David Klimeš: V Česku se vyplatí nepracovat
Pokud bude chtít ČSSD v jarních volbách opět stavět na obhajobě těch, kteří kvůli krizi „nikoliv vlastní vinou ztrácejí práci a chtějí pracovat“, měli by uvažovat o heslu „Je přece správné nebýt dlouhodobě nezaměstnaný“.
Česko má v Evropě jeden z nejvyšších podílů dlouhodobě nezaměstnaných mezi všemi bez práce. Jestli to dosud svědčilo jen o špatně nastaveném sociálním systému, nyní je to i problém morální. Má dostávat stejné peníze ten, kdo léta cíleně žije z podpory, a poctivý dělník ze severní Moravy, který v kraji, kde za půlrok zmizelo 18 tisíc míst, nyní prostě o práci nezavadí?
Kdo se dívá z povzdálí, nic špatného nevidí. Podle poslední zprávy Eurostatu je průměrná nezaměstnanost v EU nad devíti procenty, Česko si se svou sedmiprocentní mírou vede slušně. Bližší pohled je však už méně radostný. Od ledna do října tohoto roku vyplatil stát na podporách nezaměstnaným přes 11 miliard korun, více než dvojnásobek proti loňskému roku. A při detailním pohledu čerstvě nezaměstnaného popadá vztek. Institut rozvoje podnikání navrch zveřejnil studii, podle níž je podíl dlouhodobé nezaměstnanosti na té celkové více než poloviční. Tedy v překladu, ať je konjunktura, nebo krize, nepracovat se příliš mnoha nezaměstnaným jednoduše vyplácí.
Sociální demokracie už od jara tvrdí, že by jako protikrizový lék mělo zapůsobit zvýšení podpor, někde až o pětinu oproti dosavadním dávkám, a prodloužení doby pro pobírání podpory. Pokud by však na tom vydělali právě dlouhodobě nezaměstnaní, je to nejen neodůvodněná zátěž pro státní pokladnu, ale i facka do tváře těch, kteří by rádi pracovali, ale krize je nyní o místa připravila.
K boji s dlouhodobou nezaměstnaností nás vybízejí i okolní státy, kde je její podíl na celkovém množství lidí bez práce významně nižší než u nás. Tento údaj přitom nelze svádět na liberalismus některých západoevropských ekonomik. Například severské státy mají štědré systémy dávek nezaměstnaným, ale kdo nechce pracovat, tomu stát nic nedá.
Předseda ČSSD do konce roku odhaduje nezaměstnanost na deseti procentech. V tom má bohužel zřejmě pravdu. Jde ale primárně o to, jak efektivně podpořit ty, kteří jsou kvůli krizi poprvé v životě na dávkách, a zároveň nedotovat parazity na štědrém sociálním systému.
Plošné zvyšování podpory je nesmysl. Cestou je například podmínění dávky rekvalifikačním kurzem. Ani ne tak proto, že by propuštěný během několika měsíců získal zázračnou kvalifikaci. Především kvůli tomu, aby nemohl doma koukat na televizi, případně pracovat načerno a k tomu od státu dostávat pěkné přilepšení. To je v Česku bohužel u příliš mnoha dlouhodobě nezaměstnaných osvědčená praxe.
