Reportáž ze Špicberk: uhelná minulost, turistická budoucnost

Reportáž

Fotogalerie Z hustých mraků letadlo vypadlo až těsně před přistáním a hned po dosednutí zpomaluje tak prudce, jak jsem to ještě nezažil. Kolem hustě sněží a vločky na betonu letiště pár vteřin leží, než roztají. V kalendáři není prosinec, ale polovina května. Vítejte v Longyearbyenu na Špicberkách, nejsevernějším místě na Zemi, kam vás doveze pravidelná letecká linka.

V polovině května kotví v zálivu u Longyearbyenu jen několik menších plavidel. Se startem sezóny v červnu k nim přibývají výletní lodě pro stovky lidí Dalších 15 fotografií v galerii
9.6.2016 6:41   |  

Hned před letištěm návštěvníky vítá cedule varující před ledními medvědy a směrovník se vzdálenostmi světových metropolí. K severnímu pólu to nyní mám mnohem blíže než do Osla. Sníh nás navíc upomíná, že tu jsme příliš brzy. Letní sezona začíná v červnu a na pěší výlety se chodí spíš až v červenci, kdy v tundře roztaje většina sněhu. Letos navíc napadlo hodně sněhu a jaro přišlo pozdě.

Na značku s ledním medvědem v červeném trojúhelníku narazím na svých místních pochodech ještě mnohokrát. Lemují všechny cesty vycházející z Longyearbyenu a místní úřady důrazně doporučují mimo jediné město na ostrovech nosit zbraň. Místní nařízení někdy nedbají a jak se můžeme o několik dní později přesvědčit u pomníčku nad městem, občas se jim to stane osudným.

Zbrojní pas není potřeba

Shánění pušky naštěstí není nijak obtížné. Ta naše na nás čeká v jedné z místních půjčoven. Zbrojní pas není potřeba, stačí čistý trestní rejstřík, a už dostáváme karabinu Mauser, která nejspíš pamatuje německou okupaci Špicberků za druhé světové války. A k ní speciální náboje na medvědy ze zbrojovky Sellier & Bellot, dvacet kilometrů od mého domova. „Kolik jste za ni dali?“ ptá se nás později jeden z místních turistických průvodců. Když mu sdělujeme sumu necelých pět tisíc korun za čtrnáct dní, směje se.

„Svoji pušku jsem tu koupil za míň,“ vysvětluje. Jako turisté ale jinou možnost nemáme. Ještě večer se škrábeme strání k uhelnému dolu Santy Clause. Místní tvrdí, že ten pravý Santa nežije ve finském Rovaniemi, ale právě tady, mnohem dále na severu. Kde bydlel před rokem 1964, než zde skončila těžba, se raději neptám. Stavba vyjímající se ve svahu nad městem postupně podléhá zubu času, raději se proto vyhýbáme pěšině těsně pod ní.

Podle jedné studie část kopce i s dolem kvůli tání permafrostu během několika desítek let sjede do údolí a zasype nejbližší domy, nezdá se ale, že by to místní nějak znepokojovalo. Naopak, podle poházených lahví u dolu nedávno zjevně proběhla bujará párty. Časem zjistíme, že tak je to zde skoro se vším. Jako by daleký sever ovládl životní styl spojovaný spíše s jižními národy.

Lampičky se stále dobíjejí

Longyearbyen, tehdy ještě jako Longyear City, založil v roce 1906 americký podnikatel John Longyear jako osadu pro těžaře uhlí své společnosti. Během první světové války se dostal do finančních potíží a těžbu na Špicberkách prodal norské státní společnosti Store Norske. Ta je s životem města spjatá dodnes, kdy těžba uhlí pomalu spěje k zániku.

Památku na dřívější hornické časy lze potkat na každém kroku. Na svazích okolo Longyearbyenu chátrá hned pár dolů, středem města prochází několik dřevených lanovek používaných pro dopravu uhlí a na hlavní, tedy vlastně jediné pěší zóně, stojí socha horníka.

Dnes je těžba uhlí na ústupu, poslední otevřený norský důl zaměstnává asi 50 lidí a zásobuje jen místní elektrárnu.

Dnes je těžba uhlí na ústupu, poslední otevřený norský důl zaměstnává asi 50 lidí a zásobuje jen místní elektrárnu. Nastupující budoucnost pak ukazují mikrobusy cestovních agentur, které se teď, těsně před sezonou, prohánějí zdánlivě bez cíle po několika málo kilometrech místních silnic. Nabízejí výlety za medvědy nebo do ruských těžebních osad Barentsburg a Pyramiden. Jejich zákazníky jsou ale spíš obyvatelé hotelu Radisson. Sám hotel stojí za povšimnutí. Montovaná stavba se na Špicberky přestěhovala z Lillehammeru, kde stála během zimní olympiády v roce 1994.

Dostupnější ubytování nabízejí hlavně hostely v původně hornické osadě Nybyen na konci města. Podlouhlédvoupatrové domky mají stále na chodbách poličky s dobíjením pro hornické lampičky. Několik horníků tu stále bydlí vedle turistů, každé ráno některé z lampiček chyběly.

Vzpomínka na Čecha Karla Němce

Rozhodujeme se na několik příštích dní nechat město za sebou. Naším cílem je právě Barentsburg, a když všeho půjde dobře, dojdeme tam za tři dny. Po štěrkové cestě se jde snadno, ta ale po pár kilometrech končí. Turistické chodníky, nebo dokonce značení na Špicberkách nehledejte, cestu si musíme najít sami.

Mech nasáklý vodou z jarního tání a všudypřítomné potůčky střídají kamenná pole. Postup ale ještě víc než terén zpomalují okolní scenérie. Když si říkám, že už to lepší být nemůže, postoupíme kousek dál a narážíme na stádo sobů. Čekáme, že se dají na útěk, ale zjevně jsme vzbudili jejich zvědavost. Fotíme a užíváme si takřka neuvěřitelného splynutí s přírodou. Soby jsme potkali i ve městě, ale tady je to zcela jiné.

Těsně před naším odjezdem přichází červen a s ním i úplná proměna Longyearbyenu. Hned na začátku měsíce dorazila první ze zaoceánských výletních lodí, jejichž osazenstvo má potenciál přečíslit obyvatele města.

Na konci údolí nás ovšem čekalo nepříjemné překvapení. Sedlo je zasypané hlubokým sněhem. Začínáme si připadat jako cimrmanovská polární výprava Čecha Karla Němce – namísto prohlídky petrohradské Ermitáže nás ale čeká kemp u letiště. Alespoň si užijeme půlnočního slunce.

V okolí Longyearbyenu je naštěstí i tak co vidět. Zaměstnanci turistických informací nás sice zatvrzele odkazují na cestovní agentury, stačí se ale vyptat ostatních turistů v hostelu a sledovat stopy výprav na okolní hory. Přece jen je ten sníh k něčemu dobrý.

Těsně před naším odjezdem přichází červen a s ním i úplná proměna Longyearbyenu. Hned na začátku měsíce dorazila první ze zaoceánských výletních lodí, jejichž osazenstvo má potenciál přečíslit obyvatele města. Dosud trochu spícími ulicemi najednou brázdí zástupy lidí a místní si na sociálních sítích stěžují na to, že v obchodě došlo pečivo, protože jej vykoupila posádka lodi pro své hosty. Cedulky okolo školek nabádají turisty, aby si nefotili děti na hřišti.

Z chaosu přeplněného městečka utíkáme do kempu u letiště, který právě otevřel. Vítá nás nový správce, který vzápětí přechází z angličtiny do češtiny. Čerstvě vystudovaný architekt Martin si řekl, že tři měsíce daleko za polárním kruhem budou to pravé před ostrým startem kariéry. Se svými hosty si bude rozumět. Češi v kempu jasně převládají a během léta to tak prý bývá docela často.

Příště raději v létě

Kus cesty po silnici na konci jednoho z výletů nám zkrátil provozovatel místního psince. V autě, kterým vezl do servisu sněžný skútr, se vyptával, kde všude jsme byli. Pak potvrdil, co už jsme tušili. „Květen je nanic. Na sněžnice už je pozdě a na pohorky ještě brzy,“ oglosoval náš výlet. Sice jsme viděli Špicberky zapadané sněhem i jarně kvetoucí, příště ale přijedeme v srpnu.

Norsko, ale ne úplně
Špicberky objevil v roce 1596 nizozemský mořeplavec Willem Barentsz. V následujících staletích souostroví ovládli velrybáři a lovci z celé Evropy. Od počátku na sever mířily také vědecké expedice, na začátku minulého století se Špicberky staly základnou pro většinu pokusů o dobytí severního pólu. V té době již souostroví začínala ovládat těžba nerostného bohatství a narůstající spory mezi jednotlivými zeměmi si vynutily mezinárodní dohodu o statusu Špicberků.
Dodnes splatná smlouva z roku 1920 přiznává suverenitu nad ostrovy Norsku, ta má ale řadu omezení. Na Špicberky například musí mít neomezený přístup všichni obyvatelé a společnosti ze signatářských zemí, a to včetně práva na těžbu nerostů, rybolov či na jakoukoli obchodní činnost. Ostrovy se díky smlouvě také těší velmi nízkým daním, z nichž smí těžit jen místní správa. Špicberskou dohodu podepsalo i Československo. Zatímco Česká republika smlouvu přijala jako nástupnický stát, Slovensko tak neučinilo. Praktickým důsledkem smlouvy pro cestovatele je skutečnost, že Špicberky nejsou součástí schengenského prostoru.

Čtěte také:

Nejsevernější těžař uhlí na světě bojuje o přežití. S ním i celé Špicberky

Norsko rozšířilo protiruské sankce i na Špicberky. Rusko protestuje

Autor: Štěpán Bruner

Komentáře

Čtěte také

Číňané zprovoznili největší teleskop na světě. V průměru má půl kilometru

Číňané zprovoznili největší teleskop na světě. V průměru má půl kilometru Fotogalerie

Čína dnes uvedla do provozu největší teleskop na světě, který bude sloužit k výzkumu vesmíru, včetně pátrání po případných mimozemských civilizacích. Obrovské zařízení s talířovou… více

Mobilní web