Názory odjinud: Francouzi a Němci chtějí zkrotit euro

Financial Times

Falešné evangelium

Jako většina evropských dokumentů po začátku finanční krize je i poslední francouzsko-německý „pakt konkurenceschopnosti“ spíše jednoduchý a rázný než detailní. Možná proto bohužel nic neříká o rozšíření jednotného evropského trhu, což je nejdůležitější motor růstu, který EU kdy objevila. A jak bude harmonizace ekonomických politik stimulovat prostředí investičního kapitálu, tak zásadního v uplynulých dvaceti letech pro otevření pracovních trhů a snížení korporátních daní? Ticho po pěšině. Návrh představuje německou diagnózu uplynulých 12 let jednotné měny. Na dokumentu jsou i francouzské otisky prstů, ale rukopis je německý. Dokonce těžko věřit, že francouzské srdce bije pro všechny v dokumentu uvedené návrhy. Po loňských masivních protestech kvůli důchodové reformě si středopravicová vláda nemůže dovolit debatu ani otevřít, o opozičních socialistech ani nemluvě.

Lídři eurozóny však pakt v nějaké podobě přijmou, protože Německo je hlavním úvěrovým domem regionu.
Je to německá cena za to, že Berlín je trvale ochoten být finančním garantem zóny. Ostatní vlády však mají pravdu, že realizace návrhu by zónu příliš přiblížila německému modelu. Ten sice vykázal dobré výsledky v Německu, ale bylo by naivní myslet si, že jej lze aplikovat na 16 dalších zemí.

Wall Street Journal

Více jako Německo?

Angela Merkelová si přeje, aby evropské země byly konkurenceschopné. Líbilo by se jí ale, kdyby nesoutěžily mezi sebou navzájem. Podle plánu představeného v pátek kancléřkou a francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym by Evropa měla vypadat více jako Německo. Podle návrhu by se měl harmonizovat odchod do důchodu, režim korporátních daní a politika pracovního trhu.

Německo zažilo dobrý rok s růstem HDP 3,6 procenta, relativně nízkou nezaměstnaností a zatím nezhoubnou mírou zadlužení. Berlín zároveň drží prst na spoušti od záchranných balíčků a velkou „záchrannou party“ by pomalu rád ukončil. Eurozóna měla být ekonomickou laboratoří, kde se státy budou utkávat o ekonomický růst bez rušivých efektů měnových výkyvů. Taková soutěž ale nevyhnutelně zrodí vítěze a poražené. Ne každý může být Německem, ne každý chce. Španělsko se nikdy nestane takovou exportní velmocí jako Německo, ale zase má obrovský potenciál v cestovním ruchu. Každá taková komparativní výhoda v rámci Evropy je i výhodou celého kontinentu. Není to tak dávno, co bylo právě Německo nemocným mužem Evropy.

A také ekonomický model Berlína obsahuje trhliny: vysoké daně, složitý daňový systém, přeregulovaný trh práce.

Chce-li kancléřka léčit Evropu, nechť ukáže smysluplné cíle reforem a zapomene na „harmonizace“, jež mohou vést jen ke stagnaci. Jednotný trh nepotřebuje jednotný ekonomický model.

Les Echos

Kolik jich je?

Evropa nikdy nepřestane zklamávat své odpůrce. Včera řecká a irská krize inspirovala Wall Street k pohřebnímu marši za euro. A nakonec to nedopadlo nijak špatně. Dnes zase vidíme, jak EU zápolí s francouzským a německým návrhem „paktu konkurenceschopnosti“.

Ten má jasné cíle: redukci deficitů zakotvenou dokonce institucionálně, fiskální sbližování, odstranění automatické indexace platů (stále ještě praktikované v Belgii či Portugalsku), navázání důchodového věku na stárnutí populace. Ještě nevíme, kolik evropských zemí se nakonec připojí.

A máme pochyby, že takové Irsko se vzdá své symbolické korporátní daně. Ale jde jen o jednoho ze sedmnácti v eurozóně. Naopak Polsko, které není členem, už vyslovilo souhlas. Stejná proměnlivost je vidět i v zahraniční politice, jak nedávno ukázala egyptská krize. Nejprve přišlo silnější vyjádření od Francie, Německa a Británie, pak jej upravily další reakce Španělska a Itálie. Zde je prozatímní závěr: zahraniční politiku povedou tři země (možná pět), ekonomickou politiku dvě a více, pokud se přidají. Jak ukazují nedávné shody Evropanů nad různými tématy, je docela jasné, kdo Evropu řídí, i když se nikdy nedá přesně říci, kolik jich je.

Handelsblatt

Bez spolupráce tandem neuspěje

Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy budou mít hodně práce. Rakousko a Belgie, členové eurozóny, mají obavy, aby v rámci navrhovaného „paktu konkurenceschopnosti“ neutrpěly jejich bobtnající sociální systémy. Polsko, stojící mimo euro, se zase bojí politické závislosti na těsněji sepnuté měnové unii.

Rozum je na straně předkladatelů návrhu, ale vlády ostatních zemí nikoli. Ty se nestarají o osud eura, ale o vlastní dílčí cíle. Tak to dál nepůjde. I ten nejhezčí projekt je bez podpory k ničemu.

Ale ani v Německu a Francii občané zcela nerozumějí tomu, co se děje. Francií se šíří kritika, že Sarkozy předhodil Evropu německému ekonomickému diktátu. „Deutschland über alles?“ zní z Paříže. Je evidentní, že oba politici mají s řádným představením své evropské politiky na domácí půdě problémy. Je zvláštní, že právě Francie, země s 35hodinovým pracovním týdnem, podporuje „pakt konkurenceschopnosti“.

Na Sarkozyho, spíše pragmatika než ideologa, ale působí tlak trhů i fakt, že se Německo dostalo z krize tak rychle. Nakonec tento pakt není vlastně ničím jiným než předpokladem evropské hospodářské vlády, již Francie prosazuje léta. A že se německá ochota bez řečí platit za všechno možné vytrácí, už francouzská vláda rovněž chápe.