David Klimeš: O euro bojují duchové franku a marky

Merkelová ale k prezidentovu překvapení nesrazila podpatky jako při řešení řecké krize, ale zahnána do kouta požádala o rozvod jako první: „Než mít euro francouzské, to raději žádné.“ Pak už přišel čas tiskovky, takže si Sarkozy přece jen upravil kravatu, Merkelová se několikrát zhluboka nadechla a vyrazili veřejnost před nadcházejícím unijním summitem ujišťovat, že francouzsko-německý motor Evropy stále běží.

Tak daleko to možná nedošlo, nicméně je jisté, že v tak hlubokých rozepřích ohledně budoucnosti evropské ekonomiky Francie a Německo ještě nikdy nebyly. Vše vyhrotil Sarkozy svým návrhem na utvoření „ekonomické vlády eurozóny“. Nejenže tím z dosavadní ekonomické koordinace dělá politickou arénu rozhodující o finančních transferech a regulacích. Navíc vysoko nadřazuje eurozónu celé unii, a čekatele na euro, kteří v různé míře podvolují své ekonomiky maastrichtským pravidlům, tak odkazuje jen do role poslušných statistů.

Merkelová jednoduše nemůže na ekonomickou vládu zemí používajících euro přistoupit, protože by dobrovolně připravila Německo prakticky o veškeré páky na ovlivňování eurozóny. Ekonomická vláda by bezpochyby umenšila vliv Evropské centrální banky, jež žije z odkazu Bundesbank, která vždy strážila silnou a nízkoinflační měnu. Nadšený souhlas jihu Evropy se Sarkozyho záměrem zároveň ukazuje, že v šestnáctihlavé vládě eurozóny by se za šetřivou Merkelovou stavěla jen menšina. Švédové, Britové či Poláci jsou bez eura, tudíž jejich podpora by v novém orgánu moc nezmohla.

Merkelová tak má několik možností, jak vše zahrát do autu. Může na oko s novou institucí souhlasit, dopřát jí i další euroúředníky, ale nedat jí žádné nadnárodní pravomoci. Nebo se konsenzuální Merkelová může poprvé v Evropě naštvat a začít s podobnou vyděračskou rétorikou jako její francouzský partner. Mohla by například dopřát audienci bývalému šéfovi německých průmyslníků Hansi-Olafu Henkelovi, který minulý týden jako mezi prvními zformuloval do realistické vize nostalgickou touhu Němců po padlé marce. Z eurozóny by měly podle něj vzniknout dva novotvary. V jednom by fiskálně disciplinovanější státy navázaly svou měnu na obnovenou silnou německou marku, ve druhém „klubu lemplů“ by hrál prim inflační francouzský frank.

Zní to šíleně? Možná. Ale jako odpověď na Sarkozyho dirigistické sklony se to hodí.