Názory odjinud: Haitská tragédie propojila svět. A vyvolala otázky

I přes rozmíšku mezi USA a Francií o nevpuštěné letadlo s pomocí panuje shoda na jednom: Odstraněním škod po zemětřesení by pomoc Haiti skončit neměla.

USA Today

Minulost a budoucnost

Pád prezidentského paláce v Port-au-Prince je něčím víc než jen zřícením budovy následkem zemětřesení.
Jde o symbol kolapsu haitského státu. Před dvaceti lety byly naděje na vybřednutí z politického feudalismu posíleny první demokratickou volbou prezidenta. Jean-Bertrand Aristide byl ale rok poté z úřadu vyhnán vojenským pučem. Následovala léta krveprolití. K moci se vrátil v roce 1994 za asistence 20 tisíc amerických vojáků, poté byl znovu odstaven. Nynější katastrofa ohrožuje samu existenci jeho národa. Prezident René Préval, který Aristida nahradil, je hlavou neviditelné vlády. Kontrolu nad letištěm převzala americká armáda, která se ujala vůdčí role v záchraně devítimilionového národa. Brzy však bude potřeba více než jen záchranáři. Je třeba nastolit podmínky, v nichž budou Haiťané moci začít stavět svou budoucnost. Nebude to jednoduché. Haiti naráželo na problémy od vyhlášení nezávislosti v roce 1804. USA nezávislost uznaly až v roce 1862 a od roku 1915 zemi 19 let okupovaly. Převzaly dohled nad státní kasou a obyvatelstvo podléhalo režimu nucených prací. S tím se pojí problémy vnitřní povahy – mnoho domácích lídrů bylo svrženo, zavražděno, popraveno. Vědomí toho všeho zřejmě přimělo prezidenta Obamu k tolik soucitnému projevu. Okamžité uvolnění stovky milionů dolarů je správnou doložkou rétorické snahy. Situaci na Haiti je ale nutné sledovat déle, než jak bude trvat oprava prezidentského paláce.

Le Figaro

Haiti, Paříž a USA

Když se jedná o přežití lidí a osud celé země, některé debaty jsou zbytečné. A vyvolávání kontroverzí neslušné. Proč se vzpírat roli, kterou hrají USA v letecké pomoci na Haiti? Jistě, návrh Baracka Obamy, že je potřeba „amerického vedení“, nemusí být každému po chuti. Nicméně je na místě americkou reakci uvítat. Rychlost pomoci ostře kontrastuje s váháním v roce 2005, kdy se přes New Orleans přehnal hurikán Katrina. Proto vidět první mocnost planety, jak se ujímá vedení v zemi na pokraji chaosu, je velmi uklidňující. Zvláště když víme, že Port-au-Prince je jen hodinu letu z Miami. A to vše platí, i kdyby se tu a tam vyskytla nějaká pochybení. Samozřejmě, lze vystopovat i záměry tohoto angažmá. Barack Obama je na dně s popularitou, kritizován za zahraniční politiku, a tak chce posílit svůj pozitivní obraz. A také se velkou akcí připomenout ve vztahu k předchůdcům Bushovi a Clintonovi jako muž akce. A v neposlední řadě je zde slib obyvatelům Haiti, že při nich bude stát „dnes, zítra i v budoucnu“, aby odolali imigračnímu pokušení. Jakékoliv spory jsou ale nevhodné, když kolem obchází smrt. Pokud je potřeba reflexe, pak je lepší se zaměřit na budoucnost než na minulost. Intervenční Spojené státy tak musejí vydržet ve svém závazku, jakkoliv to nebude lehké.

Die Presse

Když se 2012 děje v roce 2010

Jaký smysl mají kolektivní katastrofické představy od apokalyptických vidění Kasandry po snímek 2012? Dříve měly lidem ukázat, jak zkázonosné může být špatné jednání jedince pro něj i pro společnost. Mnohé současné apokalyptické vize akcentují motiv výstrahy před možnou katastrofou. V klimaticko-apokalyptických vizích umírají mláďata ledních medvědů a dusí se malé děti, což mají na svědomí nenasytní konzumenti. Takhle to však již nefunguje. Systém „za špatné chování jedince bude potrestána společnost“ fungoval, dokud byli duchovní strážci morálky zároveň držiteli exekutivní moci. A protože ústřední správa morálky už neexistuje, vyprázdněné místo zaujali jiní. Kolektivní katastrofické scénáře, a pro klimavizionáře to platí obzvlášť, slouží ekonomickým cílům. Strachem lidí se nemusíme nechat ovlivnit, ale můžeme na něm vydělat. Dříve jsme byli nuceni dívat se na obrazy zkázy, abychom změnili své životy. Dnes tak činíme, abychom pokračovali v cestě. Kvůli vzdálenému neštěstí své životy nezměníme. Tektonické desky neovlivníme. Ale možná pošleme nějaké peníze. To kvůli pozdější myšlence, zda náhodou nemá individuální jednání kolektivní působnost. V tomto případě to dokonce platí.

SME

Soucit

Očití svědkové, například fotograf časopisu Time, referují ze zničeného Haiti o stavění barikád z mrtvol v ulicích Port-au-Prince. Domorodci touto děsivou činností dávají jasně najevo, že tolik potřebná mezinárodní pomoc je pomalá a nedostatečná. Těžko říci. Ale nemusíme se na to dívat jenom prizmatem letadlové lodi Carl Vinson s devatenácti helikoptérami na palubě. Úplně stačí i tradiční porovnávání s Českem, abychom viděli, že se na Slovensku nemáme čím chlubit. Rozdíl v rychlé finanční pomoci přes charitativní účty a sbírky je opět řádový. Tedy miliony českých korun proti statisícům slovenských (po přepočtu z eur), přesně tak, jako před pěti lety po asijském tsunami. Tehdy se psalo, že Češi byli v pomoci postiženým tsunami o hodně štědřejší, jelikož v Asii měli více obětí. Čeho ale mají víc na Haiti? Měřit soucit a ochotu pomáhat jen penězi se dost dobře nedá. Charakter společnosti je samozřejmě daleko složitější struktura. Mnoho jiných způsobů, jak projevit svou účast s oběťmi vzdálené katastrofy, ale není. A nějaký se asi opravdu žádá, vždyť jsme lidé.

Přehled připravili Martin Čaban a Petr Třešňák.