Jiřina Ptáčníková: Světový rekord bych také posunovala po centimetru

* E15: Který okamžik vaší sportovní kariéry byl nejtěžší?

V roce 2006 to se mnou bylo nahnuté. Měla jsem imunologické problémy. Stalo se to po šesti letech, co jsem skákala tyčku. Doktoři do mne sypali hormony, začala jsem přibírat, narušilo mi to kompletně imunitní systém. Měla jsem lehce načatou štítnou žlázu. A hlavně jsem byla pořád unavená, oslabená. Nemohla jsem nic. Rychle se to projevilo na výkonnosti.

* E15: Co doktoři? Nevěděli si rady?

Obešla jsem jich strašně moc, absolvovala strašně moc testů. Ale nic, tápali.

* E15: Kde vám nakonec pomohli?

V Plzni.

* E15: V roce 2006 jste byla členkou atletického oddílu Dukla. Ten se přece vždycky pyšnil výborným zázemím. Nebyla jste třeba ve vojenské nemocnici?

Mě nikdo nechtěl… Já jsem potřebovala nějakého výborného doktora, ale na ty se čeká dlouho. Musíte čekat minimálně dva měsíce, než vás vezmou.

* E15: Těžko uvěřit. Vždyť už jste tehdy patřila k velkým nadějím české atletiky.

To záleželo na trenérovi Boleslavu Paterovi, na někom z těch vyšších, aby mi to doobjíždět mluvil. Ale nikomu se asi nechtělo, a tak to dopadlo takhle.

* E15: Z Dukly jste nakonec odešla…

Bylo to těžké. Rok jsem se trápila, než mi konečně někdo řekl, co mi je. A na Dukle se mnou zatím vzrůstala nespokojenost. Říkali, že nemám výkonnost, že jsem neperspektivní. To mi v jedenadvaceti letech připadalo směšné. Tak jsem se na všechno vykašlala a odjela jsem z Prahy pryč. Tady mě stejně nikdo nepodržel, ani trenér, ani vedoucí na Dukle, nikdo.

* E15: Neměla jste s trenérem Boleslavem Paterou předtím nějaký jiný konflikt?

Ne.

* E15: Zvláštní.

Mě hlavně mrzelo, že trenér je člověk, se kterým jako sportovec trávíte nejvíce času. Více než se svou rodinou, s partnerem. A on, člověk, který mne do skoku o tyči zasvětil, se ke mně otočil zády.

* E15: Možná měl někoho talentovanějšího?

V té době jsem trénovala s Kačkou Baďurovou a ta zrovna měla svou úžasnou sezonu. On se jí tedy věnoval nejvíce. To se dá pochopit. Ale měl i jiné lidi ve skupině.

* E15: S trenérem jste si to po letech vyříkali?

Vyříkávali jsme si to hodně dlouho. Bylo to takové na etapy.

* E15: Máte pro jeho tehdejší chování a pro jednání Dukly nějaké vysvětlení?

Nepochopila jsem to dodnes. Ve dvaceti jsem už závodila na mistrovství Evropy dospělých. Posouvala jsem si osobní rekordy. A najednou během půl roku, když jsem měla zdravotní problémy, všichni všechno utnuli a nikdo mi nepomohl.

* E15: Jak jste ty dny prožívala?

S tréninkem to bylo opravdu omezené, když jsem se pohnula, byla jsem strašně unavená. Pořád se mi chtělo spát. Do toho jsem ještě měla školu, problémy osobní, rozešla jsem se s přítelem.

* E15: Kdo vám nakonec pomohl?

Taťka. Měl takový nápad, že se mě ujme. Věřil mi. Řekl, že to ještě zkusíme. Tak jsem začala trénovat s ním v Plzni. Tam to bylo prima. Žádný nátlak. Cítila jsem se tam výborně a hrozně mi to pomohlo.

* E15: Jste svým způsobem výjimka. Byla jste na dně a zvedla jste se. Proč se to jiným nepovede?

Podrželi mě hodně rodiče, bývalí atleti. Tehdy jsem poznala, že nejdůležitější je, aby za vámi někdo stál. Aby vám řekl, bude to dobré, ještě chvíli vydrž, když se pohybujete takhle na hraně. A záleží také na penězích, samozřejmě. Zda vám někdo finančně pomůže. Může se stát, že jste úplně sám, chtěl byste dělat atletiku, ale třeba nemáte ani na rohlík. Tak budete muset jít do práce, skloubit sport s prací.

* E15: Zažila jste kolem sebe takové případy?

Samozřejmě. A je to škoda. Na jedné ruce bych spočítala, kdo z těch, s nimiž jsem začínala, vydržel. A že nás kdysi bylo nespočetně.

* E15: Dříve tu byla tréninková střediska mládeže, později byla zrušena. Přitom tento systém od nás postupně převzaly mnohé západoevropské země. Vypadá to, že dnes je sport u nás postaven hodně na individualismu. Vnímáte to také tak?

Vždycky jde o peníze. Kdyby se našel někdo, kdo by investoval do nějakého střediska, bylo by to prima. Já jsem třeba odešla z Olympu Praha, svého prvního oddílu, jen kvůli tomu, že jsem neměla tyče. Ty jsou hodně drahé. Protože tam na ně tehdy nebylo, tak jsem musela jít jinam. A kdyby se tenkrát nenaskytla jiná příležitost, dnes bych neskákala.

* E15: Teď máte podmínky dobré?

Teď ano. V Policejním sportovním klubu Olymp mi podali pomocnou ruku. Přitom když jsem skončila na Dukle, neměla jsem nic. Dokonce jsem musela jít na pracovní úřad, abych mohla vůbec nějak fungovat. Pan Kárský mi hned koupil nové tyče, aniž bych za sebou měla medaile, velký mezinárodní úspěch. Měla jsem za sebou jen pár účastí na evropských a světových šampionátech. A nikdo tu na mne netlačil, tohle musíš, tohle ne.

* E15: Takový malý zázrak?

Ano.

* E15: Ale asi je divné spoléhat jen na zázraky.

To je pravda.

* E15: Atletikou si dnes vyděláváte slušně?

Řeknu to takto, s přítelem (Petr Svoboda, nejlepší český překážkář – pozn. aut.) si kupujeme baráček. Vydělali jsme si na něj díky závodům, v podstatě během jedné jeho dobré sezony a během jedné mé dobré sezony. Netvrdím, že ho zaplatíme celý hned, ale sportem, pokud se člověk dostane na nějakou úroveň, se dá uživit slušně.

* E15: Ale to se zlomilo až teď…

Až teď. Musíte samozřejmě různé mítinky, dostat se do finále mistrovství světa, Evropy. Pokud budete jen ve finále mistrovství České republiky, nemáte šanci.

* E15: Dostanete hezkou plaketu.

Za kterou si toho moc nekoupíte. Třeba Roman Šebrle si díky své dlouhé a úspěšné kariéře otevřel krásné sportovní centrum, má krásný dům, velkou rodinu.

* E15: To je však případ jen několika vyvolených. Vás dříve nikdy nenapadlo stát se třeba bankéřkou?

Nejsem na čísla. Mně vždycky ve škole dělaly strašný problém matika a účetnictví. Takže ne, být bankéřkou mne nikdy nenapadlo. Ale je mi samozřejmě jasné, že atletiku nemohu dělat do konce života, proto se chci vrátit zase na školu, kterou jsem už jednou studovala. Na policejní akademii.

* E15: Chcete být kriminalistkou?

To by mě bavilo.

* E15: Kdo vybírá, na který mítink pojedete? Manažer?

Je to tak. O všechno se starají pánové Juck a Průša. Oni rozhodují.

* E15: O manažerech se říká kdeco. Třeba to, že sportovce dřou, aby z nich něco měli, nekoukají nalevo napravo.

To není ten případ. Jsem s nimi necelé dva roky a za tu dobu jsem si k nim vytvořila perfektní vztah. Je to oboustranné, jsme naladěni na stejnou vlnu. Třeba když jsem neměla výkonnost, dostali mě na lepší mítink. Aby mi to zvedlo sebevědomí, abych se otrkala. Hodně se starají.

* E15: Co se týká vašich plánů, mají všechno v rukách manažeři?

Naplánují vše a já pak povím, zda mohu, nebo ne. Jestli nemám něco jiného.

* E15: Co jiného?

Tak třeba můj táta teď pořádá Plzeňskou tyčku na náměstí v Plzni. Nebo Petr nedávno musel posunout soustředění kvůli tomu, že sestřenice měla svatbu.

* E15: Ale kdyby tady byl nějaký lukrativní mítink, tak to by asi šlo všechno stranou?

To asi ano.

* E15: A to bude asi stále častější. Když se pořád zlepšujete…

Asi ano. Ale nic se nesmí přehánět. Bylo to teď vidět strašně na Jeleně Isinbajevové. Mně jí až přišlo líto. Sedm osm let překonávala světové rekordy. A zrovna teď se jí to v jedné sezoně všechno sečetlo a ona začala prohrávat. Co já vím, musela objet všechny sponzory, nafotit různé věci. Třeba jela kvůli tomu z Monaka do Hongkongu, z Hongkongu do Itálie a tak dále. Neměla čas na pořádný trénink, na závody, a najednou jí všechno odešlo.

* E15: Co si myslíte o jejím přístupu v letech minulých, kdy posunovala na závodech světový rekord vždy jen o jeden centimetr?

Už jsem říkala, že ve všem jde o peníze. Kdybyste věděl, že máte na to světový rekord překonat o dvacet centimetrů, udělal byste to na jednom závodě a nechal si ten svěťák zaplatit jednou? Nebo to udělal dvacetkrát a inkasoval dvacetkrát? Co byste si asi tak vybral?

* E15: Ale to bych chtěl slyšet já od vás.

Tak mně by jistě nevadilo posunovat ho po centimetru.

Jiřina Ptáčníková (25)

Narodila se 20. května 1986 v Plzni. Nyní závodí za oddíl PSK Olymp Praha. Trénují ji její otec František Ptáčník, bývalý výborný sprinter, a ruský tyčkařský specialista Nikolaj Goroškov. K jejím největším úspěchům patří 1. místo na Světové univerziádě v Bělehradě (2009) a 5. místo na světovém halovém šampionátu v katarském Dauhá (2010). Nejlepší výkon v hale: 4,60 m (Dauhá a Donětsk 2010), na stadionu: 4,55 m (Bělehrad 2009 a Dauhá 2010).