Lukáš Pollert: Olympijská soutěž je výrazně hendikepovaná. Nejsou tam ti nejlepší | E15.cz

Lukáš Pollert: Olympijská soutěž je výrazně hendikepovaná. Nejsou tam ti nejlepší

1. srpna 2016 • 07:06
Uplynulo již bezmála čtvrtstoletí, co vodní slalomář Lukáš Pollert prodal svou zlatou olympijskou medaili a utržené peníze dal na charitu. Chtěl tak devalvovat hodnotu olympiády, která se podle něho příliš přeceňuje. Tento názor nezměmil dodnes. „Upřímně řečeno mě výsledky na olympiádě moc nezajímají. Zajímá mě problematika dopingu,“ říká Pollert, nyní lékař pražské motolské nemocnice.

Sledujete olympijské hry?

Teď mě sice pozvali z jednoho serveru, abych komentoval některý ze závodů olympiády, ale jinak moc ne. Spíše sleduji, jak kvůli dopingu vylučují ruské sportovce. Také jsem zaznamenal, kdo z vodních slalomářů do Ria jede a kdo ne. Můj bratranec Jaroslav také v Riu postavil kanál a momentálně dokončil kanál i v Tokiu. Tak to vím. Ale to je asi vše, co mám spojené s olympiádou.

Upřímně řečeno mě výsledky na olympiádě moc nezajímají. Zajímá mě problematika dopingu. Zajímá mě, jak jezdí Jirka Prskavec a Vavřinec Hradilek, ale ne na olympiádě, ale po celý rok na jiných závodech. Rád se podívám, jak jim to jde, na jejich soupeře, ale také ne vždy.

Proč pro vás není olympiáda důležitá?

Je to jen jeden závod. A závodů je mnoho, vždyť mistrovství světa je každý rok. Olympiáda je téměř totéž. Vlastně není – je tam menší konkurence. Na olympiádu nejezdí mnoho z těch nejlepších, protože v našem sportu může jet jen jedna loď za stát. Přitom jeho druhá by mohla klidně vyhrát také.

Olympijská soutěž je tak výrazně hendikepovaná. Nejede tam dvacet nejlepších ze světa, ale jen deset. A těch dalších deset nepatří do top 20 a jedou tam jen proto, aby měl zastoupení nějaký další stát a soutěž byla co nejvíce mezinárodní.

Co by za to někteří sportovci dali, kdyby jim ubyla konkurence…

Sportovec by měl chtít vyhrát nade všemi. Když se budu s někým poměřovat, tak přece s těmi nejlepšími. To je, jako kdyby boxer vyhrál nad někým, kdo má horečku a rýmu, a pak se bil do prsou, že jej porazil.

Mě vždy štvalo, když byl můj velký soupeř nemocný nebo se neúčastnil. Takové vítězství pro mne pak pozbylo smyslu. Když je závod naplněný dvaceti třiceti, prostě všemi nejlepšími na světě – takového vítězství si budu považovat. To je pro mne grandslam, Wimbledon, titul na mistrovství světa ve fotbale. Ale rozhodně to není olympiáda.

Olympijské hry zastihnou Brazílii uprostřed nejhorší krize

Zmínil jste doping. Existuje i u vodního slalomu?

Ani ne. Uměl bych si to představit třeba u rychlostní kanoistiky, kdy jedete stále rovně až do cíle. Ale vodní slalom je velice technická disciplína, něco jako slalom ve sjezdovém lyžování. U toho nemá doping co dělat. Když někdo pojede třicet nebo padesát kilometrů na lyžích nebo dvě stě na kole, potřebuje po nějaké době dostat kyslík do svalů.

U vzpírání je důležitá technika, ale potřebujete tam i svaly. Musíte si je vybudovat – buď růstovým hormonem, nebo steroidy. U hodu oštěpem pravděpodobně také nebude mít doping velké opodstatnění, ale jiné už je to u hodu koulí. Ale u vodního slalomu si doping neumím moc představit. Co by tam kdo s většími svaly dokázal?

Není absurdní, že se sportovní instituce snaží léta zlepšovat antidopingový systém – a nakonec se ukáže, že je stále velmi rozšířen, a dokonce na státní úrovni?

Doping se vyvíjí rychleji než kontroly. Je to byznys pro farmaceutické firmy, které vyrábějí léky pro zdravotnictví. Pak už je to jen malý krok k dopingu, jsou to dost podobné věci. I ve zdravotnictví se používají růstové hormony, steroidy, testosteron. Proč by to nemohli prodávat ve velkém sportovcům? Ve sportu se točí obrovské peníze právě díky olympiádě, protože ji lidé ve velkém sledují. Je to začarovaný kruh.

Tím, že se na ni dívají, se v reklamě otáčejí velké peníze – pak si mohou někteří dovolit kupovat doping a třeba i dopingové komisaře. Podívejte se na sporty, které na olympiádě nejsou. Tam doping není.

Třeba orientační běh – je to sport, který není vidět, nejdou na něj z reklamy velké peníze, tak proč by v tomto sportu dopovali? Přitom když říkám: Povolme doping, ostatní se čertí. Prý by se sportovci, kteří by jej nebrali, cítili poškozeni.

Takže byste doping povolil?

Jasně, vůbec bych to nekontroloval.

Nebylo by to pro sportovce zdravotní riziko? Jsou lidé, kteří to přehnali a zemřeli.

Bylo by to pro ně zdravotní riziko. Samozřejmě že by někteří umřeli. No a co? Tak by umřeli. Jsou to svobodní lidé. Chci jet na červenou? No když budu chtít umřít, tak asi ano. Chci si vzít heroin? Trošku to zkusím, ale jen trochu, abych neumřel, je to přece risk. Ale když se to někomu zalíbí, tak na heroin umře. Můžete si jej dát – a nedáte.

Ano, pár lidí by na to samozřejmě umřelo. Ale copak musí stát někoho vodit celý život za ručičku? A ještě když chce dělat sport? Tak ať jej dělá, a jestli si k tomu chce píchat testosteron, tak ať. Dívají se na mne, že jsem padlý na hlavu, a proč prý dělám sport.

A proč jste tedy jel na olympiádu vy?

Protože tam jeli mí kamarádi a bavilo mne s nimi závodit. Ale zarazila mne pozornost, jaká tomu byla věnovaná. Vítězství na olympiádě se obrovsky glorifikuje. I to byl jeden z důvodů, proč jsem potom prodal medaile. Chtěl jsem trochu devalvovat hodnotu olympiády. Jeden den mě nikdo neznal a druhý ano, jen proto, že jsem vyhrál na nějaké olympiádě.

To je mimochodem výkon, kterého bych si vůbec nepovažoval. Považuji si výkonu, kdy někdo vozí autobusem lidi a děti dva miliony kilometrů bez nehody a nic se jim nestane. To je výkon, který si zaslouží mou pozornost. Lidi zajímá, kolik kdo hodil koulí, jestli dvacet nebo dvacet pět metrů a jsou z toho úplně nadšení. Nebo běh na sto metrů. Ani nevím, jaký je světový rekord. Ale jestli to někdo uběhne za sedm vteřin – no a co?

Sportu se ale stále věnujete, pořádáte například týdenní tábor na vodáckém kanále v Českých Budějovicích.

Je to kemp pro děti, z nichž mnohé nemají s vodou žádné zkušenosti. Je tam přírodní kanál s travnatým břehem, děti tam blbnou celý den jako u moře a naučí se plavat. Někdy prší, a přesto je nemůžeme z kanálu dostat, jak je to baví. Pro mne je to dovolená, asi jako u moře, protože k moři se z finančních důvodů samozřejmě nemohu dostat. A byli jsme tam pochopitelně pod stanem.

Lukáš PollertLukáš PollertAutor: Michael Tomeš E15

Předseda olympijského výboru Jiří Kejval často říká, že děti málo sportují, protože mnohé sporty v čele s hokejem jsou pro rodiče příliš drahé. Souhlasíte?

Vždyť nemusí dělat hokej. Tak ať si vezmou tenisky a jdou běhat do Hvězdy, to je levný sport. Stejně jako třeba orientační běh, jízda na skateboardu nebo házení oštěpem. Proč dělat hokej?

Sportují děti méně než před dvaceti třiceti lety, kdy jste vyrůstal vy?

Možná tehdy existovalo více oddílů. Já jsem tehdy i závodně lyžoval a vím, že v Praze bylo asi dvacet oddílů a nyní jich je určitě méně. Ale třeba sportovišť nebylo tolik jako nyní. Takže si myslím, že možností sportovního vyžití je nyní více. Vždyť si vezměte, kolik je nyní obchodů se sportovním zbožím. A do toho přicházejí nové sporty.

Co se týče financí – mnozí lékaři podporovali akci Děkujeme, odcházíme a hrozili odchodem do Německa. Vy jste se té akce neúčastnil?

Ne. Nechci ale zesměšňovat situaci, pro kterou řada kolegů, a to asi právem, bojovala. Samozřejmě vím, že platy jsou v Německu vyšší, stejně jako v Anglii. Mě moje práce baví, je to zábava a ještě mi za ni platí. Nevadí mi, že mám třikrát menší plat než v Německu. Já tam nepůjdu, protože se mi líbí tady v Česku, mám tady rodinu, děti tady chodí do školy.

Když se uskrovním na výdajové stránce, nemám problém. Mám auto, automatickou pračku, telefon od Applu, což je jistá nadstandardní věc. Normálně vycházím a nemám s tím problém. Samozřejmě že kdyby polovina doktorů odešla do zahraničí – i když nevím, jestli by tolik lékařů našlo v Německu tolik pracovních míst – byl by to pro naše zdravotnictví veliký problém. Ale to se nestalo a podle mne ani nestane.

Lukáš Pollert (46)
Bývalý reprezentant ve vodním slalomu, olympijský vítěz z Barcelony z roku 1992, o čtyři roky později přivezl z Atlanty stříbro. Vítěz celkového pořadí Světového poháru v kategorii C1 z roku 1993. Kariéru ukončil v roce 2000 v pouhých třiceti letech, protože se chtěl věnovat lékařství, které vystudoval. Nyní pracuje ve Fakultní nemocnici v Motole na klinice anesteziologie a resuscitace. S partnerkou Pavlou má šest dětí, tři syny a tři dcery. V letech 2002 až 2010 byl zastupitelem na Praze 6 za ODS.

 

businessinfo.cz

  • Stát shromažďuje příliš mnoho dat, hrozí zneužití, varují poplatníci před kontrolním hlášením
  • Česká firma vyvinula unikátní metodu pomáhající rozkládat plasty, uplatnění najde v Číně
  • Na solárním boomu v Česku vyrostlo množství firem. Teď hledají příležitost v zahraničí
  • Chile: Exportéry láká trh s otevřenou náručí