Martin Němec: V hlavě se mi kupí obrazy

* E15: Kdybyste žil v Americe, určitě budete mít agenta a budete bohatý. Ale jsme v Česku. Takže jak to s vámi je?

Mám docela štěstí – sice naprosto postrádám ekonomického ducha a jsem všechno, jen ne byznysmen, ale i tak se mi daří dobře, nestěžuji si. Nejsem obchodník, ale přesto obchoduji, protože se moje práce prodávají.

* E15: Co vás hlavně živí?

Vždycky mě živily dvě hlavní – jak se říká v kruzích vašich čtenářů – komodity: hudba a obrazy. Vždycky se to prolínalo, ale většinu života převažovala spíše hudba. Ale právě teď jsou to především obrazy, kterým mám teď potřebu se věnovat víc. Hudbu bych však neuměl a nechtěl vytěsnit, stejně jako jsem nikdy neuměl a nechtěl vytěsnit malování. Takže ze svého ateliéru poměrně často odbíhám do svého studia a skládám hudbu na zakázku; pro film, televizi i k reklamám. Ale snažím se být co nejvíc v ateliéru.

* E15: Proč?

Po padesátém roce života začínám preferovat profesi samostatnější, méně závislou na kolektivní spolupráci. Zejména mě na tuto cestu navedla moje jiná než hudební participace na několika filmových projektech, kde je velmi obtížné určit kompetence jednotlivých složek. Nejsem moc zvyklý mít nadřízené – a tak mám asi potíž s autoritami. Plátna v ateliéru sice nejsou tak širokoúhlá, ale štětec mám v ruce jen sám a jen sám za sebe.

* E15: To bych řekl, že je vcelku obvyklé a normální…

Jistě. Jenže já byl celoživotně zvyklý být si sám vlastním pánem, případně šéfovat někomu v kapele. Jsem asi dobrý pán, ale špatný sluha. Touha zase o všem rozhodovat sám na mě padla po dlouhé práci na filmu T. M. A., jak pojmenoval režisér Juraj Herz můj scénář Tma. Byla to samozřejmě výjimečná příležitost dělat s takovou osobností, ale ta geneze byla jaksi nekonečná a ve výsledku jsem trpěl určitými rozpaky. Uvědomil jsem si, že je zase čas pro osamělou práci, a tou je psaní a zejména malování. Už se mi stýskalo po vůni terpentýnu. Po tichu. Malování je taková alchymie – proměňujete pomocí imaginace barvy v cosi jiného. Taháte z klobouku králíky, cizí ženy a vlastní krajiny…

* E15: Co je na T. M. A. špatně?

Třeba nic – to já nevím. Nemám od toho ještě odstup. A možná že ho nikdy nebudu mít. Problém byl možná v tom, že jsem vzděláním i založením vizuální umělec, tak si věci vždy dost jasně obrazově představuji. Jenže jak s Milanem Šteindlerem, který natočil Perníkovou věž podle mého scénáře, tak s Jurajem Herzem se filmový výsledek s mou představou rozešel. Ale myslím, že to je běžná choroba ctižádostivých scenáristů. Nakonec to nejvtipněji pojmenoval sám Juraj, když jsem ho trápil esemeskami jako noční můra. Napsal mi, že nejlepší scenárista je mrtvý scenárista. Jsem milovníkem černého humoru, a tak jsem se, chtě nechtě, rozesmál a nechal jít věci přirozenou cestou. Nakonec si přece mou látku vybral režisér, kterého jsem celý život obdivoval za jeho Spalovače mrtvol, Morgianu a Petrolejové lampy.

* E15: Jako příležitostný autor vcelku chápu, že jste trpěl. Ale chápu i režiséra, že má svou metodu…

Ano, byl to takový vnitřní souboj mezi vlastní představou a satisfakcí ze spolupráce s legendou. Naštěstí mám ty další profese, takže jsem si onu určitou frustraci mohl kompenzovat tam. Už jsem stejně pochopil, že moje žánrová nevyhraněnost je v mé věčně nespokojené povaze. Na scenáristu jsem asi málo mrtvý.

* E15: Možná že ten jistý nesoulad souvisel s tím, že režisér Herz má své filmy výrazně vizuálně komponované. Že prostě výtvarník narazil na výtvarníka.

Asi i tak to bylo. Také jsem kvůli tomu, že Tmu měl už předtím točit Vladimír Michálek a že jsem byl za scénář oceněn prvním místem v soutěži Nadace Miloše Havla, poněkud nedůtklivý vůči razantním změnám v ději. Ale byla to zkušenost velká a jsem za ni osudu (nebo kdo to zařizuje) vděčný. Nevěřím v nahodilost událostí, a tak si myslím, že se ještě v budoucnu nějak zúročí.

* E15: Máte z posledních let i nějakou pozitivnější zkušenost ze spolupráce?

Ale já jsem si nestěžoval. Většinou si věci ztěžuji sám, tak si pak nemůžu stěžovat. V posledních měsících jsem v idylické atmosféře dokončil s režisérkou a choreografkou Alenou Peškovou z Libereckého divadla hudbu k baletu Periferie podle divadelní hry Františka Langera. Tuhle divadelní práci spojuje s předchozí filmovou etapou zpěvačka Dáša Součková z mé kapely Lili Marlene. V Periferii hraje zásadní netaneční roli a také ve Tmě byla jednou z hlavních protagonistek. V obou projektech zaznělo i několik písní Lili Marlene v jejím nenapodobitelném podání.

* E15: Když jsem Lili Marlene před dvěma roky slyšel, byla vaše hudba temná i bez Tmy. Byl to takový dekadentní šanson. To se nezměnilo?

Nezměnilo. Já prostě ten ponurý tón s nádechem dekadence ve své tvorbě neumím překročit. Durové akordy mi jaksi nejdou přes prsty… Ale podobu Lili Marlene určuje i pozoruhodný zjev zpěvačky. Její hluboký alt posluchače fascinuje – a někdy až mate. Když oskarová Markéta Irglová slyšela u Juraje hudbu Lili Marlene, řekla, že je to moc zajímavé a zpěvák že má úžasný hlas…

* E15: Viděl jste v Praze výstavu Dekadence Now? Co jste jí říkal? Je to dekadence ve vašem pojetí?

Chodím pravidelně do Galerie Rudolfinum na vernisáže – takže viděl. Osobně si pod pojmem dekadence představuji jiné věci, než je rentgenový snímek orálního aktu… Já chápu ten pojem jako Hlaváčkovu poezii, někde blíže symbolismu a odvrácené tváři romantismu. A úplně nemyslím, že může být „Now“. A také se snadno mohu plést. Plést se je velmi snadné – obzvláště pak now…

* E15: Není to prostě daň době?

Asi ano, artefakty i myšlenky se vyhraňují a zjednodušují, aby je lidé v záplavě jiných vůbec zaznamenali. I když se třeba navenek jeví pro publikum nepřijatelně, jsou pro něj zároveň přitažlivější a přístupnější, protože jsou jednoduché. Ale pro mne je dekadence něco, co má více vrstev. Hledám v ní tajemství. Ale to je jen můj názor, možná trochu starosvětský.

* E15: Zjednodušování je teď v umění obecný jev.

Zjednodušování forem a vytrácení obsahů, zvláště skrytých, je asi příznačné pro dnešní dobu. Nedávno jsem ale četl nějaký fejeton z doby nerudovské a autor tam žehral na uspěchanou a povrchní dobu. Ten pocit táhne civilizace s sebou asi odnepaměti. A přece – dnešní média, třeba internet, nás opravdu tak zahlcují informacemi, že není v lidských silách je třídit, natož dekódovat nějaké skryté významy. Tím, co vás nezasáhne okamžitě, co není dostatečně vyzývavé nebo ostentativně nové, je ochotno se zabývat jen minimum lidí. Ale to minimum většinou tvořilo umělecké publikum.

* E15: Co se dá s tímhle vyprazdňováním umění dělat?

Kdybych to věděl. A vlastně proč bych měl? Člověk tvoří z potřeby tvoření – kolika lidem to bude vyhovovat, to není dobré měřítko ani motivace. Občas je jen užitečné se zahledět dozadu, a ne k tomu stále stejně vzdálenému obzoru.

* E15: To je zvláštní, že to říkáte zrovna vy, rokenrolový rebel a vyznavač dekadence.

No, on ten můj bigbít byl vždy poznamenaný tím, že jsem díky rodičům poslouchal odmala hodně vážné hudby. Ten můj rokenrol je jaksi pochroumaný molovým smyčcem. Michael Rittstein, malíř, kterého si moc vážím, jednou se smíchem řekl: „Vy nikdy nemůžete hrát opravdovej rokenrol, na to jste moc inteligentní!“ Kamarád textař Michal Bureš zase řekl, že nejsme bigbít, protože máme moc naladěné nástroje. Asi na tom něco bude. Tedy na tom ladění samozřejmě.

* E15: Co podle vás přijde po postmoderně?

Nemyslím si, že přijde nějaká sjednocující vlna, -ismus, jednotný styl. Ta tříšť bude čím dál větší. To je vidět třeba na tom, jak Lady Gaga vykrádá Madonnu, jak se zkracují elipsy toho vykrádání a jak z toho vznikají ještě banálnější obrazy. Z toho, co se zdálo povrchní u Madonny, si Gaga vybírá jen to úplně nejpovrchnější.

* E15: Takže přichází větší, větší a větší zmar?

To ne, umění přece odráží dobu a ta je taková. Nejsem staromilec. Možná z toho, co dělá Gaga, už vzniká nový materiál pro nějaké nové pop-artisty. Třeba ona už je pop-art. Kdo se v tom má vyznat? Jsme zasypáni produkty, u kterých se pletou znaménka plus a minus. Byl snad Andy Warhol banální se svými polévkami? Jen nás upozornil na banalitu. Nebo to nebyl jeho záměr, a stejně to tak je? Dnes ale těžko tu banalitu odlišit od těch varování. Připomíná mi to jednu zajímavou situaci, která nastala ještě za husákovského marazmu. Kamarád ze „zlého“ Německa se mě ptal, co vyšlo za nové a zajímavé desky. Protože k nám se už dostávaly přefiltrované informace, zatímco on přišel do obchodu a byl zaplaven. Teprve teď hluboce chápu, proč se vlastně ptal. My už nemáme koho…

* E15: To, že vás teď zase nejvíc baví malování, možná s tím zjednodušováním a vyprazdňováním umění souvisí.

Jsem konzervativní, mám rád štětce a plátna a nemám chuť měnit malbu za nějaké „koncepty“, „projekty“, „vizuální akce“, „performance“ a „instalace“. Já těmi formami neopovrhuji, jsou jistě instalace zajímavé a jsou nepochybně obrazy přiblblé. Obraz je pro mě úžasné dobrodružství, to důležité na něm je vždycky skryto pod povrchem, ať už konkrétním vizuálním, nebo obsahovým.

* E15: Prodáváte aktivně své obrazy?

Prodávám pasivně. Rád naplním poptávku a nijak nehrotím nabídku. Je tedy poměrně bizarní, že největší zakázka proběhla trochu jinak, než bych si představoval – byl jsem dvakrát za sebou vykraden. To asi není zrovna příznivý projev zájmu, ale zlomyslné kamarády to hned vedlo k prohlášení, že už jsem patrně „slavnej“, když se kradou mé obrazy. Naštěstí to nebyl zájem jediný. Můj táta malíř říkal, že obrazy mají viset lidem na zdech a nemají být v ateliéru opřené o zeď. Existuje jen několik pláten, která bych nikdy neprodal. Většinou z dob dávno minulých.

* E15: Souvisel zájem sběratelů s těmi krádežemi?

Ne, to snad proboha ne. Možná naopak? Možná že za to můžou ty moje další umělecké profese. Někdo třeba rád poslouchal Precedens, a tak se podíval na moje webové stránky, kde našel obrazy. No Precedens ani Lili Marlene si na zeď nepověsí… S knihami, které jsem napsal (Stodola, Vana s výhledem) to bylo spíš opačně. Myslím, že intelektuální parta kolem literatury se dívala na píšícího muzikanta trochu skrz prsty. Přesto jsem měl na obě knihy, spíše kvalitativně než kvantitativně, velmi příznivé reakce.

* E15: Chystáte třetí knihu?

Ještě jsem se k tomu nerozhoupal. Po filmech (pracoval jsem totiž kromě T. M. A. i na dalších scénářích) jsem byl vyčerpaný psychicky i fyzicky, a tak se rekonstruuji u malování a rád bych už od toho úplně neutíkal. Dokonce se mi o ještě nenamalovaných obrazech zdá. Jsou v těch snech samozřejmě úžasné, někdy tak, že mě i vzbudí, donutí vstát a dělat si k nim poznámky. Chci tím říci, že asi i díky tomu mému přelétávání od jednoho oboru k druhému se u mě zatím nedostavuje obvyklá tvůrčí únava padesátiletého umělce. Naopak, v hlavě se mi kupí obrazy. Stačí maličkost – namalovat je.

* E15: Ještě jsme nepromluvili o vašem nejznámějším „džobu“ kapelníka a zakladatele skupiny Precedens. Jak se vůbec stalo, že vy, v té době student výtvarné školy, jehož tatínek byl malíř a maminka textilní výtvarnice, jste založil kapelu?

V určité době mi připadalo, že rocková hudba je ideální forma komunikace s lidmi. Když dokončíte obraz, jen sporadicky a se zpožděním zjistíte, co si o něm lidé myslí. Na koncertě je vám hned jasno. Tahle věc funguje, tahle ne. Také jsem měl štěstí, nebo snad intuici, na zajímavé spolupracovníky. Ať to byl Jan Sahara Hedl, se kterým jsem kapelu založil, nebo Bára Basiková, s níž jsem ji trochu proslavil. I s Petrem Kolářem jsme natočili dvě zajímavá alba a odehráli skvělé koncerty plné energie.

* E15: V poslední době nebylo o Precedens moc slyšet.

V posledních letech Precedens tak trochu spal. Právě teď se ale probral a absolvovali jsme beznadějně (vlastně pro nás nadějně) vyprodaný koncert v Malostranské besedě. Rád bych udělal pár koncertů k blížícím se třicetinám skupiny – přece jen máme pocit, že je řada lidí, pro které naše hudba něco znamenala. A pro nás ta doba byla velmi výjimečná. I když „ledová“. Taky mám tip na skvělou předkapelu – Lili Marlene.

Martin Němec (53)

Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze a Akademii výtvarných umění – obor malířství. Založil hudební skupinu Precedens (1982), ve které spolupracoval se zpěváky Bárou Basikovou a Petrem Kolářem. V roce 2002 stál u vzniku skupiny Lili Marlene. Napsal hudbu k televiznímu seriálu Poslední sezóna a k několika úspěšným divadelním představením (naposledy Periferie), je autorem řady hudebních znělek. Napsal scénář k filmům Perníková věž a T. M. A. a vydal dvě knihy povídek.