Jan Koláčný: Obchodujeme s iluzemi

* E15: Co říkáte krachům cestovních kanceláří? Nebylo jich u nás v posledních letech nějak moc?

To je naprosto normální, že někdo zkrachuje. Děje se to všude ve světě. V každém podnikatelském oboru. Když jdu dnes po ulici, po které chodím deset let, tak ty obchody tam jsou zcela jiné. Když zkrachuje prádelna, tak tomu nevěnuje nikdo pozornost, ale když zkrachuje cestovka, která možná obsluhovala méně klientů než ta prádelna, tak jsou toho noviny plné.

* E15: Proč myslíte, že to média tak zajímá?

Je to dáno tím, že cestování je lukrativní obor. V Čechách je hodně vysoko na žebříčku priorit. I proto ten obor mohl být tak úspěšný. Když by měl průměrný Švýcar plat jako Čech, tak by vůbec nepomyslel na to, jet do zahraničí na dovolenou. Průměrný Čech na to ale myslí neustále. I když kvůli tomu musí střádat celý rok. Protože je to u nás vysoko na žebříčku priorit. Dovolená v létě u moře letecky je něco, co když člověk nemá, tak to cítí úkorně. Vnímá i to, že jeho okolí to zaznamenává. To je prostě u nás součást života. Jako to, jaký vlastníte automobil, zda máte dům.

* E15: To, o čem hovoříte, se jistě intenzivně prožívalo před několika lety. Ale opravdu to přetrvává?

Určitě. Dnes je rozdíl jen v tom, že se cestování stalo samozřejmější součástí života. Už se nebere tolik jako luxus. Do Egypta s námi jezdí lidé třeba pětkrát šestkrát ročně, mnozí létají do zahraničí dvakrát třikrát ročně. Přesto je to pořád něco výjimečného.

* E15: Těžko uvěřit.

Je to tak. Pořád je to mnohem větší luxus než třeba v Německu, s kterým máme tendenci se srovnávat, protože je to soused. Ovšem trh tam je zcela jiný. My tady dáme dohromady v zimě jeden charterový odlet do Dominikánské republiky. Nějakých dvě stě lidí. To zaplníme, jednou za deset dnů. Jenže třeba v Düsseldorfu vypravovali letos v zimě každé úterý dva lety do Dominikánské republiky. A další dny také. A to bylo jen z půlmilionového Düsseldorfu. Tamní trh je někde úplně jinde.

* E15: Asi i jejich přístup k cestování…

Samozřejmě. Když u nás člověk odkládá každý měsíc nějakou částku na dovolenou, tak ji potom prožívá zcela jinak. Když se mu zdá něco nedokonalého, tak je schopen se kvůli tomu rozčilovat až neadekvátně. Zatímco ten Němec si řekne, dobře, dneska se to nepovedlo, tak za tři měsíce za půl roku pojedu znovu, a bude to určitě lepší. Ale lidé se učí cestovat, poznávat. A to je dobře, protože už se třeba nesetkáváte s nesmyslnými věcmi, se stížnostmi jako v minulosti. Už více vědí, na co mají právo, už více vědí, jak svoje práva uplatnit.

* E15: Vy jste chtěl vždy pracovat v turistice?

Ale kdepak. Jako mladého mne to vůbec nenapadlo. Rodiče pracovali v zahraničním obchodu, působili také v Moskvě, a tam jsem začal studovat Moskevský státní institut mezinárodních vztahů. Diplomacii, ekonomiku, mezinárodní přehled a jazyky. Studia jsem ale dokončil v Praze na právnické. Promoval jsem jako právník se specializací na mezinárodní právo, ale tím jsem se nikdy nezabýval. Od počátku jsem pracoval v zahraničí, zastupoval jsem zájmy našich tehdy státních podniků.

* E15: Kde například?

Většinou to byla teritoria, kde jsem byl buď sám, nebo byste zástupce našeho státu spočítali na prstech jedné ruky. Začínal jsem v neuvěřitelně chudém Jemenu. Ten v té době nebyl nebezpečný jako dnes, kdy si některé kmeny udělaly dobrý byznys z toho, že unášejí cizince a žádají za ně výkupné. Tehdy jste mohl nechat peněženku před domem a druhý den jste ji tam našel.

* E15: Co následovalo?

Libanon za občanské války, tam jsem byl do roku 1988. Ani jsem si před tím moc neuvědomoval, co hrozilo. Ovšem když už jsem tam byl, tak jsem se snažil nejen přežít, ale i si to „užít“. Noční život byl skvělý. Tam se žilo s tím, že nikdo nevěděl, jestli dožije příštího dne. Pro náš stát bylo výhodné, že jsem byl svobodný, sedmadvacetiletý. Nemuseli se starat, jestli mají moji rodinu evakuovat pokaždé, když šlo do tuhého. Z té doby si pamatuji, že kulky z M16 nebo z kalašnikova stěny zastavily, když to náhodou ale pustil do domu někdo z protileteckého kulometu, tak ho proděravěl skrz naskrz. Sklenáři měli zlaté časy.

* E15: Asi jste tam navázal spoustu kontaktů.

Přes Libanon šla valná část obchodu s arabským světem. Setkal jsem se s mnoha zajímavými lidmi, s kterými jsem v kontaktu dodnes. Z našich třeba s Blankou Matragi. Jsme přátelé.

* E15: Kam vedly vaše další kroky?

Oslovil mě šéf odboru afrických zemí Eduard Kukan, pozdější ministr zahraničních věcí Slovenska: „Honzo, pojeď do Afriky, zkusíš jiný svět, oni tě pořád mučí v těch arabských zemích.“ Tak jsem jel do Nigérie. Ta byla přirozené spádové centrum celé oblasti západní Afriky. Neměli jsme tehdy zastoupení všude, a tak jsem jezdil po celé západní Africe – působil jsem v Pobřeží slonoviny, Ghaně, Čadu, Středoafrické republice, Gabunu, Kamerunu. V Nigérii jsem i dělil republiku. V roce 1992. Měl jsem pověření od nás i od Slováků, tak jsem si sám sobě předával majetek obou států.

* E15: Svět turistiky byl ještě daleko?

Docela ano. Následovala Jihoafrická republika, kde jsem strávil rok v pozorovatelské misi při prvních prezidentských volbách, když byl zvolen Mandela. Tři roky jsem strávil v Egyptě jako zástupce velvyslance. Pak jsem dostal nabídku do Saúdské Arábie, kde se otevíralo naše první zastupitelství. Až teprve potom jsem začal působit v cestovním ruchu.

* E15: Jak k tomu došlo?

Saúdskou Arábii jsem opustil hlavně kvůli rodině. Dcera měla zdravotní problémy a doktoři mi nedoporučovali, aby se mnou cestovala do zahraničí. Tak jsem byl zase sám. A s rodinou jsem se viděl jen během dovolených a nějakých služebních cest. To bylo neudržitelné. V té době mě kontaktovala bývalá kolegyně, která provozovala od roku 1992 cestovní kancelář. Chtěla ji rozšiřovat. A tak jsem se k ní připojil.

* E15: Jak se ta cestovní kancelář jmenovala?

Bonvia. V létě jsme prodávali zájezdy na Mallorku, v zimě na Tenerife na Kanárských ostrovech. To bylo v době, kdy jezdit na Kanárské ostrovy byl tady těžký luxus, lidé nebyli zvyklí létat na dovolenou za teplem, v zimě vůbec, v zimě se jezdilo na hory. Kanáry byly úplné novum a my jsme vlastně učili lidi, že se dá jezdit k moři i v zimě. Koncem devadesátých let se ale vše začalo kazit, a tak jsem kolegyni řekl: „Podívej, ty jsi tu firmu zakládala, uživí jen jednoho člověka, tak já jdu.“

* E15: Jak jste se stal jedním z ředitelů Exim Tours?

Ferida Nasra, hlavního majitele, jsem tehdy moc neznal. On tehdy někoho sháněl, protože Exim Tours rostl, a domluvili jsme se. To bylo před deseti lety.

* E15: Logo Exim Tours je dnes vidět všude. Jak to ale začalo?

Počátky připomínají přímo pohádkový podnikatelský příběh. Datuje se z roku 1993. Ferid tady studoval, oženil se, pak v Praze působil na obchodním oddělení tuniské ambasády. Posléze se rozhodl zůstat trvale a podnikat v cestovním ruchu. S kolegou dali dohromady sto tisíc na založení společnosti s ručením omezeným. A tak to celé začalo.

* E15: To bylo nejlépe vydaných sto tisíc korun, o jakých jsem kdy slyšel.

No když si vezmete, že generujeme zisky kolem 160 až 170 milionů ročně, tak ano. Ale to nebylo od počátku. Měli jsme 28 tisíc klientů. Když jsme seděli na vánočním večírku, znali jsme se všichni jménem. Dnes je to všechno jinak, zaměstnanců máme skoro tři sta v Česku a dalších více než 100 v zahraničí a ročně vozíme z České republiky přes čtvrt milionu klinetů.

* E15: Co stojí za úspěchem Exim Tours?

Asi to, že Ferid Nasr je trochu jiný než někteří další podnikatelé v oboru, které znám. On stál vždy pevnýma nohama na zemi. Nenabízel nesmysly, nekonal bláznivá rozhodnutí ve stylu „zdesetinásobíme objemy“, „zpětinásobíme nabízená místa“. Jde Kréta, přidáme Krétu. Ale ne dvě letadla týdně, vezmeme nejprve čtyřicet míst. A když to půjde dobře, vezmeme šedesát míst. A pak celé letadlo.

* E15: Během let jste jednal s mnoha silnými hráči. Co si myslíte o Václavu Fischerovi?

Z osobní zkušenosti o něm nemohu říct nic špatného, vždy jednal férově. Poprvé jsem ho potkal ještě v Bonvii. Bylo to v roce 1997, kdy popadala spousta cestovek. Sedíme s kolegyní, probíráme to a volá Fischer. Jestli bychom se u něho nezastavili. Dohodli jsme se na využití míst v letadlech Fischer Air. Rok a půl ta operace běžela bez razítek, písemné smlouvy, naprosto spolehlivě.

* E15: A co ten jeho konec?

Je třeba, aby měl člověk nohy na zemi. Myslím, že nikdy neměl sklon zabývat se běžnou agendou. A asi na to neměl ani dobré lidi. On byl markeťák, vizionář.

* E15: Několikrát jste hovořil v souvislosti s tímto druhem podnikání o důvěře. To je tak důležitá?

Neuvěřitelně důležitá! To je jako v pojišťovnictví. Klienti vydávají peníze dopředu někomu, koho neznají. Navíc my vlastně obchodujeme s iluzemi. Někdo se podívá na nějaké obrázky v našem katalogu a na základě toho se rozhodne vám dát dvacet třicet padesát tisíc korun. Třeba v půlročním předstihu. To chce mít mimořádně vysoký kredit.

* E15: Jak na vás dopadl „efekt sopka“?

To nebylo jen o té islandské sopce. Cokoli se na světě stane, má okamžitý dopad na cestovní ruch. Je to neuvěřitelně křehký obor. Na druhé straně je nevídaně flexibilní, vždycky se najdou nějaká východiska. Je výrazně provázaný, mezinárodní. Daleko více než kterýkoli jiný obor podnikání. V tom je to náročné. Neustále musíte myslet na to, že nesmíte ztratit důvěru zákazníků.

* E15: Viz Řecko dnešních dnů…

To je důkaz nad jiné. Ve zprávách se objevil hořící dům v Aténách, k tomu zpráva, že tam uhořeli tři lidé, a nám okamžitě popadaly prodeje. Všechno se zastavilo. Nikdo už nepřemýšlí, že Heraklión na Krétě, kam vozíme naše turisty, je v podstatě jiný svět. Nebo když se ve východním Turecku zachvěje zem, tak to v Istanbulu nevědí, protože to je země velká jako půlka Evropy. Jenže u nás titulek Zemětřesení v Turecku způsobí mezi turisty paniku. Má to okamžitý dopad. Je to strašně rychlé.

* E15: Jak se k tomu stavíte?

To jenom sledujeme. Tyhle krizové situace se prostě objevují z času na čas. Hlavní je, aby k vám klient neztratil důvěru. Aby si byl jistý, že se o něj postaráte v každé situaci.

* E15: Co říkáte přetrvávající oblibě takzvaných last minute?

Dost dobře to nechápu. Často se jedná jen o rozdíl několika stovek korun v ceně zájezdu. Pokud si ale koupíte zájezd v předstihu, máte klid. Vidíme to v těchto dnech, najednou se všichni na poslední chvíli probrali a chtějí cestovat. Našich osmnáct telefonistek je v neustálé permanenci. Matky volají, děti, které se těší k moři, mají vedle sebe, a doslova zoufalým hlasem nás žádají o místo. Často potom takoví klienti, kteří to přehnali s čekáním „na nejvýhodnější“ nabídku, nemusejí být vůbec uspokojeni. Někdy i lidé, kteří si mohou dovolit prakticky cokoli, vlastní domy za miliony, jezdí v limuzínách, k nám přicházejí hledat mezi last minute.

* E15: Jaké jsou poslední trendy v cestování?

Na rozdíl od jiných národů Čech, když chce dovolenou, tak ji chce dnes ve většině se vším všudy. To je trend posledních měsíců. Vybírá kvalitnější a dražší služby. Proto ta obliba all inclusive. Chce mít vše zařízeno, aby se nemusel o nic starat.

* E15: Takže už z domova za ruku…

Obrazně řečeno je to tak. Vezmeme ho za ruku před jeho domem a za deset dní ho tam vrátíme. Osmdesát procent našich klientů dnes užívá transferů k odletům. Máme obrovskou síť transferových míst, odkud vozíme lidi na letiště do Prahy, Brna nebo Ostravy a zase zpátky domů. To je ideál dovolené většiny našich klientů.

Jan Koláčný (52)

Studoval na Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě, promoval na Právnické fakultě UK v Praze. Pracoval na ministerstvu zahraničního obchodu a zahraničních věcí, působil mimo jiné v Jemenu (1983–84), Libanonu (1985–88), Nigérii (1990–1993), Egyptě (1993–96). V Jihoafrické republice byl v roli pozorovatele OSN (1994). Pak pracoval v cestovní kanceláři Bonvia (1996–2000) a dnes je v Exim Tours (od roku 2000). Zde působí ve funkci obchodního a produktového ředitele.