Jaroslav Šonka: Mezinárodní právo není kyjem na neposlušné

Česká vstřícnost

Co vlastně mezinárodní právo je, a co naopak není? Mezinárodní právo není žádná kuchařka mezinárodních vztahů. Je to nikdy neustávající debata s normativními výsledky.

Pokud by toto právo mělo být kyjem na neposlušné poddané či na vzpurné menšiny, byl by vznik Českolovenska v říjnu roku 1918 jeho porušením. Pokud by mezinárodní právo umožnilo odtržení komukoli, byla by Mnichovská dohoda z roku 1938 v podstatě výrazem jeho spravedlivé realizace. Zhruba stejně jako odtržení zahrady Ladislava Jakla od Evropské unie. Mezinárodní právo však silně hodnotí důvody změn. A vyvíjí se. Jistě existovaly dobré důvody Čechů a Slováků obnovit či vytvořit koncepci vlastní státní suverenity. Potlačování osobních svobod v předcházejícím státě opravdu existovalo. Existovaly také pozitivní pobídky (T. G. Masaryk) vůči Němcům v českých zemích, aby se aktivně podíleli na tvorbě nového státu. Proto ztroskotala snaha o odtržení takzvaných „Deutschböhmen“. Z české strany ovšem v roce 1918 dost často zazníval velký triumfalismus a dodnes tu a tam citované rčení o třísetleté porobě bylo tehdy zcela běžné.

Sudetský omyl

Mnichovská dohoda z roku 1938 naopak nebyla osvobozením sudetských Němců, kteří ostatně jasně viděli, že se prchá do Československa, nikoli z něj, nýbrž jejich naivním přijetím nacistické totality, a to včetně rasistických zákonů. Velké ztráty během druhé světové války jim jejich chybu potvrdily.

Haagské rozhodnutí o jednostranném vyhlášení suverenity Kosova se opírá o posouzení otázky, jakým způsobem většina integruje menšinu a do jaké míry ji přizve ke spolupráci na společné existenci. A ještě – jaké individuální svobody se v daném státě dají realizovat. Miloševićovo Srbsko svým Albáncům takové nabídky rozhodně neučinilo a pevně se opřelo o nacionalistickou základnu. Výsledkem byly národnostní rozpory, budování paralelní albánské společnosti, vyhánění Srbů. Několik desítek tisíc jich dodnes žije mimo svůj domov v Srbsku a stát jejich návrat nijak nepodporuje. Následoval vznik kosovských struktur, v nichž jsou i lidé s vestami ne zcela čistými, což ale platí i pro Srbsko.

Kosovská snaha

Ovšem v novém kosovském státě existuje občanské hnutí, které se snaží pomalu integrovat i místní Srby. Kdo z nich však s kosovským státem spolupracuje, riskuje pronásledování v Srbsku, kam se dnes v podstatě nemá šanci dostat. Tak přece nevypadá pozvánka ke společnému státu.

Konečně dochází pod tlakem mezinárodního společenství také k integraci dalších menšin, zejména Romů. Srbsko však stále hovoří nikoli o dvou milionech albánských spoluobčanů a o nabídce jejich světlých zítřků, nýbrž o území. A to je v dnešním mezinárodním právu velmi problematická pozice.

Autor je politolog