Miloš Čermák: Stávkovat se musí umět

Asi to bude tím, že odboroví předáci necítí podporu svých vlastních lidí. V české povaze není stávkování ani demonstrování zakořeněno. Zaměstnanci pohlížejí na své předáky stejně podezíravě jako na politiky: jsou pro ně papaláši, se kterými nemají nic společného. Neuvažují o nich v kategorii „my“, ale „oni“. Velí jim to česká povaha – cynická, nedůvěřivá a pochybovačná.

Bez hrdinů i padouchů

Česká povaha bývá nespravedlivě osočována z lokajství a přizpůsobivosti. Tak to není. Češi se neidentifikují s žádnými autoritami. Je jedno, jestli to mají být „ti dobří“, nebo „ti zlí“. Jestli to například v minulém režimu byli komunističtí funkcionáři, nebo prominentní disidenti. Takoví jsme my, Češi. Nezbožňujeme ani své hrdiny, ani své padouchy.

Takovému národu se těžko dělají revoluce i stávky. Ony vlastně všechny dějinné zvraty byly spíš importované než naše vlastní. Gauneři jako Gottwald i další museli mít oporu v zahraničí, aby se cítili silní v kramflecích. Zrovna tak i hrdinové jako Havel. Bez „ciziny“ by nic nedokázali. Jsme národ, jehož literárními hrdiny jsou Josefové Švejkové, Josefové K. či Járové Cimrmanové. To není zrovna dobrý materiál pro historické události.

Stud místo uspokojení

A tak je to i s tou včerejší stávkou-nestávkou. Když už tu analyzuji českou povahu, pak jedním z jejích nejzřetelnějších rysů je neschopnost pracovat s patosem. Děsí nás velká gesta i velké činy. Moje hluboké přesvědčení mi říká, že by 99 procent dopraváků necítilo během těch několika hodin stávky ani uspokojení, ani vítězství. Drtivá většina z nich by se naopak cítila trapně a provinile, protože by si uvědomovala, jaké problémy působí ostatním. Jeden můj polský známý mi kdysi řekl, že my Češi neumíme pořádně nenávidět ani pořádně milovat. Byl v tom od něj despekt i obdiv. Ale já osobně tenhle rys české povahy zbožňuji. Nevíte teď, jestli to myslím vážně, nebo ironicky? Právě o tom přece píšu!

Nevěřím tomu, že názor novinových komentátorů a části politiků (že stávka je „nestoudná“ či slovy prezidenta „darebná“) je názorem většiny lidí. A řekl bych, že omíláme „nemravnost“ stávky podobně bezmyšlenkovitě, jako sami odboráři mluví o „spravedlnosti“ svých nároků.

Na „režijky“ nesahat Nejsem básníkem ekonomie, abych dohlédl jemných nuancí DPH či abych dokázal rozklíčovat, jak spravedlivá tahle daň je. Chápu tu věc zjednodušeně: vše se „smrsklo“ na dilema, zda dopraváci mají, nebo nemají mít „režijku“. Tedy legitimaci, která jim umožní používat levně vlaky, případně autobusy.

V takzvané střední třídě, se kterou se identifikuji, panuje názor jasný: Nechceme ze svých peněz přispívat na „režijky“ dopraváků. Ale s tím nesouhlasím. Tahle výhoda přece k té profesi vždy patřila. A ruku na srdce, já bych na dráze nedělal ani za zlaté tele, natož za „režijku“. Jsem rád, že tu práci někdo zastane, a „režijku“ mu přeji. Zákon, který by její existenci zakázal nebo prodražil, pokládám za mylný, možná i zlomyslný. Změnit ho je správné. Že se ta věc zpolitizovala, je ale pitomost. Anekdota jménem stávka u nás nemá budoucnost.

Autor je publicista