Andrea Colantoni: Češi byli mistři v klamání tělem

* E15: Kdo jste? Ital, nebo Švéd? Nebo snad po letech, které jste strávil v Praze, Čech?

Někdy nevím. Hodně lidí si myslí, jak je to báječné, když máte mezinárodní původ. V něčem to tak je, třeba v možnosti naučit se jazyky. Mám možná i trochu jiný pohled na různé kultury než ostatní. Jsem asi citlivější na to, v čem jsou lidé odlišní. Ale přesně v duchu slov vaší hymny zůstává někdy problém určit „kde domov můj“.

* E15: Tak jinak. Kdybyste si měl vybrat, kde byste chtěl strávit zbytek svého života, kterou zemi byste vybral?

Asi Švédsko. Odstěhoval jsem se tam s maminkou, když mi byly čtyři roky. Ve Stockholmu jsem vyrostl, studoval, mám tam spoustu kamarádů. A na druhém místě by asi byla Česká republika. Itálii mám pořád v srdci. Nosím italské jméno, vypadám spíše jako Ital než Švéd. Kamarády tam mám také. Ale protože jsem tam žil jen krátce, mám jen mlhavé vzpomínky. Beru to jen jako místo, kde jsem se narodil, kam jezdím rád na dovolenou.

* E15: A kolik jazyků tedy umíte?

Italsky, švédsky, anglicky, česky.

* E15: Jak jste se dostal do Prahy?

Pracoval jsem ve Stockholmu v jedné americké firmě. Po čase jsem požádal, abych mohl vyrazit na zkušenou do zahraničí. Můj šéf po měsíci přišel a řekl: Je tady příležitost stěhovat se do Prahy. V té době mi to bylo v podstatě jedno, tak jsem kývl. Říkal jsem si Praha, střední Evropa, tam se dějí věci. A tak jsem se v lednu 1998 stěhoval do Prahy.

* E15: Předtím už jste v Praze byl?

Jen na víkend. Ale nijak zvlášť mne nezaujala. Byl jsem tu pracovně a neměl jsem moc času rozhlížet se kolem.

* E15: Jste headhunter, sháníte kvalifikované Čechy do zahraničních firem sídlících v Praze…

Nejen pro české firmy, i pro slovenské.

* E15: S kolika lidmi jste už absolvoval pohovor?

Určitě jich bylo kolem tisícovky, možná více. Tuhle práci dělám 17 let, už ve Švédsku jsem pracoval v oboru personalistiky.

* E15: Co jste si myslel o Češích v první chvíli?

Můj názor na Čechy se za jedenáct let, co tu jsem, hodně změnil. Souvisí to i s prudkým vývojem hospodářství. Přiznávám ale, že v prvních letech jsem byl v šoku. Švédská společnost byla hodně předvídatelná. Věděl jsem, co se bude dít. Podíval jsem se na životopis, a hned jsem měl představu, s kým se setkám. Tohle v Česku neplatilo. Vůbec. Přečetl jsem si životopis, který uchazeč zaslal, a pak přišel někdo úplně jiný.

* E15: Jak jiný?

Člověk, který vůbec neodpovídal tomu, co bylo napsáno v životopise.

* E15: Jak jste reagoval?

Na jedné straně to byla zajímavá zkušenost, na druhé straně hodně frustrující. Měl jsem deset životopisů, deset dobrých kandidátů. Tedy alespoň jsem si myslel, že mám správné lidi. Po deseti pohovorech jsem ale zjistil, že nemám nikoho.

* E15: Čím to bylo?

Nevím. Ale pravdivost životopisů v Česku nebyla moc vysoká. Musel jsem si proto dávat neustále pozor, vše pečlivě prověřovat, shánět reference, informovat se přes známé. Pravdy jsem se dobral samozřejmě i tím, jak jsem kladl otázky. Nicméně pořád jsem musel být ve střehu. V tom se to lišilo od Švédska. Tam jsem se mohl věnovat přímo způsobilosti kandidáta pro zvolenou profesi.

* E15: Jak reagovali čeští uchazeči přistižení při lži?

Moc toho říkat nemohli. Vlastně jen hlesli na shledanou. Teď už se to ale stává málokdy. I ti starší už se chovají správně, změnili se. Pochopili, že je to dnes jiná hra. Společnosti jsou důkladnější.

* E15: Když k vám přijde uchazeč, jste schopen hned odhadnout, zda má šanci? Nebo nedáte na haló efekt?

Každý dá na první dojem, to je lidské. Četl jsem jednu americkou studii, která má ale všeobecnou platnost, že si děláme představu o tom, jaký člověk je, během prvních čtyř až šesti minut. Pro mne je důležité být si toho vědom. Musím být objektivní a schopen říct si, ano, první dojem byl takový. Ale potom musím vést důkladný a strukturovaný pohovor a získat podrobné informace.

* E15: Chyboval jste někdy?

Každý dělá chyby. Kdybych řekl, že jsem žádnou neudělal, lhal bych. Je důležité nespadnout do pasti prvního dojmu. Proto, když si nejsem jistý, dělám druhý pohovor. A ten bývá skoro stejný jako první. Zkouším, zda bude uchazeč odpovídat víceméně stejně.

* E15: A co psychologické testy?

Máme partnera, který je schopen je pro nás vypracovat, občas je používáme. Záleží na požadavcích klientů. Někteří jim nevěří, jiní je používají pravidelně.

* E15: Kdysi jsem jeden zažil. A byl jsem z něj hodně rozpačitý. Test měl dvě stě otázek, nabízel dvě varianty odpovědí, a u mnoha z nich jsem si neuměl vybrat.

Jak to?

* E15: Tak třeba jedna otázka zněla: Je letní noc, začíná bouřka. Prší, blesky křižují oblohou, je to hodně divoké. Co přitom cítíte? Měl jsem na výběr ze dvou možností. Buď jsem vzrušený, nebo zůstávám klidný. Říkal jsem si, když odpovím, že jsem klidný, bude to signál, že jsem netečný, vyprahlý, nic mne nezajímá, když odpovím, že mne to vzrušuje, budu úchylný. A vyhodnocoval to jeden člověk.

To nebylo dobré. Když o výsledku testu rozhoduje jen jeden člověk, není to nikdy dobré. Myslím, že by to společnosti neměly dělat. Může se totiž dojít k závěrům, které nejsou relevantní. A je také lepší užívat jiné testy, takové, které jsou určeny přímo na danou pozici, které se vztahují k určité profesi, jsou zaměřeny na určité schopnosti, na přesné měření vlastností. Ne takové ty obecné.

* E15: A co tedy ono dilema dvou odpovědí?

Ve Švédsku jsem ve svém prvním zaměstnání pracoval na vývoji psychologických testů. A zjistil jsem, že jsou dvě důležité věci. Test nemá dobrou nebo špatnou odpověď. Má odpověď, která pomáhá popsat člověka. Člověk není jen schopný, nebo neschopný. Musíte to srovnávat s požadavky, které na něj budou kladeny v práci.

* E15: Co testy inteligence?

Občas se používají. Ale mnohem méně, když obsazujete vyšší pozici. Tam už se předpokládá, že každý kandidát má svůj „track record“.

* E15: Jaké jsou vaše oblíbené otázky při pohovoru?

Zprvu se bavíme jen nezávazně, třeba i o počasí. Je to takový „small talk“. Je důležité, aby se uchazeč dobře cítil. Pak chci, aby mi řekl něco o sobě. Co si myslí, že je důležité. A to je hodně zajímavé. Někteří lidé jsou struční a postupují chronologicky. Jiní to větví, zdůrazňují třeba, jaké mají skvělé vzdělání. Jiní začínají momenty ze současnosti. Co člověk, to jiný přístup. Už z toho se dá hodně vyčíst. A teprve potom kladu otázky, které jsou spojené s obsazovanou pozicí. Ptám se na zkušenosti, znalosti. A pokud se obsazují vrcholové pozice, bavíme se o vedení týmu.

* E15: A ty oblíbené otázky?

Chci příklady. Nestačí mi odpověď, jsem člověk, který se hodně zaměřuje na řešení problémů. Chci příklady. Jak se choval v určitých situacích, jak je řešil. Jak by jednal na nové pozici. To je rozhodující fáze pohovoru. Ta vše ukáže. Zda uchazeč nepřišel vyzbrojen jen klišé načtenými z internetu, jako „je to pro mne opravdová výzva“, „jsem zaměřen na výkony a výsledky“, ale zda na to opravdu má.

* E15: Jednou jste řekl, co by podle vás udělal Čech a Slovák, pokud by měli k dispozici posledních dvě stě dolarů. Čech by si založil stavební spoření a Slovák by si koupil brýle Dolce & Gabbana.

To byla samozřejmě nadsázka. Češi jsou skromnější než jiní Evropané. Myslí dlouhodobě, povětšinou se vyhýbají riziku. Zato na Slovensku žijí lidé více přítomností. Proto ty brýle, aby vypadal hezky. U Čechů je to spíše naopak. Mnohý by měl dokonce špatný pocit, že by vypadal jako „frajer“. To je velmi důležité pochopit i kvůli naší práci. Někdy zahraniční manažeři říkají, ti Češi jsou tak uzavření a moc pracují. Tak to není, mají prostě jiný rytmus. Češi jsou hodně chytří a inteligentní. (Pravda, někteří až příliš.) A chvíli trvá, než se uvolní, navážou kontakt. Než padnou zábrany, atmosféra se stane neformální. Slováci jsou naproti tomu až moc rychlí. Tam se člověk skamarádí okamžitě. Ale není jasné, jestli to vlastně je přátelství, jestli to platí všude a ve všech věcech.

* E15: A co si myslíte o mladších lidech? Říká se o nich, že chtějí hned výhody, vysoké platy.

To mohu potvrdit. Mnozí mají představu, že se tady za posledních dvacet let vše vyvíjelo tak rychle a společnost zbohatla natolik, že mohou automaticky žádat o vysoké platy. Navíc mají špatné příklady z politiky. Někteří možná i od svých rodičů. Takže si dost často myslí, že mít služební automobil, hezký telefon je přímo jejich právo. A když je člověku dvacet sedm let, tak musí mít i hypotéku. Ale tak to ve světě nefunguje.

* E15: Ale zase je pozitivní, že se nebojí, řeknou, co si myslí. Na rozdíl od většiny starších.

To je v pořádku, to společnosti prospívá, když je otevřenější. Ale musí si také uvědomit, jaká je realita. Teď ekonomika asi příliš neporoste. Dva tři roky bude panovat nejistota. To se týká i platů, benefitů. Ale je dobré, že mladší mají i jiné požadavky, trvají na tom, aby jim nový zaměstnavatel zařídil školení, další vzdělávání. Je to pozitivní, protože jinak si myslím, že v České republice jsou lidé až příliš zaměření na peníze.

* E15: Proč myslíte?

Vždycky říkám uchazečům, dobře si vyberte, kam nastoupíte. Protože když budete mít kolem sebe špatné prostředí a špatného šéfa, nebude to dobré. A i když vyděláte třeba o deset tisíc korun více než jinde, stejně nebudete šťastní. Pokud je člověk vysoký manažer, má plat nad sto tisíc, nemělo by hrát takovou roli, jestli bere o deset tisíc více nebo méně. Ale to tady spousta lidí nepochopila. Berou místa s vyšším platem, i když vyjadřují pochybnosti. A pak po půl roce přijdou a říkají, hm, šéf je nějaký divný, nebyla to dobrá volba. A další velký problém je dnes také s lidmi, kteří v minulosti hodně měnili zaměstnání.

* E15: V jakém smyslu?

V čase krize se zcela změnil pohled na takové lidi. Před pěti lety to problém nebyl. Dnes, když přijde člověk, který v průběhu sedmi osmi let pětkrát vyměnil zaměstnavatele, je prakticky nezaměstnatelný. Tedy u našich klientů. Jejich pohled je: Nemusí u nás vydržet deset let, ale musí něco dokázat. A pokud chce něco dokázat ve společnosti jako manažer, musí na své pozici setrvat minimálně tři roky. Tohle se za poslední roky opravdu hodně změnilo.

Andrea Colantoni (39)

Jeho otec je Ital, matka Švédka. Narodil se v Římě, mládí strávil ve Stockholmu. Zde vystudoval na univerzitě sociální vědy, zaměření na psychologii, sociologii. Dnes je personalista a manažer společnosti EMA Partners v Praze.