Jan Žižka: Vzhůru ke světovládě. Češi prominou

Češi nemají žádný důvod podporovat jednotného evropského regulátora. Zdejší autonomní finanční regulace přispěla k tomu, že tuzemské banky nezasáhla první fáze světové krize. Ve finančním sektoru jsme byli dlouho odolní, na kolena nás dostala až recese v reálné ekonomice.

Podle Česka se ale nikdo řídit nebude. V centru pozornosti jsou dnes úplně jiné země: Řecko, Island, Lotyšsko… Ohrožují nás světoví spekulanti, křičí Řekové a žádají Evropu i Baracka Obamu, aby těmto vydřiduchům udělali čáru přes rozpočet. A nová globální autorita, kterou vyzdvihla na výsluní právě krize – skupina G20 – bude hledat globální pravidla.

Lotyši udělali věc pro mnohé Čechy nepochopitelnou – navzdory bolestnému utahování opasků nepohnuli s kurzem své měny zafixovaným vůči euru, nedevalvovali. Chtějí se opravdu pořád dostat do eurozóny, do této „svěrací kazajky“, v níž se dnes mluví o silnějším politickém dozoru nad celou měnovou unií? Zdá se, že v napojení na eurozónu se Lotyši pořád cítí bezpečněji.

Pokud ovšem budou advokáti mezinárodní integrace hledat nejpřesvědčivější argument, najdou ho asi na Islandu. Před krizí aktiva tamních bank výrazně přesahovala rozměry islandské ekonomiky, islandské finanční ústavy se staly lákadlem pro Brity, Nizozemce i další. Když se islandský stát rozhodl své banky zachraňovat, ukázalo se, že je to nad jeho možnosti. Bez ohledu na výsledek nedávného referenda budou muset nemalou sumu zaplatit islandští daňoví poplatníci. A jak se zlobí, že s nimi okolní svět nechce sdílet náklady!

Jistě, kdyby Islanďané nechali banky zkrachovat a Evropa pustila Řeky k vodě, nikdo by nemohl říci, že je to nespravedlivé. Neviditelná ruka trhu by spolehlivě vytrestala ty, kteří se chovali nerozumně. Bylo by to dostatečné varování pro další hříšníky. A ani by nebylo nutné vymýšlet nová pravidla. Takhle to ale ve světě nechodí. Všichni se bojí řetězové reakce, která tak či onak zasáhne i je. A ani zastánci podobných radikálních řešení si určitě nemyslí, že by je mohli prosadit.

Tečka? Ještě ne. Obhájci silných národních států dnes udávat tón nebudou, ale to neznamená, že jsou ve všem předem poraženi. Mohou spoléhat na to, že se všichni ti stoupenci eurovlád a světovlád porafají mezi sebou. Jednou věcí je shoda na potřebě mezinárodních pravidel, jinou komplikované vyjednávání o jejich přesné podobě. Výsledek je otevřený.