Unni Karunakara z Lékařů bez hranic: Je těžké nebýt zaujatý, když vidíme, co vidíme | E15.cz

Unni Karunakara z Lékařů bez hranic: Je těžké nebýt zaujatý, když vidíme, co vidíme

Unni Karunakara z Lékařů bez hranic: Je těžké nebýt zaujatý, když vidíme, co vidíme
Odcházející šéf Lékařů bez hranic Unni Karunakara
• 
ZDROJ: Michal Tomeš E15

Dušan Kütner

Humanitární organizace Lékaři bez hranic působí ve světě přes 40 let. V roce 1999 dokonce získala Nobelovu cenu míru. Ani ona ale nepomůže vždy a v každé krizí zmítané zemi. „Ani po dvou letech jsme nebyli schopni se zcela dostat do Sýrie a naplno tam rozvinout naši práci. Druhá věc je rozhodnutí z minulého měsíce, kdy jsme nuceně opustili Somálsko,“ říká odcházející prezident Lékařů bez hranic Unni Karunakara.

E15: Na světě je zhruba dvě stě států, některým se daří lépe, některým hůře. Co je tím hlavním momentem, kdy si řeknete: Jsou na tom tak špatně, musíme jim pomoci?

Zajímáme se o země, které jsou v určité krizi. Může ji způsobit válečný konflikt, přírodní katastrofa, epidemie nebo nějaké zanedbání obyvatel. Není rozhodující, jestli jsou to země chudé nebo bohaté. Například loni jsme se zabývali malárií v Řecku, předtím situací po tsunami v Japonsku.

E15: Jsou země, které vaši pomoc odmítají?

Asi nejvýraznějším příkladem je Sýrie. Syrská vláda už dva roky odmítá pomoc Lékařů bez hranic a naše pokusy o doručení humanitární péče do ohrožených oblastí. V Sýrii přesto působíme, a to v oblastech, které nejsou kontrolovány syrskou vládou. A i do míst, která kontrolována jsou, se pokoušíme proniknout přes síť tamních lékařů.

V Sýrii zůstaneme, dokud to půjde

E15: Je možné, že Sýrii opustíte zcela, jak se to v minulosti stalo třeba v Etiopii, Afghánistánu?

Etiopii jsme opustili proto, že tamní vláda zneužívala humanitární prostředky, které jsme zemi dodávali. V Afghánistánu to bylo kvůli tomu, že bylo zabito pět našich kolegů. K tomuto zločinu se přiznal Tálibán, ale bylo jasné, že podíl na tom měla i tamní vláda. V Sýrii je situace velmi složitá a nebezpečná, přesto by rozhodnutí opustit Sýrii bylo velmi předčasné. Snažíme se zůstat, dokud to půjde.

E15: Může vaše působení v Sýrii zkomplikovat i fakt, že jste jako první upozornili na nedávný útok chemickými zbraněmi?

Situace v Sýrii je špatná už dlouho. Co se týče zmíněného útoku, Lékaři bez hranic nikdy neřekli, že ho provedla syrská vláda. Jen jsme poskytli základní svědectví, že ve třech nemocnicích je 3600 pacientů, kteří byli napadeni neurologickými toxiny. Svědčili jsme pouze o této události z 21. srpna, oznámili jsme to veřejně o dva dny později.

E15: O původci útoku nemluvíte proto, že se držíte doktríny apolitičnosti a nestrannosti, anebo opravdu nevíte, kdo za ním stojí?

Opravdu to nevíme. Pracujeme pouze s tím, co nám řeknou syrští lékaři a sestry. Nicméně jsme požádali také o nezávislé posouzení celé situace.

Neutralita, nestrannost a nezávislost

E15: Jak je těžké udržet si apolitický postoj? U některých činů až zločinů a extrémních krizí je asi opravdu jasné, kdo je útočník a kdo oběť, ať už to bylo ve Rwandě, Afghánistánu nebo dalších zemích.

Udržet si nezávislost je těžké. Nicméně události nikdy nejsou černobílé. Pro naši organizaci je důležité zaměřit se na pacienty a poskytnout jim základní pomoc. To je princip humanitární práce. Pro nás jako pro lékaře je důležitá Hippokratova přísaha, kterou jsme složili všichni, ať už jsme studovali v Indii nebo v Praze. Tím se řídíme. Důležité je pro nás bez ohledu na politické záležitosti vytvářet bezpečný prostor, kde mohou být pacienti jakéhokoli vyznání či zaměření v klidu a léčit se.

E15: Lékaři bez hranic mají tři základní zásady, těmi jsou neutralita, nestrannost a nezávislost. Proč zrovna tyto?

Člověk nikdy neví, co přesně se v zemích postižených krizí nebo konfliktem děje, zejména když přichází zvnějšku. Výhodou neutrality je, že když nikomu nestraníte, můžete se do dané země dostat a pracovat tam. Neutralita není cílem, ale prostředkem. Nestrannost je dána tím, že naším základním principem pro rozhodnutí vydat se někam je potřeba pomoci. Nezáleží na vyznání, víře či politických názorech, základním principem je pomoc v nouzi. Co se týče nezávislosti, pro občany zemí, ve kterých pomáháme, je důležité, že nejsme politickou organizací a nesnažíme se prosazovat nějaké politické zájmy v jejich prostředí. Nedostáváme peníze od americké ani francouzské vlády, nikdo nás neřídí. Vyvážit tyto tři prvky je velmi složité. Pro naše zaměstnance a lékaře je velmi těžké nebýt zaujatý, když vidí to, co vidí. Snažíme se ale tyto zásady zachovávat co nejvíce.

Důležité je pro nás bez ohledu na politické záležitosti vytvářet bezpečný prostor, kde mohou být pacienti jakéhokoli vyznání či zaměření v klidu a léčit se

Bez respektu to nejde

E15: Lékaři bez hranic se po 22 letech stahují ze Somálska? Proč? Poprvé v historii si tam vaše organizace pořídila i ozbrojenou ochranku, ani to nepomohlo?

Celé období bylo nesmírně složité. Byla to velmi nebezpečná práce. Šestnáct členů našeho týmu bylo během té doby zabito. To by ale samo o sobě nebylo důvodem pro odchod ze Somálska. Ale zjistili jsme, že nejen somálská vláda, která je kontrolovaná několika skupinami, ale somálské úřady obecně aktivně podporovaly únosy a útoky na humanitární organizace včetně nás nebo se tvářily, že tyto útoky nevidí. To je důvod, proč tuto zemi opouštíme. Naše práce totiž ve velké míře závisí alespoň na minimálním respektu a přijetí principu naší práce vládou dotyčné země. Pokud tento respekt a přijetí chybějí, nemůžeme pokračovat. Přesně to se bohužel stalo v Somálsku.

E15: O kritických situacích ve světě jsou dnes lidé poměrně detailně informováni. Jsou ještě země, kde je situace kritická, ale moc se o nich neví a nemluví?

Prvním příkladem může být Středoafrická republika, kde proti sobě už nějakou dobu bojuje několik ozbrojených skupin. Situace je tam velmi vážná, země trpí válečným konfliktem a ovlivňuje to zdravotní podmínky lidí. Další postiženou zemí je Papua Nová Guinea. Tam nebují ozbrojený, ale sociální konflikt. V zemi je mnoho domácího, sexuálního a jiného násilí. I jejich právní systém je plný násilí a fyzických trestů. Proto je zdravotní situace v této zemi velmi špatná. Posledním příkladem může být Bolívie.

E15: Proč zrovna Bolívie?

Zde se objevily případy takzvané Chagasovy choroby, která postihuje země Latinské Ameriky, zejména velmi chudé obyvatelstvo. (Chagasova nemoc je způsobena parazitem Trypanosoma cruzi, přenáší se zejména hmyzem, ale i transfuzí či kontaminovaným jídlem. Ročně zabije 14 tisíc lidí, na světě je podle odhadů 10 až 15 milionů infikovaných osob – pozn. aut.) Farmaceutické společnosti proto nemají příliš zájem vyvíjet léky či očkování proti této chorobě, protože postižení si je nedokážou zaplatit.

V Česku máme už sto dobrovolníků

E15: Prezident Lékařů bez hranic je v Česku na návštěvě vůbec poprvé. Dá se z toho vyvodit, že si Česká republika nevede v humanitární pomoci příliš dobře a že pro vás není přínosná?

Tým lékařů v Česku je poměrně malý, nicméně naše kancelář se tu rozvíjí velmi rychle a má již na sto dobrovolníků. Měl jsem možnost se s nimi setkat, stejně jako s celým českým týmem Lékařů bez hranic. Je to velmi výkonný tým. Moje návštěva je také poděkováním zhruba 50 tisícům dárců z Česka, kteří přispívají na práci Lékařů bez hranic.

Unni KarunakaraUnni KarunakaraAutor: Michal Tomeš E15

E15: Před 14 lety získali Lékaři bez hranic Nobelovu cenu míru. Pomohlo vám to nějak v činnosti?

Cena nám pomohla rozšířit povědomí o naší organizaci. A z prostředků, které jsme díky této ceně získali, jsme mohli spustit kampaň zaměřenou na dostupnost základních léků. Lidem v rozvinutých zemích jsou dostupné veškeré léky, ale nelze to říct o chudých zemích, například obyvatelích Afriky.

E15: Zvýšil se od získání Nobelovy ceny počet zemí, v nichž Lékaři bez hranic působí?

Rozhodně. V roce 2000 jsme měli kanceláře v 19 zemích, letos už je to kolem 25. Také počet států, v nichž Lékaři bez hranic působí, je výrazně vyšší, kolem sedmdesáti.

Návrat po dvaceti letech

E15: Stojíte v čele Lékařů bez hranic tři roky, koncem září vám končí mandát. Pozice prezidenta Lékařů bez hranic je volenou funkcí – o mandát na další tři roky jste se nechtěl ucházet?

Ačkoli bych mohl zůstat ještě na další tři roky – šest let je maximální doba v čele Lékařů bez hranic –, rozhodl jsem se skončit, a to zejména z osobních důvodů. Když jsem nastupoval na pozici prezidenta, moje přítelkyně tehdy opustila svou práci a rozhodla se odjet se mnou do Ženevy. Nyní je řada na mně, abych ji podpořil a připojil se k ní. Budu s ní proto nyní žít v Dillí. Do Indie se vracím po 20 letech.

E15: Co budete dělat?

Už 12. října začínám s dlouhou cyklistickou výpravou. Pojedu ze severu na jih Indie, je to asi pět tisíc kilometrů. To je věc, kterou jsem vždy chtěl podniknout. Po 18 letech práce pro Lékaře bez hranic a sezení v kanceláři, létání letadlem a podobně se na to moc těším. Je to fyzická činnost a zároveň skvělý způsob, jak poznat Indii. S tím se pojí i to, že bych chtěl během této cesty vybrat od lidí tolik peněz, kolik jsem dostal za tři roky jako prezident Lékařů bez hranic, a pak je vrátit zpět organizaci. Kromě toho se chystám přednášet studentům na lékařských fakultách po Indii a zvyšovat povědomí o tom, co dělají Lékaři bez hranic za humanitární práci a jak je podporovat.

E15: Co považujete za největší úspěch za svého tříletého působení v čele Lékařů bez hranic? A co se vám naopak nepovedlo?

Je těžké posuzovat úspěchy v oblasti, jakou je humanitární pomoc, kde pomáháte lidem, kteří jsou na tom velice špatně a v krizi. Jednodušší je pro mne uvést dva neúspěchy. Prvním je rozhodně ten, že ani po dvou letech jsme nebyli schopni se dostat zcela do Sýrie a naplno tam rozvinout naši práci a pomoci lidem. Druhá věc, která je pro mne velmi osobní a smutná, je ono rozhodnutí z minulého měsíce, kdy jsme museli opustit Somálsko, a nechali tak statisíce lidí bez zdravotní péče. Znamená to, že jsme tam neuspěli. Pro nás je to druhé podobné rozhodnutí v historii – poprvé jsme byli v roce 2008 nuceni opustit Afghánistán.

Unni Karunakara (49) Absolvent lékařství na Mangalore University v Indii a Yale University v USA. V roce 2010 byl zvolen mezinárodním prezidentem Lékařů bez hranic. Předtím zastával různé akademické a výzkumné pozice na univerzitách v Evropě a USA. S Lékaři bez hranic spolupracuje od roku 1995, účastnil se projektů v Etiopii, Ázerbájdžánu, Brazílii a Kongu. Působil i jako ředitel zdravotnické sekce kampaně Access Lékařů bez hranic prosazující rovný přístup k lékům a zdravotní péči.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!