bez dabingu

Ano, schopnost rozumět českým slovíčkům na Slovensku a naopak se vytrácí. Ale to je realita. Miluji Slovensko, mám tam přátele, a dokonce píšu sloupek do slovenských novin. Nemyslím si však, že by povinné uvádění slovenských filmů bylo mým dětem k nějakému užitku. Jestli by „internetové generaci“ mohlo být něco prospěšné, pak to, že by české televize uváděly jakékoliv zahraniční filmy bez dabingu, pouze s titulky. Ale to by pro stranu, která míří na voliče spřízněné normalizačním sentimentem, nebylo asi to správné předvolební heslo.

Autor je publicista