Frank Haughton: Vykání drží Čechy zpět. Je hezké být uctivý, ale tvoří to bariéry

* E15: Jak jste se ocitl v Praze?

Původně jsem měl v plánu podnikat v Německu, zamýšlel jsem tam otevřít irskou hospodu. Jeden z mých přátel však v té době rozjížděl v Praze rozhlasovou stanici Kiss 98. Vyzval mne, abych za ním přijel. Tak jsem se víceméně náhodou ocitl v roce 1992 poprvé v Praze. Po příjezdu jsem jen vydechl úžasem: To je místo! Nádherné město. Hned mě napadlo: Tady zůstanu.

* E15: Německo bylo během chvíle zapomenuto?

Přesně. Uvědomil jsem si, jaké možnosti Praha nabízela. Nebyl tady žádný irský pub, jen miliony a miliony turistů. A také Češi, kteří milují pivo.

* E15: Vaše první hospoda se jmenovala James Joyce. Proč?

Napadlo mne, že by se moje první hospoda v Praze mohla jmenovat po nějakém irském spisovateli. Věděl jsem, že Češi jsou sečtělí, v tom jsou si naše národy hodně podobné. A samozřejmě v mnohém dalším, třeba v lásce k pivu. Ptal jsem se tedy Pražanů, kterého irského literáta znají nejlépe. Téměř sto procent odpovědí znělo – James Joyce. To rozhodlo. Chtěl jsem, aby Češi při pohledu na vývěsní štít hned věděli.

* E15: Pamatuji, že The James Joyce Irish Pub působil v Praze devadesátých let jako zjevení. Stalo se z něho téměř poutní místo.

To je pravda. Stal se hlavně centrem života expatů. Tehdy, když někdo přijel do města, zašel většinou k nám, do Liliové ulice. Aby získal kontakty, informace.

* E15: Po čase však James Joyce skončil. Proč?

Důvod byl prozaický. V lednu 2004 skončila nájemní smlouva a majitel ji neprodloužil.

* E15: Před několika dny jste otevřel hostinec James Joyce na jiném místě znovu. Očekáváte, že do něho budou opět proudit hlavně cizinci, kteří přijíždějí do Prahy podnikat?

Kdepak. Ty dny jsou pryč. V Praze je dnes mnohem více míst, kam je možné zajít. A stejně tak je to i s komunikací. Pokud chcete rozjet byznys, můžete se obrátit například na mezinárodní právní kanceláře, nebo i ty české, v nichž pracují anglicky hovořící lidé. Dnes je mnohem snadnější začít v Praze nový život.

* E15: Na koho tedy cílíte?

Dnes hlavně na Čechy. Na lidi, kteří bydlí v okolí, kteří zde pracují.

* E15: Irské hospody jsou oblíbené po celém světě. V čem tkví jejich přitažlivost?

Je to dáno naší mentalitou. Jsme malý národ, přitom jsme známi po celém světě. Hodně Irů v těžkých časech emigrovalo. Ať přijedete do kteréhokoli koutu světa, určitě tam narazíte na Ira. Irské hospody mají všude svou pověst, protože to jsou velmi živá, společenská místa. Irové, když si dají pár drinků, rádi si zazpívají. Jsou společenští. V irské hospodě se nikdy necítíte sám. Nenudíte se. Mají svoji atmosféru. Je tu mnohem snadnější se s někým seznámit.

* E15: K irským hospodám patří i zvláštní vybavení. Jak jste si poradil s tím?

Dovezl jsem si jednotlivé kusy z Irska. Například něco i z likvidovaného kostela v Belfastu. Mělo to skončit na skládce a já jsem to použil v Praze.

* E15: Jako první jste začal dovážet do Čech pivo Guinness. Jak ho Češi přijali?

Nebojím se říci, že byli doslova fascinováni. Nejvíce je zaujala jeho bohatá a hustá, téměř smetanová pěna. A také skutečnost, že když na ni položíte drobnou minci, tak se nepotopí. Češi jsou pivní znalci. A rádi objevují nové. Znají nejlepší světové značky. Znali i tohle černé světoznámé irské pivo. Jenže ho nikdy předtím neviděli ani neochutnali. Tak jím byli zpočátku opravdu fascinováni.

* E15: A také za ně neváhali platit. Pamatuji, že stálo téměř sto korun.

To je pravda. Ale dnes u nás stojí mnohem méně. V Praze jsou ještě další čtyři irské hospody a naše ceny jsou nejnižší – Guinness u nás stojí 65 korun.

* E15: Udělal jste během svého podnikání v Praze nějakou zásadní chybu?

Ale jistě. Třeba jsem kdysi ve Slovanském domě provozoval velký restaurant. Vytvořili jsem tam perfektní prostředí, architekt odvedl skvělou práci. To místo vypadalo velkolepě. Měl jsem tam skvělý tým kuchařů, držel jsem svoje marže dole. Stejně to ale nefungovalo. Tam se to totiž vůbec nehodilo. To místo bylo jako stvořené pro noční klub. Restaurant zkrachoval.

* E15: Do Prahy ještě nedávno přijíždělo množství mladých Britů. Pořádali tady divoké pitky, mladí muži, kteří se chystali oženit, se tady bujaře loučili se svobodou. Jak jste se s nimi vypořádal?

Jak říkáte, přijíždí jich stále méně a méně. Pocítili jsme to. Může za to recese a také samozřejmě to, jak neuvěřitelně během pár let posílila česká koruna vůči britské libře. Pro Brity se stala Praha opravdu drahým městem. Dnes jezdí raději jinam, třeba do Lotyšska, Polska, do Bratislavy…

* E15: Mnozí Češi jsou možná rádi. Vzhledem k nepřístojnostem, které tu mladí Britové vyváděli.

Asi ano. Oni opravdu pili hodně, nezřídka to přeháněli. A jak jsme se s nimi vypořádali? Je to všechno v chování obsluhy. Buď je vůbec nepustíte dovnitř. Nebo když jejich chování překročí únosnou míru, musíte zakročit. Zjednat si pořádek. Přestat nalévat. Vykázat je.

* E15: Když jste se zmínil o obsluze. Co si myslíte o špatném servisu, který poskytují mnohé české restauranty? Proč se čeští číšníci a číšnice neusmívají, nejsou pohostinnější?

To je velmi těžké pochopit a ještě obtížnější je to vysvětlit. Ale možná vysvětlení mám. Když jedete třeba do Ameriky nebo do Austrálie, lidé vás tam okamžitě oslovují křestním jménem. Jenže v češtině je to jinak – máte vykání a tykání. A to drží lidi hodně zpět. Chvíli vám trvá, než někoho oslovíte křestním jménem. Patří to k vaší kultuře. Je to hezké, být tak uctivý, ale vytváří to bariéry. Zadruhé – čeští majitelé mají povětšinou jiný vztah se svými zaměstnanci, než mám například já. Jsou hodně odtažití, podezřívaví. Já každému od počátku věřím. Samozřejmě že vše kontroluji, ale nezačínám s nedůvěrou. Jinak to nejde. Když nebude majitel vycházet se zaměstnanci, odrazí se to na obsluze. Odnese to jenom zákazník. Na place pak bude panovat divná, skoro „dohlížitelská“ atmosféra. Obecně si myslím, že vlastníci musejí mít rádi svůj byznys a lidi. Když chcete nabízet pohostinnost, musíte mít rád lidi.

* E15: Mnozí odtažité, nevlídné chování číšníků vysvětlují jako dědictví komunismu.

Tohle vůbec neberu. Když jedu na Slovensko, chovají se ke mně mnohem příjemněji. Stejně tak i v Maďarsku, Rumunsku, Chorvatsku. Řekl bych, že problém tkví opravdu v něčem jiném.

* E15: Kolik Irů dnes žije v Praze?

Řekl bych tak mezi 150 a 200.

* E15: V Praze spolupořádáte už mnoho let hudební festival. Jak to vzniklo?

Ten festival vznikl jako nápad propojit naše dva národy, český a irský. Letos se konal potřinácté. Třetí týden v březnu se tak Praha opět, obrazně řečeno, zazelenala. Oslavuje se totiž irský patron svatý Patrik a symbolem toho svátku je zelený trojlístek. Nechybí irská hudba, tradiční tanec, barvení piva i pečiva a všeho možného nazeleno. V rámci festivalu se koná i šampionát v otevírání ústřic.

* E15: Je něco, co vám na životě v Praze vadí?

Bohužel ano. To, jak se chováte k turistům, k návštěvníkům Prahy. Nerozumím tomu, co se tady už roky děje. Jakým martyriem si musejí turisté nezřídka projít. Mnozí o tom se mnou hovoří.

* E15: Co máte na mysli?

Třeba letiště. Vypadalo to, že se to tam zlepší, ale vše je znovu při starém. Neuvěřitelné ceny, černí taxikáři. Lidé přijíždějící do Prahy nemají šanci poznat, kdo je kdo. Kdo je „oficiální“ a kdo ne. Nadháněči je pronásledují už u východu. A dokonce i ti „oficiální“ jsou nestoudní. Někteří účtují třeba sto korun za jedno zavazadlo v taxíku. To znamená, že za tři zavazadla zaplatíte tři sta korun, a to ještě nesedíte. Dále směna peněz. Mnohé směnárny mají naprosto neuvěřitelné zlodějské kurzy. A pak ti penězoměnci na ulicích. Jistě, nikdo by s nimi neměl jednat, ale lidé jsou k nim doslova nestoudnými kurzy v centru naháněni. Tihle zloději pak často podstrčí turistům polské či bulharské bankovky. Nedávno jsem to viděl, žádal jsem policisty, aby zasáhli. A co se stalo? Jen mávli rukou. A mohl bych jmenovat desítky dalších nešvarů.

* E15: Také příliv turistů do Česka rychle slábne.

Úředníci a politici hrají mrtvé brouky. Přitom by to řešit šlo. A rychle. Podobné problémy měli v bohatých zemích všude po světě a vyřešili je. Tady se ale už roky nic neděje. Někdy mám pocit, že to snad všem vyhovuje. Pak ale nemůže nikdo očekávat, že se lidé budou vracet. Snažíme se sice v našich irských hospodách ten obraz vylepšit, aby se lidé, až přijedou domů, třeba do Británie, Austrálie, Spojených států, Německa, nebáli říkat, jeďte do Prahy. Tam je to prima, jsou slušní. Chceme, aby ti lidé vystupovali jako vyslanci Prahy. A ne aby vyprávěli, jak přišli o peníze, to je opravdu ohromující.

Frank Haughton (62)

Narodil se ve Wicklow v Irsku. Studoval na Rockwell College. Pracoval v bance jako makléř. Do Prahy přišel před osmnácti lety. Dnes zde vlastní dva irské restauranty – Caffrey´s a James Joyce. S českou manželkou má jedno dítě.