Reportáž: V kraji žítkovských bohyní

Reportáž: V kraji žítkovských bohyní
12. září 2015 • 18:49
Chalupu paní Kubínové není jednoduché najít. Ukrývá se mezi loukami a horskými pláněmi v Bílých Karpatech na moravsko-slovenské hranici. „Chválabohu, že je to tady schované,“ říká mi Kateřina Kubínová na malém dvorku. Z hlavní cesty k ní musíte pěšky, auto by mělo problém. Nenápadné stavení je podobné dalším chalupám, které jsou rozesety v malebném kraji Kopanic, jenže tento dům umí vyprávět.

Chcete do chudoby, tak přijeďte sem,“ říká Kateřina Kubínová. Její chalupa ze začátku minulého století by potřebovala opravit, vevnitř je jen nejnutnější nábytek, v kuchyni starý sporák, neútulná koupelna. A na zdi visí kroj starý 200 let. V ošoupaném sešitě si čtu vzkazy od lidí, kteří se u paní Kubínové ubytovali, a nestačím se divit.

Domem na Vyškovci prošli Japonci, Angličané, Belgičané, Nizozemci a dovnitř se vešel dětský tábor. A před časem taky škola, kterou paní Kubínová založila pro místní lidi. A všichni mají jen slova chvály. Tomáš Baťa tady slavil narozeniny, svůj pobyt si ze dvou dní na týden prodloužil Gérard Depardieu.

„Seděl na dvorku, já mezi dveřma, spal ve světnici, já vedle ve spacáku,“ vzpomíná Kateřina Kubínová, která francouzskému herci vyvařovala místní speciality. „Nejvíc si pochutnal na chlebu a másle. Lidi sem přitahuje ráz krajiny, čisté prostředí,“ dodává.

Kaple na ŽítkovéKaple na ŽítkovéAutor: Zuzana Šprinclová a Bohumil Jagoš

Kateřina Kubínová se narodila ne Vyškovci mezi třináct dětí a o zdejším kraji toho ví jako málokdo. Vypráví, jak se partyzáni během války skrývali v lesích a o tom, že Němci na louku za vsí sestřelili dva americké bombardéry. Její otec, folklorista František Škopík, pak zraněného vojáka zachraňoval pod jejich střechou.

A vzpomíná, co všechno s krajem napáchali komunisté. „Víte, moc se tady toho nezměnilo, pořád je velká nezaměstnanost, chudoba, kraj se vylidňuje. Lidi sú tady tvrdí, tady žít, to není sranda.“

Žítkovské bohyně

Kopanice jsou krajem vesnic Vyškovec, Starý Hrozenkov, Lopeník, Vápenice a Žítková. Chalupy jsou roztroušené po kopcích, lidé tu v nich žili v osamění daleko od okolního světa od nepaměti. Životy jejich předků poznamenaly nájezdy Turků a Tatarů, války. Kraj to byl vždy chudý, lidé dřeli od rána do noci.

Velkým problémem tady býval alkohol. Pila se většinou doma pálená ovocná kořalka, tzv. pálené. Dávala se k jídlu nebo i místo něj, pilo se při nemoci, při práci… Na přelomu 19. a 20. století Kopanice dokonce zasáhl tzv. švestkový mor. Urodilo se moc švestek, moc se vypálilo, moc se pilo a neměl kdo zasít, orat, sklidit…

Pili muži, ženy a někdy i děti. Traduje se například, že se malým dětem dávala na hlavu plenka namočená do slivovice, aby dobře spaly a rodiče mohli pracovat. Postupem času a se změnou životního stylu ve 20. století alkoholismus ustupoval. Díky izolovanosti si ale Kopanice zachovaly svébytný folklor, nářečí a kulturu.

Odlehlá oblast byla výrazně osídlena teprve v posledních čtyřech staletích.Odlehlá oblast byla výrazně osídlena teprve v posledních čtyřech staletích.Autor: Zuzana Šprinclová a Bohumil Jagoš

„Teď tady máme turistický boom. Lidi sem jezdí kvůli bohyním,“ říká mi starostka Žítkové Šárka Šusteková. Bohyně, tedy ženy, které prý uměly čarovat, nahlížet do budoucnosti i minulosti, léčit, zaříkávat, věštit, ovlivňovat počasí i lidské vztahy, objevila pro veřejnost spisovatelka Kateřina Tučková. V roce 2002 vyšel její román Žítkovské bohyně, který se stal bestsellerem a získal Cenu Josefa Škvoreckého.

V minulém století za bohyněmi jezdili pro radu a pomoc lidé ze všech koutů světa. Na dveře osamocených chalup klepali chudáci i boháči, prostí lidé i vzdělanci.

V knize Žítkovské čarování, Pravdivý příběh žítkovských bohyní, cituje Jiří Jilík ze spisu z roku 1913, kde zdejší farář Jiří Hofer píše: „Denně, prosím, denně se u bohyň vystřídá i padesát osob, hledajících pomoc v různých záležitostech… K nim putují lidé z daleka pěšky, k nim jedou páni a dámy v kočárech… Od Prešpurka až po Budapešť, od Dunaje až k Tatrám, od Bojkovic až k Praze, od Hané až po Košice, od Varšavy až po Vídeň chodí sem lidé.“

Chalupa Kateřiny KubínovéChalupa Kateřiny KubínovéAutor: Zuzana Šprinclová a Bohumil Jagoš

A lidé začali díky knize Žítkovské bohyně tento kraj znovu objevovat. „Neočekávala jsem takový ohlas, to mě překvapilo,“ říká mi moje další průvodkyně po Žítkové Kateřina Bětka Kohoutová. Pět let provází zájemce po obci a okolí. „Většinou jsou na mých výpravách ženy. Právě je to téma přitahuje,“ říká.

Procházka krajem žítkovských bohyň trvá dvě hodiny a má několik zastávek. Farmu paní starostky, kde si můžete koupit ovčí sýr, kapličku na Pitínských pasekách a hlavně prohlídku domku, kde bydlela Irma Gabrhelová.

Má se za to, že byla poslední bohyní v kraji a své umění už nepředala. Zemřela před čtrnácti lety. Teď dům patří rodině paní Mizerové, rázné Kopaničářce s hustým černým copem, která se s nárůstem turistů rozhodla chalupu otevřít veřejnosti.

Novousedlíci: „dobrovolně skromný život“

„Letos sem začal už dřív, kdoví, jaké počasí bude v létě. Može to byt dobré, ale jestli ne, tak se to nestihne udělat,“ říká mladý muž Ota, který na Pitínských pasekách hrabe seno.

Z Brna na Žítkovou se přestěhoval před patnácti lety. Dnes tady jako hospodář žije s rodinou a třemi dětmi a stejně jako moje průvodkyně Kateřina patří mezi „nové Kopaničáře“. Pro kraj jsou nadějí, od poloviny 20. století klesl počet obyvatel o 85 % a populaci zachraňují noví usedlíci. Život mají tvrdý a skromný, ne všichni vydrželi.

„Taky jsme si v zimě říkali, že tady nemusíme žít a přestěhujeme se, ale s jarem se zase vše spravilo,“ dodává Kateřina. Svoje dětství strávila na sídlišti nedaleko Brna, po studiích geografie žila v Krkonoších, Orlických horách a teď v Bílých Karpatech.

Kateřina Kubínová na dvorku své slavné chalupyKateřina Kubínová na dvorku své slavné chalupyAutor: Zuzana Šprinclová a Bohumil Jagoš

„Máme tři děti, manžel je řezbář. Já pracuji v ekologickém centru Veronica v Hostětíně a provádím po okolí,“ říká. I když její rodina nehospodaří, neobejdou se bez koně. Když napadne hodně sněhu, musejí ráno pomocí koně a klády prohrnout cestu, jinak by se děti nedostaly do školky a školy.

„Tady je tvrdý život. Než si zdejší lidé někoho připustí k tělu, tak to trvá. Navíc je to všude daleko, když někam chcete vyjet, tak to vždycky zabere půl dne,“ říká mi při setkání Šárka Šusteková, starostka Žítkové, kam byla elektřina zavedena až v roce 1948, autobus sem začal jezdit o dva roky později.

„Původně jsem vůbec nechtěla slyšet o tom, že tady budu žít. Ale když jsem to tady viděla…“ popisuje mladá žena, která se kromě ovčí farmy, domu a dvou dětí stará také o chod obce se 170 obyvateli.

Usedlost ve VápenicíchUsedlost ve VápenicíchAutor: Zuzana Šprinclová a Bohumil Jagoš

„Žítková má dluhy a nemá je z čeho zaplatit. Proto si já ani místostarostové nebereme za práci pro obec žádné peníze,“ prozrazuje mladá žena. „Máme tady sice turistický boom, ale nic z toho nemáme. Jen nepořádek. Uvažujeme, jak by se to dalo využít.

Možná otevřeme nějaké turistické centrum, kde bychom mohli třeba prodávat bylinky, které nasbíráme. Uvidíme po zimě,“ uvažuje starostka.

Turisté by mohli do chudého kraje přinést peníze, ale Žítkovští jsou opatrní a ze zvědavců spíše rozpačití. Bojí se, co s krajem, který si po staletí žije svým vlastním pomalým životem, může udělat další vlna zájmu. O žítkovských bohyních se natáčí film a seriál a dá se očekávat, že do kraje přilákají další lidi.

Chráněná oblast, kde louky zdobí vzácné orchideje

„Tady, když vyjdete někam za chalupu a sednete si na louku, je všude krásně,“ reaguje Ivana Jongepierová z CHKO Bílé Karpaty na mé přání udělat rozhovor na jejím oblíbeném místě v přírodě. Nakonec sedíme pod stromem na louce v přírodní rezervaci Pod Žítkovským vrchem s výhledem na roztroušené chalupy, louky a vrcholky hor. Veškeré území Kopanic spadá od roku 1980 do CHKO Bílé Karpaty. A opečovávat a chránit je rozhodně co.

Na horských loukách je množství chráněných živočichů a rostlin. Vzácné orchideje, hořeček žlutavý, zvonečník hlavatý, mečík střechovitý nebo kruštík bahenní.

Vyskytuje se tady kriticky ohrožený motýl jasoň dymnivkový nebo kobylka zavalitá, ohrožená užovka stromová. Nedaleko od Žítkové, v přírodní rezervaci Hutě, zapsali v tomto roce botanikové z Masarykovy univerzity v Brně na kousku louky o velikosti 4 × 4 metry 98 druhů rostlin.

Památník na Vyškovci na počest americkým letcům sestřeleným v srpnu 1944Památník na Vyškovci na počest americkým letcům sestřeleným v srpnu 1944Autor: Zuzana Šprinclová a Bohumil Jagoš

„My tady pomáháme udržovat podhorské louky, abychom při čerpání zemědělských dotací chránili vzácné živočichy a rostliny. Určujeme, kdy se má která louka kosit, zda je možné ji pást. Nejcennější místa jsou financována z prostředků Ministerstva životního prostředí, v posledních letech pak z evropských peněz. Bez dotací by to dnes nebylo možné,“ vysvětluje paní Jongepierová, která ve zdejším kraji pracuje již 30 let.

Zrovna se svým kolegou přijeli z jednání, kde řešili častý problém – cesty. Někdo si koupil chalupu a chce k ní mít přístup, což znamená zásah do zdejší vzácné krajiny. „Je pochopitelné, že lidé chtějí mít cestu k domu. Jenže někteří chalupáři chtějí mít městský komfort i tady. A to je problém.“

Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty byla založena v roce 1980.Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty byla založena v roce 1980.Autor: Zuzana Šprinclová a Bohumil Jagoš

CHKO Bílé Karpaty se snaží vedle zachování typického krajinného rázu chránit i zdejší architekturu. „To, jak to tady bude vypadat v budoucnu, za sto let, záleží jen na lidech.

Jedinečná krajina tady byla vytvořená působením člověka. Musí se to chápat jako přírodní a kulturní památka. Chtěla bych věřit tomu, že se to tady zachová,“ říká paní Jongepierová.

Vyškovec – lidová architektura

„Jen pojďte dál, nebojte sa, sem normálně chodí lidi,“ zve mne Lubomír Karlík do svého domu v zapadlém koutě Vyškovce. Zčásti kamennou a roubenou stavbu koupil v roce 2004 v zuboženém stavu. Přes sto let stará usedlost s okolními pozemky leží v přírodní rezervaci ve Vlčí. V průběhu osmi let objekty lidové architektury – chlév, sklep a obytný dům – obnovil. Postupoval podle původních stavebních zvyklostí a nedaleko domu ještě přistavěl sušárnu ovoce, která byla vždy součástí kopaničářských usedlostí. „Já jsem to tak udělal pro pocit, a ten je dobrý,“ říká.

Na Vyškovec se přestěhoval ze Slavičína, protože prý má rád zimu. V kulturní památce dnes bydlí a dveře má otevřené pro hosty a turisty, pro které rád připraví občerstvení. Třeba jehněčí maso ze svého stáda. Prodává také sušené ovoce nebo povidla. „Já jsem tady chtěl postavit vedle domu nějaký malý penzion, ale pak jsem si řekl, že bych to místo zničil,“ vysvětluje s pohledem do divoké krajiny.

Seníky na ŽítkovéSeníky na ŽítkovéAutor: Zuzana Šprinclová a Bohumil Jagoš

Původně chtěl koupit úplně jiný dům ve Vyškovci – po jedné z bohyň. To se ale nepodařilo. Bohyně totiž nepatří jen k Žítkové, ale bývaly roztroušené po chalupách po celých Kopanicích. Paní Kubínová, která svoji chalupu na Žítkové pronajímá zájemcům od Gérarda Depardieua po dětský tábor, si na bohyně dobře pamatuje a některé dokonce osobně znala. Nevěří ale, že by tyto ženy měly nadpřirozené schopnosti.

„Jaké čarování? Většina místních tomu nikdy nevěřila. Lidi sa nechali oblbnůt. Já věřím, že existuje telepatie. Ty dámy byly psychologové na jedničku, uměly zmanipulovat člověka. Dobře sa vyznaly v bylinkách, uměly číst přírodu. Lidi tady peněz neměli, všecko dělali přírodou, na doktory nevěřili,“ říká rozhodně paní Kubínová na dvorku chalupy. „A estli tady nějaká magie je, tak co já vím, jenom bílá, ta dobrá,“ dodává opatrně po chvíli.

OČIMA AUTORKY

Zuzana Šprinclová, novinářka:

Původně jsem chtěla téma žítkovských bohyní ve své reportáži zmínit jen okrajově. Přišlo mi, že se na samotný kraj a lidi, kteří se zde snaží žít skromně a poctivě, kvůli slavnému fenoménu zapomíná.

Lidi navíc už otravují zvědavci, kteří se na bohyně příliš často ptají a mají kvůli knize Kateřiny Tučkové zkreslený pohled, ve kterém se mísí románová fikce se skutečností. Jak jsem ale během rozhovorů a setkání s místními milými lidmi zjistila, téma žítkovských bohyní je s tímto místem a lidmi tak spjato, že by nebylo fér věnovat mu místo na okraji.

Výlety po Kopanicích
Naučná stezka Moravské Kopanice. Naučná stezka představuje krajinu kolem Žítkové a Starého Hrozenkova a na 14 zastaveních seznamuje s historickými i přírodními zajímavostmi, nejcennějšími rostlinami a živočichy. Je vedena po lesních a polních cestách, je vhodná pro pěší i cyklisty na horských kolech, v zimě i pro běžkaře.
Naučná stezka Okolo Hrozenkova. Vede ze Starého Hrozenkova k Žítkové, odtud do Vyškovce, Vápenic a pak po silnici zpět do Starého Hrozenkova. Celá trasa je zhruba 18 km dlouhá a 12 informačních panelů vás seznámí nejen s přírodou, ale také s historií a tradicemi Kopanic.
Rozhledna Velký Lopeník. Najdete ji na stejnojmenném vrchu (911 m n. m.). Velký Lopeník je druhou nejvyšší horou CHKO Bílé Karpaty v blízkosti obcí Lopeník a Březová. Z rozhledny je krásný pohled na bělokarpatskou krajinu. U rozhledny stojí turistický přístřešek a nedaleko v lese je pramen s pitnou vodou.

Autor: Zuzana Šprinclová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!