Petr Koura: Swingu se nacisté báli, své věrné popravovali

„Je paradoxní, že dnes slavíme zavření vysokých škol 17. listopadu devětatřicátého, a nikoli říjnovou manifestaci, která byla největším protestem proti nacistům na území okupované Evropy,“ říká mladý český historik.

* E15: Edvard Beneš po okupaci řekl: „Válka musí přijít a musí konečně zjednat spravedlnost.“ Proti usmiřovací politice Západu úplný protiklad. Proč chtěli Češi válku?

Beneš věděl, že válka je jediná možnost, jak může být obnoveno Československo v předmnichovských hranicích. A to umožňovala jen vojenská porážka Německa.

* E15: Byli s válkou srozuměni i obyčejní Češi?

Česká společnost válku chtěla. Trochu tak připomínala válečné nadšení z první světové války, kdy vojáci odjíždějí zvesela na frontu a mají pocit, že se brzy vrátí. Stejně i vojáci, kteří odcházeli do zahraničí, se loučili s blízkými slovy „za pár týdnů jsem doma“. Málokdo si dovedl představit, že válka bude trvat šest let.

* E15: Jak velká skupina lidí vyjádřila hned po 15. březnu novému režimu loajalitu?

Nacisty vítala jen velmi úzká skupina českých fašistů. Většina národa byla proti. Zdaleka největší akt odporu proti německé okupaci přišel až 28. října 1939. Tehdy se na Václavském náměstí shromáždilo 80 tisíc lidí a demonstrovali odpor proti okupantům. Zpívali národní písně i hymnu a nacisté museli střílet do davu, aby shromáždění rozehnali. Je paradoxní, že dnes slavíme zavření vysokých škol 17. listopadu 1939, a nikoli říjnovou manifestaci, která byla největším protestem proti nacistům na území okupované Evropy.

* E15: Co znamenalo pro národ zavření vysokých škol?

Především šok: režim poprvé ukázal, že nebude tolerovat protinacistické akce, a dvanáct set studentů poslal do koncentráku. Většina se jich naštěstí vrátila.

* E15: Znamená to, že od března do podzimu 1939 nechali nacisté Čechy relativně v klidu?

- Válka ještě nevypukla a režim nebyl tak represivní. Zatýkal, ale nikoho nepopravil. První mrtvé má na svědomí až ke konci roku. Mezitím Češi pokračovali v manifestačním odporu hlavně při poutích. Třeba v srpnu 1939 kázal na sv. Vavřinečku u Domažlic monsignor Stašek z lidové strany a byl za to transportován do koncentračního tábora. Účastnil se i Julius Fučík, který se rozhodně nepřišel modlit, ale demonstrovat odpor k zabrání Sudet a proti okupačnímu režimu.

* E15: Vraťme se k Mnichovské dohodě. Stále se hovoří o selhání spojenců, ale jak chybovalo Československo? Vždyť kromě smlouvy s Rumunskem a Jugoslávií jsme kolem sebe neměli žádné velké spojence…

Považuji Mnichov za diplomatickou prohru Edvarda Beneše. Existovala smlouva s Francií a na ni navázaná smlouva se Sovětským svazem i Malá dohoda s Jugoslávií a Rumunskem. S naším nejlogičtějším spojencem Polskem jsme měli napjaté vztahy a považuji za velkou diplomatickou chybu, že je politici nedokázali narovnat a s Poláky se spojit.

* E15: Myslíte, že by koalice Polsko – Československo měla proti německé agresi naději?

Určitě, pokud by se budovala déle. Ironií osudu to byli Poláci, kteří nám jako poslední vpadli do zad a spolu s Němci požadovali část českého území. Je zajímavé, že Poláci dodnes vnímají velmi bolestně, že se podíleli na destrukci Československa. A zesnulý prezident Kaczyński v projevu k výročí války ostře odsoudil účast Polska na Mnichovské dohodě. Označil ji za hřích, který se neměl stát!

* E15: Jak se měnil postoj obyčejných Čechů k režimu v průběhu války?

Mnichov způsobil, že lidé zahořkli k západním velmocem. Už zde začíná skepse Čechů k demokratickému režimu. Druhým zlomem je 15. březen, kdy ztrácíme samostatnost. A třetím je listopad 1939. Německý okupační režim dává najevo, že nebude tolerovat protirežimní nepokoje. Zajímavé je, že mezi oběťmi najdeme i lidi, kteří měli nakročeno k aktivní kolaboraci. Například Josef Matoušek, místopředseda Svazu pro spolupráci s Němci, který se snažil najít s okupanty společnou řeč, byl záměrně popraven. Režim ukázal, že ani loajální lidé nejsou nedotknutelní. Když přišlo Matouška zatknout gestapo, myslel si, že jde o omyl, a říkal: „Vy si mě asi s někým pletete, já jsem docent Matoušek.“ A obrovskou tragédií byla samozřejmě brzká porážka Francie, kterou si nikdo nedokázal představit.

* E15: Měli vůbec Němci zájem o spolupráci s českými fašisty?

Některé si i pěstovali, aby tlačili na protektorátní vládu v čele s generálem Eliášem, což byl legionář s velkým kreditem. Ten si velmi dobře uvědomoval, že kdyby chtěl abdikovat, přijdou na jeho místo čeští fašisté a bude ještě hůř. Němci se tak snažili přes české fašisty donutit protektorátní vládu k ústupkům.

* E15: V polovině roku 1940 ovládají Němci půlku Evropy. Vzrůstá s jejich mocí i počet kolaborantů u nás?

Počet aktivních kolaborantů narůstá až ke konci války, zpočátku jde spíše o proces přizpůsobování nové realitě. Lidé nechodí v roce 1940 po městech a nemanifestují podporu nacismu, ale úředníci a státní aparát vyjadřují režimu formální loajalitu. Víme to i ze zpráv domácího odboje, který byl velmi kritický právě vůči přizpůsobivým lidem na těchto postech.

* E15: Jaké bylo tehdy postavení prezidenta Háchy, který je později považován div ne za největšího z kolaborantů?

Do roku 1941 je ve spojení se západním odbojem a i v kontaktu s Benešem. Mě osobně fascinuje vzkaz, v němž Beneš vyzval Háchu, aby nečinil žádná veřejná prohlášení ve prospěch Německa. A Hácha odpovídá, že pokud by na něj byl činěn od Němců nátlak, bude následovat příklad maďarského premiéra Telekiho, který raději spáchal sebevraždu, než by nacistům umožnil průchod vojsk při útoku na Jugoslávii. A když si uvědomíme, že Hácha byl hluboce věřící katolík, vidíme, že příslib sebevraždy byl pro něj největší možnou obětí. S příchodem Heydricha do protektorátu se však bohužel stává loutkou v rukou nacistů, kteří věděli, že Hácha spolupracoval s odbojem, a měli ho v hrsti. A ke konci války ho zrazovalo zdraví. Ale do září 1941 se choval velice slušně a označit ho za hlavního kolaboranta je dílem komunistické propagandy.

* E15: Nacistický režim zdůrazňoval ústy Goebbelse roli filmu a masových médií v propagandě. Jaký byl film u nás?

Goebbels razil teorii, že je třeba servírovat propagandu podprahově. A nechal točit i čisté filmy. Koneckonců Přednosta stanice, Kristián nebo Noční motýl chodí v televizi dodnes a není v nich ani stín propagandy. Nejtragičtější je případ herečky Anny Letenské. Poskytla pomoc lidem, kteří zaútočili na Heydricha, a nacisté ji popravili v Mauthausenu. V té době točila film Přijdu hned režiséra Otakara Vávry. Do ateliérů ji vozilo gestapo a všichni věděli, co ji čeká. Vávra na to vzpomíná jako na nejhorší zážitek svého života, ale pomoci se jí nepokusil.

* E15: A chodili lidé na film?

Jistě, kromě tance žádná zábava neexistovala. Před každým filmem se však promítal nacistický filmový žurnál. Kdo chtěl jít třeba na Kristiána, musel zhlédnout i goebbelsovskou propagandu.

* E15: Když už jste zmínil tanec, zabýváte se swingem v protektorátu, proč nacistům vadil?

Předně šlo – slovy nacistů – o negersko-židovskou hudbu, kterou vytvářejí černoši a šíří Židé. V obecné rovině jde u swingu i jazzu o svobodu a improvizaci. Černošská hudba měla za protektorátu obrovský ohlas u mládeže, která sympatizovala i se samotnými Američany. A z takového politického vlivu nemohli být Němci nadšeni, ač i jejich důstojníci „zakázanou“ hudbu poslouchali.

* E15: Které filmy nejlépe zachytily protektorátní dobu?

Určitě Romeo, Julie a tma a Vyšší princip. Židovskou otázku skvěle pojal Alfréd Radok v později zakázané Daleké cestě z roku 1948. A mám opravdu rád film A pátý jezdec je strach, což je surrealistický příběh, který naznačuje spojení německé totality s komunistickou. Zatýkací komando gestapa mluví česky a v oblecích a kloboucích vypadají jako estébáci. Vůdce komanda je kultivovaný a slušně vystupující člověk, z jehož každého slova mě mrazí, že zlo může mít i kultivovanou tvář.

* E15: Větší část našeho území osvobodili Sověti. Jak se k nim lidé chovali? Ptám se i proto, že sovětští vojáci často znásilňovali české ženy…

Nálada vůči osvoboditelům byla velmi vstřícná a jejich excesy jsou dne známé. Osobně jsem viděl dost drsná hlášení o znásilnění v Praze. Dokumenty udávají výpovědi znásilněných dívek, kterým bylo i třináct či čtrnáct let. Což se samozřejmě snažily úřady ututlat. Pamětníci vzpomínají, že když voják někoho znásilnil, velitel ho zastřelil. To byl pro řadu lidí první střet se sovětským pojetím práva – jeden lidský život moc neznamená.

* E15: Psal tisk o těchto excesech?

Pokud vím, ne. Už začínala fungovat cenzura, a pokud se psalo, tak spíše o neoprávněném násilí na německých civilistech v tiskovinách blízkých lidovcům či národním socialistům. Jen na území Prahy přišlo o život v květnu 1945 několik desítek německých žen a dětí a o tom se psalo. Stejně jako o masakru českých žen a dětí, které při povstání postřílely jednotky SS. Násilí se po konci války jen přelilo z jedné strany na druhou.

* E15: Nakolik byl po válce příklon národa k levici spontánní?

Hodně. Navíc Beneš si myslel, že budeme mostem mezi Západem a Východem. K čemuž Jan Masaryk dodal, že most je hezká věc, která sice spojuje, ale zároveň se po něm i šlape. Což se i stalo.

* E15: Jak proběhl přesun starých protektorátních struktur, respektive elit do nových?

Státní aparát přešel bez problému ze sedmdesáti osmdesáti procent do poválečné republiky. Dokonce o tom byla natočena hned po válce komedie Nikdo nic neví. V divadle mlátí mladého nacistu a lidé si myslí, že už začalo povstání. Vytahují české vlaječky a vydávají se do ulic. Venku však zjistí, že se žádná revoluce nekoná, rychle vlajky schovají a vracejí se na svá místa. Což přesně zobrazuje, jak byli lidé připraveni na povstání, ale do poslední chvíle zachovávali loajalitu k režimu. Pokud jde o verbování protektorátních agentů estébáky, je popsáno vícero případů, z nichž nejkřiklavější je angažování esesáka Maxe Rostocka, který se podílel na vyhlazení Lidic. StB ho chytila, usvědčila, tribunál odsoudil k smrti a prezident Zápotocký omilostnil. Načež se stal agentem StB, která ho vypustila do Německa.

* E15: Jak dnes slavit výročí války? Co se dá na ní ještě připomínat?

Přál bych si, abychom vystavěli o okupaci takové muzeum jako Poláci o Varšavském povstání. Tam člověk vydrží půl dne a nenudí se.

Petr Koura (32)

Petr Koura patří k nejmladší generaci historiků, kteří se zabývají moderními českými dějinami. Vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě UK v Praze a jako historik působil v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd a v Ústavu pro studium totalitních režimů. Zabývá se dějinami protektorátu Čechy a Morava s přesahem do komunistických padesátých let, věnuje se i zobrazování historických událostí v hraném filmu. Napsal i knihu o swingové mládeži. Popisuje v ní ohlas černošské hudby mezi protektorátní mládeží, její politické souvislosti a pronásledování ze strany okupačního režimu. V současnosti vyučuje na Filozofické fakultě UK a získal stipendium od univerzity v Mnichově.