Tomáš Halík: Pět let poselství Benedikta XVI.

Nová aliance

Obávali jsme se, že pro něj bude těžké vžít se do jiné role. Nakonec jsme byli příjemně překvapeni. Ti, kdo dávají papeži zjednodušenou nálepku „konzervativce“, by si měli uvědomit, že existují velmi různé druhy konzervatismu. Je třeba vidět zásadní rozdíl mezi pozicí Benedikta XVI. a pozicí „tradicionalistů“, již odmítají dialog a spokojují se s tím, že názory druhých nepotřebují znát či brát vážně.

Ratzinger představuje inteligentní konzervatismus, jenž je schopen kompetentně oponovat sekulárnímu liberalismu. Ví, že se nelze vrátit před osvícenství. S tradicionalisty ho sbližuje především osobní liturgický vkus, avšak „případ Williamson“ mu jistě ukázal nebezpečí přílišné otevřenosti tímto směrem.

Profesor, kardinál a nakonec papež dlouhodobě nabízí „novou alianci“ víry a etiky s vědeckou racionalitou. Vymezuje se proti dvěma krajnostem. Jednou je pozitivistické mrzačení racionality vyloučením metafyzického tázání. Druhou je odmítnutí moderní racionality a osvícenského dědictví postmoderním multikulturním relativismem. Tato papežova myšlenka byla snad nejlépe dokumentována dialogem kardinála Ratzingera s levicovým filozofem Jürgenem Habermasem na půdě mnichovské Katolické akademie. Debata skončila shodou, že sekulární liberalismus a křesťanství se potřebují navzájem, aby vyvažovaly své jednostrannosti.

Kreativní menšina

I papežův proslov loni v Praze byl variací na toto téma: rozum a víra, věda a náboženství se potřebují navzájem. Slepá víra bez přemýšlení vede k fundamentalismu a fanatismu, proto je nebezpečná. Ale podobně nebezpečný může být rozum, pokud odmítá etické a spirituální impulzy vycházející z víry a z křesťanského dědictví.

Pokud by současná sekulární kultura odmítla chápat víru jako legitimního partnera dialogu, nestane se tolerantnější a rozumnější. Bude naopak zranitelnější, uzavřená do sebe a nebude schopna naplnit jeden z největších úkolů naší doby: dialog kultur a náboženství v globalizovaném světě. Papež dal opakovaně jasně najevo, že chce pokračovat v dialogu s ostatními církvemi, s nekřesťanskými náboženstvími i se sekulárním humanismem a ateismem.

Tento papež několikrát prohlásil, že nespoléhá na návrat masové „lidové církve“ ve velké části Evropy. Jeho vize budoucnosti církve v naší části světa je jiná: křesťané budou menšinou, avšak musí být kreativní menšinou, ne do sebe uzavřeným ustrašeným ghettem.

První úkol

Tomu odpovídá i jeho odpověď na otázku, co je první a nejdůležitější úkol české církve: „První oblastí je intelektuální dialog mezi agnostiky a věřícími. Jedni potřebují druhé. Agnostik se nemůže uspokojit, když neví, jestli Bůh existuje, nebo ne. Ale musí neustále hledat, musí vnímat velké dědictví víry. Katolík se nemůže spokojit s tím, že má víru, ale musí stále hledat Boha, stále více a v dialogu s druhými znovu poznávat Boha do větší hloubky. To je první rovina: velký intelektuální, etický a lidský dialog.“

Nemyslím, že by pokusy diskreditovat papeže, naposledy snaha zatáhnout ho do afér kolem zneužívání dětí, měly zastřít to podstatné, co hlava církve říká dnešnímu světu.

Autor je prezidentem České křesťanské akademie

Čtěte také: Názory odjinud: Sexuální skandály ničí církev, Vatikán čelí kritice.