Pavel Kohout: Od Friedmana k Obamovi a zpět
Prezident Obama zveřejnil informace o dalším plánu na oživení americké ekonomiky. Návrh obsahuje daňové úlevy podnikům zhruba za 200 miliard dolarů, rozšíření daňového kreditu o 100 miliard na podporu výzkumu a vývoje a dalších 50 miliard na výstavbu infrastruktury během následujících deseti let.
Jsou rozšířením již existujících projektů zahrnujících prodloužení dočasně snížených daní z příjmu domácnostem vydělávajícím méně než 250 tisíc dolarů ročně (tedy skoro všem) a třicetimiliardové injekce na podporu úvěrů malým podnikům.
Může tak Obama dostat americkou ekonomiku ze stagnace? Hodnota nových projektů dosahuje zhruba 2,5 procenta nynějšího amerického ročního HDP. Je to hodně, nebo málo? „Příliš málo, příliš pozdě,“ hlásá titulek na CNNMoney.com. Článek cituje například Davida Rosenberga, podle nějž jsou daňové stimuly podnikům neúčinné. Americké firmy netrápí nedostatek peněz, naopak, jejich finanční rezervy jsou neobvykle vysoké. Není pravda, že by americké hospodářství bylo podinvestované. Ve výzkumu a vývoji jsou USA stále světovou jedničkou.
S rozpaky za oceánem přijímají plánované investice do infrastruktury: gigantické náklady na dálnice, mosty a tunely během devadesátých let v Japonsku nejenže nepomohly ekonomice, ale podstatně prohloubily státní dluh. Věřilo se, že výdaje do stavebnictví uvedou do chodu mechanismus „multiplikátorů“, které znásobí výkon ekonomiky. Nic takového se však nestalo.
Ke stejnému tématu se vyjadřuje i John Taylor a vyzdvihuje přednosti teorií Miltona Friedmana, který doporučoval zvyšovat objem peněz v ekonomice o stejné procento každý rok, bez ohledu na recese nebo konjunktury. Toto pravidlo předcházelo Taylorovu pravidlu, jež bere v úvahu inflaci a hospodářský růst.
Druhým Friedmanovým doporučením bylo pominout rozpočtovou politiku jako nástroj regulace hospodářského cyklu. Proč? Vláda a parlament nikdy nezasáhnou včas a svými akcemi průběh recese spíše zhorší.
„Oba Friedmanovy názory byly potvrzeny fakty během nedávné krize,“ píše Taylor. První chybou byla neochota Federálního rezervního systému poslouchat pravidla měnové politiky, která se osvědčila během dvaceti let před krizí. Místo toho Fed podle Taylora udržoval úrokové sazby příliš nízko po příliš dlouhou dobu.
Friedmanův názor na neefektivnost rozpočtové politiky byl potvrzen poznáním, že fiskální stimul ekonomice příliš neprospěl. „Fascinuje mě, že rozšířená víra v sílu rozpočtové politiky nemá žádný faktický podklad. Je založena na čistém apriorním předpokladu.“ Tato slova napsal sám Friedman před čtyřiceti lety. Lze k nim dnes něco dodat?
Autor je ředitelem pro strategii společnosti Partners
