David Klimeš: Penc ve skutečnosti Žáčkovi pomáhá

Ve skutečnosti jde hlavně o přepis klíčového sezení tvořícího se Občanského fóra v Činoherním klubu. Šéf ústavu Pavel Žáček zase svými výpady proti „půlnoční, alkoholem prosáklé“ petici nemá daleko ke slovníku, který denně v archivu komunistického režimu pročítá. Přes trapný mediální souboj se ale nakonec rozuzlení dočkáme. Rada ústavu bude v lednu jednat o novém výběrovém řízení a Žáček se do něj chce přihlásit. Rada tak bude muset svou volbou jasně říct, zda ústav řídil dobře, či ne.

Uplynulé dva roky, kdy Žáček archivy vedl, mohou jeho šance na znovuzvolení zvyšovat. V důsledku mu ale svou peticí pomůže i nepřítel Penc. Ten včera obnovil webovou stránku s databází StB Evidence zájmových osob. V něm šlo většinou o režimu nepohodlné osoby, nicméně sám Penc upozorňuje, že „je tam zhruba deset procent lidí, které už dávno stát zveřejnil jako agenty Státní bezpečnosti“. Přesto databázi označuje jako seznam těch, kteří byli „vlastně oběti komunistického režimu“. V tomto případě Pencovi zjevně uvádění jmen bez kontextu nevadí. Zato když Žáček zveřejní v příloze ke knize dokumentů zprávu 1. odboru II. správy SNB, která mluví o tom, kdo z OF donášel, je to podle Pence „manažerské a profesní selhání“. Pencův dvojí metr jednou tepe ústav, že nezveřejňuje informace dost rychle, podruhé, že je bezhlavě zveřejňuje bez kontextu. Pencův galimatyáš by Žáčka v očích radních neměl příliš poškodit.

To však neznamená, že si Žáček určitě dojde pro potvrzení svého mandátu. Rada potřebuje analýzu nákladů a přínosů dosavadního fungování ústavu. Nabízí se srovnání publikační produkce či popularizačních akcí s obdobnými ústavy ve střední Evropě, nebo ještě lépe s tuzemským Ústavem soudobých dějin. Ten byl spolu s dalšími historickými pracovišti při vzniku ÚSTR vykreslen bezmála jako hnízdo negramotných historiků slepých ke komunistické minulosti. Tak to není. Jejich práce za Žáčkovým ústavem nijak nepokulhává. Tamní historici jen nejsou tak náchylní k ukvapenému vypouštění senzací do novin, jak se stalo Ústavu pro studium totalitních režimů v případu Milana Kundery.

V prvním čísle ústavní revue Paměť a dějiny se Žáček zavázal k prezentaci nedávné historie, která „nahradí mnohdy zjednodušenou mediální prezentaci“. To se mu tedy moc nepovedlo, naopak ji občas živí. Ale na odvolání to není. A už vůbec ne, když ho požaduje Stanislav Penc.