Ivo Dokoupil: České značky učí Ukrajince chodit do hor

Ivo Dokoupil: České značky učí Ukrajince chodit do hor
29. dubna 2016 • 06:50
České turistické značení je nejlepší na světě a měli bychom ho vyvážet, stejně jako třeba pivo. I proto Češi na Zakarpatské Ukrajině budují turistické trasy, které mají do chudé oblasti přitáhnout cestovatele a dát místním lidem práci, říká koordinátor projektu Ivo Dokoupil.

Turistické značky na Ukrajině budujete už devět let. Jak tato myšlenka vznikla?

Nápad vznikl ze dvou stran. Aleš Kučera začal s dobrovolníky a místní horskou službou v roce 2007 značit trasy kolem Usť Čorné a nezávisle na to jsem já v tom samém roce dostal nabídku od Ministerstva zahraničních věcí, abych začal dělat značení na Podkarpatské Rusi. Už léta totiž děláme značení v Rumunsku, v Banátu. Lidé z MZV, kteří znali Rumunsko, přišli s tím, že by se něco podobného mohlo dělat i na Ukrajině. Dali mi nějaké peníze a já jsem odjel na Ukrajinu mapovat situaci.

Tam jsme se potkali s Alešem, ten se stal naším prvním zaměstnancem. Potom jsme si Podkarpatskou Rus rozdělili na několik oblastí. Je to celkem obrovské území. Ve dvou lidech denně označkujete šest kilometrů. Dneska máme hotovo 1300 kilometrů tras. To je celkem dost práce, proto jsme do toho zapojili dobrovolníky, hlavně tedy z České republiky a ze Slovenska. Pomáhají nám ale i Ukrajinci, celkem se na tom podílelo možná 200 lidí. Potom se trasy zaměří a vyrobí se ukazatele. Ty se vyrábí v Česku, protože Klub českých turistů má tu nejlepší technologii. Jejich vydrží deset patnáct let i v horském terénu.

Navazovali jste na historické turistické značení z První republiky, nebo jsme museli vymýšlet, kudy trasy povedou?

Máme staré mapy KČT. Kromě polonin jsme ale na ně nemohli navázat. Trasy musí procházet po dnes používaných cestách, nemůžeme je vést divokým lesem. Převzali jsme takzvanou jubilejní trasu, která začínala v Užhorodě a vedla přes Koločavu a Usť Čornou k Rumunsku. Spojnice jsme museli dělat podle terénu. Smyslem bylo spojit poloniny (vrcholové partie hor nad hranicí lesa – pozn. red.) se zázemím, třeba železnicí, obchodem nebo penzionem.

Kdo značení udržuje?

To je právě problém. Tři roky jsem značil na Krymu, kde je velice silná turistická organizace, něco jako horská služba, a turistický klub, něco jako Alpenverein. Tam jsme vyškolili asi čtyřicet značkařů. Krym je pro nás už pasé, ale psali mi náčelníci horské služby, že v projektu pokračují.

Na Zakarpatské Ukrajině ale není žádná silná turistická organizace. Je to chudý kraj a lidé tam mají úplně jiné starosti. Většina chlapů pracuje v zahraničí, celý rok jsou pryč. Horská služba je podfinancovaná, dva chlapi mají na starosti oblast skoro tak velkou jako Krkonoše, na údržbu značek nemají prostředky. Snažíme se přimět ukrajinskou stranu, aby poskytla prostředky na údržbu, ale oni se bohužel spíš snaží rozkrást evropské projekty.

Nedávno vytvořili vlastní normy značení a tváří se, že naše značení neexistuje, aby mohli čerpat dotace. Teď měli projekt, v rámci kterého utratili 200 tisíc eur jen za studii proveditelnosti. Jel jsem do Užhorodu, abych se na ní podíval. Plánují transkarpatskou magistrálu, a když jsem se koukal, kudy má vést, tak jsem zjistil, že už to máme všechno hotové. Kvůli korupci a rozpadu státní moci, ke kterému na Ukrajině došlo, je jakýkoli pokrok obtížný. Mezi místními lidmi, kteří provozují hotely nebo restaurace, máme příznivce, ale ukrajinská administrativa se k nám staví dost macešsky.

Průvodce, cestovatel a fotograf Ivo DokoupilPrůvodce, cestovatel a fotograf Ivo DokoupilAutor: Jiří Salík Sláma, E15

Na českých a slovenských hřebenech ukazují turistům za špatného počasí cestu tyče. Budete je budovat i na Ukrajině?

Sháním na to peníze. Potřebuju 30 tisíc na zimní značení. Musíme koupit motorový vrták na díry, do kterých se dají pastové trubky a do nich zasouvají dřevěné tyče. Chceme to udělat na Boržavě a na Svidovci. Skoro každý rok tam někdo umře. Na hřebenech se tvoří převisy, na které pak stoupne a utrhne lavinu. Loni na Svidovci zemřel jeden Čech. Šel sice podle map, které si stáhl z našeho webu do GPS, ale gépéeska má nepřesnost 12 metrů, takže je možná dovedla na návěj.

Kvůli chybějícímu zimnímu značení také na ukrajinských horách skoro vůbec nejsou běžkaři. Přišli jsme na to tak, že se nám přes zimu na hřebenech ohýbaly tyče s rozcestníky. Člověk je přitom ohnout nedokáže a v Česku se stejné tyče používají bez problémů. Na zimních fotkách od kamarádů jsme viděli, že se na rozcestnících přes zimu vytvoří velká koule sněhu, která váží třeba sto kilo, a spolu s větrem tyč ohne. Nechápali jsme, proč se to v Česku neděje. Pak nám došlo, že za to můžou běžkaři, kteří na českých horách oklepávají z rozcestníků sníh, aby viděli na tabulky.

Při nedávném výletu do Zakarpatí jsem si všiml rozsáhlé těžby dřeva. Respektují místní dřevorubci turistické značky, nebo je ničí?

Když se v Česku kácí les, tak lesáci stromy se značkami nechávají anebo nechají alespoň pahýl se značkou. Na Ukrajině se to neděje a to kácení je celoplošné. Oni zkrátka „zruší“ celý kopec. Máme s tím problémy úplně všude. Když se po roce vracíme na hotové trasy, tak tam už značky často nejsou. Není to problém jen pro nás, ale i pro místní. Jednou z příčin povodní, které v posledních letech přicházejí, je i to, že mizí lesy, v horských partiích nesou stromy, které by zadržovaly vláhu. Masivní odlesňování trvá už patnáct let a je to obrovský problém. Lesáci s námi neradi spolupracují, protože přivádíme turisty do vyšších partií, uděláme jim mapy, na kterých je vidět, že tam už nejsou stromy. Těžba totiž často probíhá na černo ve státních lesích. Je to zase o tom, že ten stát nefunguje.

MZV se po vypuknutí ukrajinské krize soustředí na humanitární pomoc a projekt turistického značení již nepodporuje. Kde nyní získáváte finance?

Sháníme různé drobné dárce. Dva roky jsme projekt financovali z darů Pardubického kraje, který je partnerským regionem Zakarpatí. Dali nám 25 tisíc, za to dokážeme s pomocí dobrovolníků vyznačit 60 kilometrů nových tras a navíc udělat i nějakou údržbu tam, kde to máme blízko, třeba v okolí Koločavy. Právě kvůli chybějícím penězům ale dál nedosáhneme, třeba Usť Čorná je už pro nás na údržbu daleko. Nyní musíme ale hlavně najít někoho, kdo bude značky opravovat z ukrajinských zdrojů. Není dlouhodobě udržitelné, aby Češi jezdili tisíc kilometrů opravovat značky.

Děláme to v podstatě bez souhlasu ukrajinské administrativy. Kdybychom chtěli povolení, tak na něj budeme čekat třeba deset let. Státní správa na Ukrajině nefunguje.

Je český projekt udržitelný, když mu začíná konkurovat místní ukrajinské značení?

Pravda a láska zvítězí, žejo… Nebojím se žádné konkurence, protože naše značení je nejlepší na světě. Jejich systém, takzvaný lvovský, je jednobarevný, používá jen žlutou barvu, na které je číslo trasy. Jdete po trase 186 a pak odbočíte třeba na trasu 257. Garantuju Vám, že když půjdete hodinu, tak to číslo zapomenete. Na mapách je to navíc špatně vidět. Komplikovanější je i budování značení. Trasa se musí projít jednou, počkat, až uschne žlutá, pak vzít šablonku a vmalovat do značky číslo. Značení je tak dvakrát dražší jak na výrobu, tak na údržbu. Navíc jak značky korodují, tak čísla opadávají jako první, takže přijdete na křižovatku, kde mohou být ve všech směrech žluté bez čísla.

KČT má tradici 130 let a naše technologie je vychytaná. Na každé křižovatce musí být šipka, za křižovatkou jsou dvě potvrzovací značky. U nich na křižovatce nic není a za křižovatkou je nanejvýš jedna značka, ještě navíc namalovaná na stromě z boku, takže je vidět, až když člověk prochází kolem. Rozcestníky nedělají vůbec, takže jsme nakonec museli my dělat tabulky na jejich trasách, protože když křižovaly naše značky, tak se nás lidé ptali, kam ty jejich trasy jdou. Je nesmysl mít dva systémy značení, turisty to jen mate. Naše trasy už jsou hotové, oni teprve začínají.

Ale ukrajinské úřady přece musely český projekt schválit...

Děláme to v podstatě bez souhlasu ukrajinské administrativy. Kdybychom chtěli povolení, tak na něj budeme čekat třeba deset let. Státní správa na Ukrajině nefunguje. Napíšete dopis, nikdo neodpoví, jedete tam, nikdo tam není. Pak někoho chytíte, ale ten zas nemá kompetence povolení podepsat. Rok jsem strávil tím, že jsem objížděl úřady, našel jsem odbor cestovního ruchu, řekli mi, že mi pošlou odpověď a do dneška nemám nic. Dneska nám značky schvalují lesní správy. Probíhá to tak, že tam přijdeme, vypijeme dvě flašky vodky, a oni řeknou „můžete značit, to není problém, ale žádný papír vám nepodepíšeme“. To samé horská služba, i když jsou šťastní, že to děláme, protože jim to pomáhá zachraňovat lidi.

České značení na UkrajiněČeské značení na UkrajiněAutor: Archiv Iva Dokoupila
České značení na Ukrajině

Ignorují české značení i ukrajinské mapy?

Dříve jsme vydávali naše vlastní mapy, teď je na základě našich podkladů dělá nakladatelství Kartografia Kyiv. Poté, co jsem vydavatele na Krymu napadl, že jejich mapy jsou nebezpečné, protože jsem zjistil, že trasy do map jim maluje jedna paní v grafickém studiu v Kyjevě, kterou nikdo nekontroluje, tak ukrajinští vydavatelé začali naše značení respektovat. Nepřesnosti v mapách jsou hrozně nebezpečné. Když v Česku sejdete z hřebenu blbým sněmem, tak za hodinu za dvě vždycky dojdete do nějaké civilizace. Když sejdete blbě na polonině, tak můžete jít třeba dva dny.

To si místní uvědomují. Dělali jsme třeba značení pro Grand Hotel Pylypec na Boržavě. Přišli za námi s tím, že zaplatí značení v okolí hotelu. Když přijede host, tak mu nabídnou mapu a trasy, a host ví, za jak dlouho dojde třeba na hřeben a zpátky. Je to bezpečné a nehrozí, že bude někde bloudit. A hotel ví, že má pro hosta program. Takhle by to mělo fungovat. Značení je důležité proto, že přivede hosta do penzionu a když tam bydlí, tak má v tom místě díky značení program na několik dnů. A o to v turistice jde – pokud chcete aspoň něco vydělat, musíte si hosta udržet na několik dnů.

Dokončili jste hlavní turistickou trasu z Užhorodu k rumunským hranicím, kam budete pokračovat nyní?

V podstatě všechny nástupní trasy jsou udělány až na Užanský národní park, který doděláváme letos. Samozřejmě se vždycky dají doplnit další cesty, ale podle mě v takhle řídce osídleném terénu nemá smysl značit všechny trasy.

České značení má obrovskou výhodu. Má stotřicetiletou tradici a my Češi jsme zvyklí, že na každém nádraží najdeme mapu a od nádraží má vést značka. Pak přijedeme někam do ciziny a zjistíme, že to tam nemají. Na Ukrajině nic není, ve Finsku to mají blbě, ve Švédsku ještě hůř

Cílem značení je přitáhnout do chudého regionu turisty a zajistit tak místním práci. Pozorujete za ty roky, po které na Podkarpatskou Rus jezdíte, že se v horách rozvíjí turistická infrastruktura, že je projekt úspěšný?

Určitě ano. Určitě to není tak, že z turistů najednou všichni zbohatnou, jako když postavíte hotel v Chorvatsku. Důkazem je síť malých penzionků, která vzniká kolem našich značek. Třeba bývalý starosta Koločavy říká, že má 90 procent klientů díky značení. Na sestupu z poloniny Krásná umístil billboard v češtině na své ubytování a turisté k němu chodí. Takových relativně nových penzionků tam je víc a nejezdí do nich jen Češi. Začali tam jezdit lidé z východu Ukrajiny, dokud ještě mohli, dneska do nich jezdí lidé z Kyjeva, protože nemůžou na Krym. Tito lidé se teprve učí používat naše značení. Na Ukrajině nebyla žádná turistická tradice, za komunismu byli zvyklí chodit celozávodní rekreace po velkých skupinách s průvodci, žádné značení nepotřebovali. Aktivní turistika se teprve rozvíjí. Ještě pět deset let potrvá, než se Ukrajinci naučí, že můžou s rodinou bezpečně jít do hor, i když nejsou horalové.

Kromě Podkarpatské Rusi budujete turistické značení v rumunském Banátu. Chystáte se do dalších zemí?

České značení má obrovskou výhodu. Má stotřicetiletou tradici a my Češi jsme zvyklí, že na každém nádraží najdeme mapu a od nádraží má vést značka. Pak přijedeme někam do ciziny a zjistíme, že to tam nemají. Na Ukrajině nic není, ve Finsku to mají blbě, ve Švédsku ještě hůř a Švýcaři mají numerický systém, který je podle mě méně přehledný. Naším cílem je tuto obrovskou tradici a znalost vyvážet, stejně jako vyvážíme třeba pivo. Týká se to i map. Jsme zvyklí, že mapa stoprocentně koresponduje s realitou. To v Rusku nebo na Ukrajině vůbec nebylo zvykem, mapy byly schválně zkreslované, chyběly na nich cesty. Takže jim nepřipadá divné, že mapa nesouhlasí. Ani lidé z horské služby vám kolikrát neumí ukázat na mapě, kde jsou.

Průvodce, cestovatel a fotograf Ivo DokoupilPrůvodce, cestovatel a fotograf Ivo DokoupilAutor: Jiří Salík Sláma, E15

Značí se ještě někde podle českého vzoru?

Poprvé jsme v zahraničí značkovali v Banátu. Protože na MZV jsou všichni turisti, tak jsme vždycky získali podporu. Za našimi projekty navíc zůstává něco konkrétního. Teď se značí v Gruzii, v Tušetii, trasy tam od loňského roku pod hlavičkou CHKO Jeseníky buduje Slavomír Horák. Já jsem teď dostal nabídku vybudovat v Kyrgyzstánu kolem místního hotelu turistického značení, pojedu tam v říjnu nebo příští rok.

Jak se v Kyrgyzstánu doslechli o českém turistickém značení?

Nevím. Jeden z kyrgyzských majitelů hotelu přišel na českou ambasádu a řekl, že někde slyšel o našem značení a že by potřeboval lidi, kteří by mu udělali kolem hotelu trasy. Velvyslanectví se pak obrátilo přímo na mě.

Na Ukrajinu nejezdíte jen kvůli značení, loni jste tam jako koordinátor organizace Člověk v tísni vozil i humanitární pomoc. Budete v tom pokračovat i letos?

Teď chystám jeden kamion do Volovce s lékařským zařízením. Třeba inkubátory, které se u nás vyhazují, tak se trochu opraví a pošlou se tam. Právě když jsme vozili turisty do místních nemocnic, tak jsme zjistili, že vypadají jako u nás tak v 50. letech. Budeme se snažit jim pomoct. Na podzim možná zase pojedeme s pomocí na východ, kde je ta situace nejhorší, kde na frontě žije 900 tisíc lidí bez vody, bez elektřiny, bez topení, v zimě mají v bytě mínus pět.

Mluvil jste o všudypřítomné korupci. Jak se přes ni daří humanitární pomoc dostávat na místo určení?

Velkou překážkou jsou celníci. Loni v dubnu vytvořili další předpisy, které komplikují situaci. Musíme třeba vědět, kolik přesně je v kamionu plen nebo plyšových hraček. V Česku mi celý kamion proclí jako humanitární pomoc, nikdo nic nekontroluje, na dokumentech je speciální celní kód označující humanitární pomoc. Tento kód je mezinárodní, když jsme ale přijeli do Kyjeva, tak mi tvrdili, že u nich neplatí, a že se musí všechno přepočítat. Pak musím sponzorům vysvětlovat, proč jejich kamion, kterým nám půjčili, stojí týden v Kyjevě. Naštěstí sponzoři mají pochopení, loni jsme díky tomu na východ Ukrajiny odvezli přes Člověka v tísni i z jiných zdrojů 360 tun materiálu. To, že někdo někde na východě chcípá v zimě ve sklepení, bohužel úředníky v Kyjevě vůbec nezajímá.

Ivo Dokoupil
Jako reportér, fotograf a průvodce se specializuje na země bývalého Sovětského svazu a Mongolska, které mnohokrát navštívil. Od roku 2000 se věnuje dokumentaci života krajanů v rumunském Banátu. Jeho fotografie z Banátu získaly ocenění v prestižní soutěži Czech Press Photo. Na přelomu let 2013 a2014 se jako novinář a fotograf účastnil protestů na Kyjevském náměstí Nezávislosti. Působí jako koordinátor pomoci pro Rumunsko a Ukrajinu v organizaci Člověk v tísni. Provozuje internetové stránky věnované Podkarpatské Rusi podkarpatskarus.net a karpaty.net.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!