Haiti dva týdny poté: zkáza bez naděje na lepší budoucnost

V Port-au-Prince v tuto chvíli působí 250 až 300 humanitárních organizací z celého světa. Přesné číslo nikdo neví, koordinace pomoci je stále velmi slabá. Z ulic sice zmizely mrtvoly, ale to je téměř to jediné, co se zatím po prvním týdnu katastrofy změnilo.

Nevěříme nikomu

Haitská vláda je nefunkční a sami Haiťané v ni nevěří. Zdá se, že nevěří vlastně v nic. „Vláda nemá sílu nám pomoci, nevěřím jí – jenom kradou. A nevěřím ani všem těm humanitárním organizacím, které se sem hrnou – většina jezdí v drahých džípech. Já bych je odsud všechny vykázal,“ říká policista Leonard Anséve, jehož potkávám náhodou na ulici a který mi zastavuje místo taxíku. Dělá čest haitské policii – zcela nezištně mne odváží z centra města na základnu vojsk OSN (mise MINUSTAH) a dodává, že v centru města je nebezpečno a něco by se mi mohlo stát. Má pravdu.

zvětšit Haiti Autor: Lenka Klicperová, Lidé a země, Zdroj: E15 zavřít

Pod vládou gangů

Centrum města je synonymem pro slovo apokalypsa a stahují se sem gangy chudiny, která hledá příležitost ke krádežím. Nejen, že město je v troskách, ale ceny všeho důležitého zde vzrostly několikanásobně – třeba za dva banány zaplatíte něco mezi dvěma a pěti dolary. Kozí hlava obalená mouchami a notně páchnoucí byla k mání za 23 dolarů.

Ceny benzinu vzrostly třikrát a za dopravu mezi Dominikánskou metropolí Santo Domingem a Port-au-Prince si místní vykuk neváhal říct 400 dolarů na osobu. Opravdu jako ve válce.

zvětšit Haiti Autor: Lenka Klicperová, Lidé a země, Zdroj: E15 zavřít

Na mrtvé není čas

Město, které bylo postaveno původně pro 50 tisíc lidí, dnes obývá odhadem něco mezi třemi až čtyřmi miliony lidí. Živých i mrtvých. Kromě těch už pohřbených (nebo spíše zlikvidovaných) jich desítky, možná stovky tisíc hnijí pod sutinami. Ten zápach se nedá zapomenout. Ani pohled na mrtvé tělo vyčuhující zpod trosek. Místní kolem něj ale chodí, jako by se nechumelilo.

Vlastně se do města vrací život velmi rychle, a kdyby nebylo sutin a pachu mrtvých těl, člověk by neřekl, že se tu stalo něco výjimečného. V provizorních táborech ženy perou, vaří, děcka si hrají a normálně se smějí. Chlapi sledují hromadně fotbal v televizi napojené na generátor. Prostě dělají to, co by dělali nebýt katastrofy.

Někteří se ale apokalyptickému městu snaží uniknout. Před velvyslanectvím Dominikánské republiky nebo USA stojí dlouhá fronta těch, kteří touží vycestovat. „Stejně žádné vízum nedostanou,“ komentuje to můj řidič. Do Dominikánské republiky se dá dostat za 200 dolarů. Není to samozřejmě žádný oficiální poplatek, je třeba na hranicích správně podmáznout imigrační úředníky a vojáky. Očekává se, že se takhle do Dominikánské republiky v nejbližších měsících dostane až půl milionu nelegálních běženců.

zvětšit Haiti Autor: Lenka Klicperová, Lidé a země, Zdroj: E15 zavřít

Boj o jídlo

Ve městě je katastrofální nedostatek všeho, jídlem počínaje, léky a benzinem konče. Na tržištích se začíná objevovat humanitární pomoc. Pytle s rýží s americkými vlajkami najdete skoro všude. Je to dobrý kšeft. Distribuce humanitární pomoci je i proto záležitostí pro drsné. Většinou je zapotřebí asistence modrých přileb, jinak by dav pracovníky humanitárních organizací rozsápal.

Na náměstí před prezidentským palácem – nebo spíše před tím, co z něho zůstalo – začínají rozdávat pytle s rýží pracovníci Světové potravinové banky. Asistuje k tomu kordon vojáků mise MINUSTAH, Uruguayci. Náměstí uzavírají, kolem obřího prostranství natahují ostnatý drát. Drahocennou rýži stráží dvě obrněná vozidla, na nichž hlídkují bděle vojáci. Nabito mají ostrými, je jasné, že několikatisícový dav není žádná legrace.

Vše jde skoro jako na drátkách, dokud se nezačne hromada pytlů povážlivě tenčit. Dav vře, chlapům z očí kouká chtivost a dravost skoro zvířecí. Práskne několik výstřelů, dav zasáhne slzný plyn. Modré přílby vyčerpaně dosedají na prkenné lavice náklaďáků. Dneska si svůj plat zasloužily.

zvětšit Haiti Autor: Lenka Klicperová, Lidé a země, Zdroj: E15 zavřít

Čeští lékaři

Na druhém konci města zatím v polní University of Miami Hospital operují dva lékaři z Čech. Patří k týmu vyslanému Člověkem v tísni. „Dáváme dohromady staré otevřené zlomeniny ještě od prvního zemětřesení, děláme reamputace, převazujeme staré rány. Jsou i pacienti, kteří amputaci striktně odmítají. Bohužel jim není pomoci, dostanou dříve či později sepsi a zemřou,“ říká chirurg Filip Fröhlich.

Nemocnice praskají ve švech, nedostává se vody a toalet v rozlehlých kempech vysídlenců. Co bude s těmi, kdo přežili? Jak žít v zemi, jako je Haiti, s amputovanou rukou nebo nohou? Co s tunami sutin, v něž se proměnilo město? Mám neodvratný pocit, že když sem přijedu za deset let, uvidím to samé město zkázy jako dnes.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Lidé a Země