Milan Slezák: Turecko – šikovný nástroj euroskeptiků

Turecko je totiž důležité pro „naši (čti evropskou) ekonomiku, naši bezpečnost a naši diplomacii“. Proto Cameron Turkům v Ankaře slíbil, že bude bojovat za vstup jejich země do unie. Popravdě řečeno, Cameron k tomu má mnohem silnější důvody.

Britové, ať mají jakoukoli vládu, tradičně sledují prohlubování evropské integrace s nedůvěrou, a pokud možno se drží stranou. Přijetí Turecka (anebo třeba i některého ze středoasijských států, pro něž svého času horoval jiný euroskeptik Václav Klaus) by další postup integrace spolehlivě zastavilo. Dá se dokonce předpokládat, že by nastartovalo protichůdný proces, tedy rozvolňování unie. A právě to si euroskeptici přejí.

Už tak je dost obtíží s budováním společné evropské zahraniční politiky. Jak by se s ní měly sladit nové turecké zahraničněpolitické ambice? Ankara usiluje o co nejlepší vztahy s Íránem, EU na něj teď uvalila nové, vlastní sankce. Turecko podporuje Hamas, pro unii je Hamas teroristickým hnutím, s nímž se nejedná. Turecko jako jediné uznává separatistickou Severokyperskou republiku. Je kvůli tomu v ostrém sporu s dvěma členskými zeměmi EU – s Řeckem a (řeckou) Kyperskou republikou.

Tureckou Achillovou patou je stav tamní demokracie. Na tu z jedné strany útočí nároky armády na svrchovanou moc, z druhé pak špatně skrývané plány vládní islamistické strany na postupné podřízení státu náboženství. Nezávislost soudnictví je křehká a Kurdové zůstávají v pozici menšiny, která má velmi nelehký život.

Odpůrci vstupu Turecka do EU se tu a tam, když přestanou myslet politicky korektně, podřeknou, že jim vadí, že ve spolku s křesťanskými kořeny by se najednou měl ocitnout stát islámský. Ale to kupodivu není to nejpodstatnější. Francie a Německo, které jsou v tomto ohledu nejvýřečnější, mají na svém území silnou muslimskou menšinu, a ne vždy jsou vztahy mezi ní a státní správou idylické. Přesto Paříž a Berlín děsí na Turecku něco jiného než islám: jeho lidnatost a vysoká natalita. Pokud se Turecko vůbec někdy stane členem unie, nebude to před rokem 2020. Tou dobou bude země půlměsíce určitě lidnatější než Francie, možná předstihne i Německo. Proto by logicky měla mít v unii i větší váhu.

Ale v rozvolněné Evropě, jakou si přeje Cameron a mnozí lidé z ODS, by to nehrálo zásadnější roli.

Autor je komentátorem ČRo1-Radiožurnálu