Názory odjinud: Nad Sarkozym se stahují mračna. Podváděl v kampani?

Do skandálu zabředl nejprve Sarkozyho ministr práce Éric Woerth, teď se pozornost upírá na samotného prezidenta. Evropská média nemají ve zvyku odepisovat politiky na základě pouhého podezření, ale i tak píší o největší politické krizi, jaké Sarkozy kdy čelil.

Les Echos

Sarkozyho dilema

Od počátku aféry kolem Érika Woertha zatím nikdo nepožadoval bezodkladnou rezignaci tohoto ministra sociálních věcí a pokladníka prezidentské strany UMP. Otázka, kterou si všichni kladou, tak zůstává zatím bez odpovědi. Pokud by měl Éric Woerth rezignovat, pak jsou pro to dva důvody. Prvním by bylo jeho provinění proti zákonu, etice či cti. K přednostem demokratického zřízení ovšem patří, že se musí počkat na fakta, ne pouhá přání, abychom něco takového odhalili. Počkejme tedy na závěry vyšetřovatelů a soudců. Dnes se zatím mluví jen o podezření, že v aféře šlo o tajné financování prezidentské kampaně Nicolase Sarkozyho. Presumpce neviny se však na politiky uplatňuje méně než na obyčejné občany, někdy je smete i podezření. Odsouzen veřejným míněním rezignoval na svůj post třeba v roce 1999 ministr financí Dominique Strauss-Kahn. Jeho čestné gesto jej málem stálo další politický život. I kdyby nakonec nebylo nic dokázáno, Éric Woerth může být smeten ještě z druhého důvodu – pro vyšší zájem. Ukáže se, že jeho setrvání může být překážkou pro zavádění reforem klíčových pro budoucnost země. Jde o reformu penzí, ale také o redukci deficitů. Obojí si žádá nenapadnutelnou výkonnou moc. Analýza situace je teď na hlavě státu, na nikom jiném. Ovšem pouhé obětování ministra na oltář populismu učiní Nicolase Sarkozyho slabším, nikoli silnějším.

Süddeutsche Zeitung

Zlomený sluneční král

Základní chyby se odehrály už v hodině triumfu. Když jednoho květnového večera roku 2007 slavil Nicolas Sarkozy své volební vítězství, zástupy jeho stoupenců musely zůstat za dveřmi. Ve Francouzích už tehdy povstal dojem, že šéfem státu se stal arogantní povýšenec. Když Sarkozy zabředl do série afér, začala se odvíjet tragédie muže, který chtěl očistit Francii, ale místo toho přišel o vlastní kredit. „Přál bych si, abyste měli totální důvěru v demokracii a své zvolené zástupce,“ ujišťoval před svým zvolením Sarkozy. O tři roky později se tři čtvrtiny občanů v anketách vyslovují tak, že v prezidenta nemají žádnou důvěru a politiky považují za „spíše zkorumpované“. Prezidentské sliby zatočit s klientelismem se nikdy nenaplnily. Místo toho lidé jen vidí odstupovat členy vlády zdiskreditované skandály se soukromými tryskáči. Sám prezident se nyní musí bránit útokům, že svou kampaň financoval ilegálně za pomoci prostředků multimiliardářky Liliane Bettencourtové. Je to smutné pro Sarkozyho i pro Francii. Země potřebuje reformátora, který elitářskou republiku změní v moderní občanský stát. Prezident kázal starořímské ctnosti jako transparentnost a jednotu, svůj post však pojal jako možnost zasahovat do všeho od reklamního času v televizi až po fotbalovou reprezentaci. A Francouzům dal na srozuměnou: Stát jsem já. Nabral si však tolik úkolů, že se pod nimi začal hroutit.

Přehled připravili Martin Čaban a Petr Třešňák